Klientka – říkejme jí třeba slečna S. – která ke mně chodila několik měsíců, jednou přišla na pravidelné sezení a po pár úvodních slovech prohlásila: „Myslím, že jsem byla znásilněná.“ Jak nejlépe reagovat na takové tvrzení? Podobné události jsou mnohdy plné nezodpovězených otázek. Ve většině případů sexuálního napadení figuruje alkohol. Ten celou situaci vždy zamlží. Proto ostatně lidé pijí. Alkohol nám dočasně uleví od strašlivého břemene vědomí. Opilý člověk ví, že existuje nějaká budoucnost, ale nezajímá se o ni. To je vzrušující. Ale protože budoucnost působením alkoholu nezmizí, opilci se také často dostávají do potíží. Mají výpadky paměti. Kamarádí se s lehkovážnými lidmi a chodí za nimi na nebezpečná místa. Užívají si života. A také bývají znásilněni.
Takže mne okamžitě napadlo, že v případě slečny S. došlo k něčemu podobnému. Jak jinak jsem si měl vysvětlit její „myslím“? Jenže tím příběh nekončil. Slečna S. připojila dodatečný detail: „Pětkrát.“ Už první věta byla děsivá, ale ta druhá už byla docela nepochopitelná. Pětkrát? Co to má znamenat?
Slečna S. mi prozradila, že si zašla do baru a dala si pár skleniček. Kdosi se s ní dal do řeči. Nakonec s ním skončila u něj, nebo možná u sebe. Večer nevyhnutelně vyvrcholil pohlavním stykem. Když se slečna S. dalšího dne probudila, příliš si nepamatovala, co se předchozího večera stalo. Nebyla si jistá jeho pohnutkami ani svými ani zbytkem světa. Obecně působila velmi vágně, rozostřeně, téměř jako nehmotný přízrak.
Opatrně na vzpomínky
Zhruba v téže době, kdy ke mně chodila slečna S., média se zápalem informovala o případech znovunabytých vzpomínek, zejména na sexuální napadení. Vedly se líté spory o tom, zda jde o opravdové vzpomínky na minulá traumata, anebo o konstrukty, které si klientky dodatečně vyfantazírovaly v důsledku tlaku vědomě či nevědomě vyvíjeného jejich zbrklými terapeuty, protože zoufale hledaly jednoduché vysvětlení svých životních potíží. Někdy snad to první a někdy to druhé. Já si každopádně ve chvíli, kdy mi má klientka vágně popsala ono pětinásobné znásilnění, naplno uvědomil, jak snadné je vnuknout někomu falešnou vzpomínku. Minulost se mnohdy jeví daná, v jistém důležitém psychologickém smyslu však daná není. Minulost, to je koneckonců strašná spousta věcí, a to, jakým způsobem je uspořádáme, se může radikálně měnit.
Sexuální zneužívání dětí je znepokojivě časté. Není ovšem tak běžné, jak si myslí psychoterapeuti s chabou kvalifikací, a ne z každého sexuálně zneužívaného dítěte vyroste hluboce traumatizovaný dospělý. Někdo je odolnější, někdo méně. Někdo se hravě přenese přes situaci, po níž se jiný duševně zhroutí. Bohužel terapeuti, kteří znají Freuda jen málo a jen z druhé ruky, často automaticky předpokládají, že každý jejich sklíčený klient musel být v dětství sexuálně zneužíván. Proč by byl jinak sklíčený, že ano? A tak tápou a vyvozují a naznačují a navrhují a překrucují a reagují zcela neadekvátně. Význam jedněch událostí přehánějí klienty nakonec přesvědčí, že byli opravdu zneužíváni a že si na to stačí jen vzpomenout. A mnozí se začnou rozpomínat. A ukazovat prstem. Někdy si však vzpomenou na něco, co se nikdy nestalo, a obviní nevinného. Jediná výhoda spočívá v tom, že terapeutova teorie neutrpí újmu. To však prospěje pouze jemu, zatímco mnoha jiným to velmi uškodí. Bohužel, lidé jsou často ochotni napáchat značné škody, jen aby neutrpěla jejich oblíbená teorie.
Co jsem to provedla?
