Novinář Reportéra Tomáš Poláček před časem napsal velmi zajímavý text o tom, že odchází do Globusu, protože tam je svět ještě v pořádku. Na text přišlo velké množství reakcí všeho druhu, z nichž některé byly vlídné asi jako tříska v zadku, ale vlastně velmi ilustrativní, třeba páně Bittnerova, jiné zase text kritizovaly jako kapitulantský, protože svět už není v pořádku ani v Globusu, třeba páně Kechlibarova. To je ale znakem dobrého textu, že nezapadá někde pod vrstvami prachu a vznikají na něj sáhodlouhé odpovědi.
Utrpení páně Poláčkovo jsem zaznamenávala delší dobou, jsa jeho kamarádkou na sociálních sítích. Vím, že dostával od těch milých a ušlechtilých lidí po ústech i za to, když napsal, že rád poslouchá Nohavicu (já taky). Pro konzervativce je to paradoxní, protože kdybychom my měli filtrovat umělce podle toho, nakolik se s námi (veřejně) shodují, museli bychom poslouchat ticho a dívat se do nebe. To však není jádrem problému.
Osobně se s textem příliš neztotožňuju, protože jsem se na to narodila moc pozdě.
Stejně jako moji vrstevníci zleva, ani já nemám ten opojný zážitek devadesátek, ačkoliv jsem vyrůstala v jejich dozvucích a éra před nástupem Andreje Babiše byla érou, kdy jsem se zamilovala do politiky. Milovala jsem ostré politické debaty a hádky, koukala jsem na Sněmovnu a na interpelace, na politickou satiru, pokaždé jsem sledovala volby a nemohla se dočkat Marcely Augustové s jejími grafy. Nevím, kde se to ve mně vzalo, vyrůstala jsem v malé obci ve zcela apolitickém prostředí, všichni okolo mě vnímali politiku jen jaksi intuitivně, mimochodem, jako něco, co jde mimo ně. V dětském věku jsem o tom začala něco psát, dostala jsem i nějaké ceny pro dospělé za čtenářskou přízeň, v 17 jsem psala první sloupečky do Reflexu a od nástupu na VŠ byla placenou komentátorkou.
Přemítání nad politickými a společenskými procesy bylo mým denním chlebem. Nebo mým denním utrejchem. Ve 23 letech jsem byla na antidepresivech a vzala za vděk první možností „stáhnout se do Globusu“, nejprve pracovního. Trpěla jsem depresemi ze sporů, jichž jsem se účastnila, z přehlcení informacemi, ze sociálních sítí, z toho, že některé články, které jsem napsala ještě coby dítě, nejsou úplně dobré a mohou mi ublížit.
Politicky jsem vždy stála napravo, pokud nepočítám, že když mi bylo asi 8, přála jsem labouristům, protože se mi líbil jejich název (ze stejného důvodu jsem fandila Queens Park Rangers). Nikdy jsem se nedružila se spolužáky, ale spolužáci, kteří se mnou sympatizovali díky mým postojům, si mě i na politologii v Praze sami našli. Veřejně své názory najevo na rozdíl od levicově zaměřených spolužáků spíše nedávali. Měla jsem hodné a shovívavé vyučující, s žádnými ústrky jsem se nesetkala, ani se snahami o politickou indoktrinaci.
Samozřejmě jsem si prošla různými proudy, co jich jen na pravici je, byla v různých obdobích různě radikální, za některé názory z úplného mládí se zpětně stydím, v jiných oblastech jsem hrdá na proces, kterým jsem si prošla. Především to byl rozchod s českými devadesátkami, respektive s thatcheristicko-reaganistickou devadesátkovou pravicí.
Dnes tyto debaty probíhají běžně i v anglosaských zemích, odstartovalo to asi zvolení Donalda Trumpa a spousta lidí na Západě o tom píše LONG AND BEAUTIFUL eseje, jak by řekl výše jmenovaný, ale já osobně jsem si oddělila neoliberální ekonomické postoje od konzervativního světonázoru poté, co jsem se začala učit polsky a posléze maďarsky.
Nějak mi přischla role komentátorky pro střední Evropu (anglosaský svět měl už vždy někdo obsazený a Afrika se nečetla), a tak jsem považovala za nutné minimum se ty jazyky naučit. Sotva jsem začala v těchto jazycích číst maličko složitější texty, najednou jsem viděla, že klausismus je pouze produktem specifického vývoje jedné země a jedné doby, ne něčím, co by konzervativismus definovalo, a podobně thatcherismus-reaganismus.
Očistila jsem od vnějších nánosů to, čemu skutečně věřím, což je nějaká forma společenské koheze, zachování pozitivních hodnot a institucí, trvalost a odkaz předků, a došlo mi, že dobrá ekonomická politika je ta, která těmto cílům slouží.
Zjistila jsem, že jsem více konzervativní než pravicová.
Souběžně s tím jsem došla k poznání, že to, co se dnes prezentuje jako konzervativismus, je nezřídka klasický liberalismus. Svého času mě velmi zaujal text, podle nějž restrikce na svobodu slova, nezbytnost vykonávat určité rituály, jimiž člověk deklaruje své „správné“ postoje (pokleknutí) apod., jichž jsme stále častěji svědky v západním světě, jsou lidstvu zkrátka přirozené, jinak by v tomto stavu nežilo po naprostou většinu své existence.
Pouze po rozvalu starého společenského řádu následuje několik desetiletí explozivní svobody, během nichž však hluboko pod zemí utěšeně klíčí semínka nových vůdčích ideologií a náboženství. V západním světě to byl proces od počátku 70. let až do první dekády 21. století. My, jako nová součást západního světa, jsme do toho navíc vtrhli v