Toho všeho jsem si byl vědom, když se mi slečna S. svěřila se svým zážitkem. Když pak začala vyprávět o dalších návštěvách barů pro nezadané a následných ránech, v duchu jsem si pomyslel: „Jste tak vágní, tak nereálná. Přebýváte v podsvětním chaosu. Sledujete deset různých cílů najednou. Kdokoli vás může vzít za ruku a zavést, kam si bude přát.“ Vždyť není-li člověk hlavním hrdinou vlastního dramatu, hraje vedlejší roli v nějakém cizím, třeba i roli bezútěšnou, osamělou a tragickou. Když slečna S. domluvila, chvíli jsme jen mlčky seděli. Hlavou mi běželo: „Máte normální sexuální touhy. Jste nesmírně osamělá. Sexuálně nenaplněná. Mužů se bojíte, o světě nic nevíte a neznáte ani sama sebe. Bloumáte světem jako loutka, vydaná na pospas ranám osudu. A celý váš život je jedna velká časovaná bomba.“ Přemítal jsem dál: „Zčásti se chcete někomu dát. Zčásti chcete být dítětem. Bratři vás zneužívali a otec si vás nevšímal a vy se teď mužům chcete pomstít. Zčásti máte výčitky svědomí. Zčásti se stydíte. A zčásti vás to všechno vzrušuje. Kdo jste? Co jste provedla? Co se stalo?“ Jak v tomto případě vypadala objektivní pravda? To jsem se nikdy nedozvěděl. Nikdo se ji nikdy nedozví.
Neexistoval žádný objektivní pozorovatel a žádný nikdy ani existovat nebude. Nikdo si nevyslechne úplný a přesný příběh slečny S. Nic takového nikdy neexistovalo, protože existovat nemůže. Jsou jen subjektivní hlediska a střípky názorů. Některé jsou však lepší než jiné. Paměť není záznamem objektivní minulosti.
Paměť je nástroj. Je to minulostí sepsaný průvodce po budoucnosti. Pokud si zapamatujete nějaký nepříjemný zážitek a také si uvědomíte, proč k němu došlo, můžete se do budoucna podobným věcem vyhnout. To je pravý účel paměti – nikoli pamatovat si minulost, nýbrž zabránit tomu, abychom dělali zas a znovu tutéž chybu.
Vy za nic nemůžete…?
Pomyslel jsem si: „Slečně S. bych mohl snadno zjednodušit život. Mohl bych říct, že její podezření ze znásilnění je naprosto oprávněné a že její pochyby o celé události jsou jen dalším důkazem jejího hlubokého a dlouhodobého utrpení. Mohl bych ji poučit, že každý její partner má zákonnou povinnost ujistit se, že slečna S. není příliš podroušená, než aby mohla dát souhlas ke styku. Mohl bych prohlásit, že pokud s každou pozicí během styku nevyslovila jasný, verbální souhlas, stala se bez nejmenších pochybností obětí násilného trestného činu. Mohl bych jí sdělit, že je nevinnou obětí.“ To vše jsem jí mohl říct. A byla by to pravda. Ona by to jako pravdu akceptovala a jako pravdu by si to pamatovala do konce života. Byl by z ní nový člověk, s novou historií a novým údělem.
Zároveň jsem si však pomyslel: „Také bych jí mohl říct, že je chodící pohroma. Že klidně vejde do baru jako náměsíčná kurtizána, že ohrožuje sebe i druhé, že se musí probudit, a že pokud navštíví bar pro nezadané, opije se, nechá se někam odvézt a prožije divoký (nebo i něžný) sex, pak se nemá čemu divit.“ Neboli jsem ji mohl nazvat filozoficky, po vzoru Nietzscheho, „bledým zločincem“ – člověkem, který se v jedné chvíli odváží porušit posvátný zákon, ale záhy utíká před důsledky svého činu. A i to by byla pravda a ona by to tak přijala a zapamatovala si do konce života.
Kdybych byl přívržencem levicové ideologie sociální spravedlnosti, odvyprávěl bych jí první příběh. Kdybych naopak sympatizoval s konzervatismem, vypověděl bych jí ten druhý. A její reakce na ten či onen by nám oběma potvrdila k naší plné spokojenosti, že mé první nebo druhé vysvětlení je naprosto, nesporně správné. Tak by to vypadalo, kdybych slečně S. býval dal radu.
Život je složitý
Místo toho jsem se rozhodl poslouchat. Naučil jsem se nekrást klientům jejich problémy. Nechci být hrdinským spasitelem ani deus ex machina v cizím příběhu. Mám vlastní život a o ten jejich nestojím. A tak jsem svou klientku požádal, aby mi pověděla, co si o tom všem myslí, a poslouchal jsem. Slečna S. toho napovídala hodně. Když jsme skončili, pořád nevěděla, zda byla opravdu znásilněná, a ani já ne. Život je složitý.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!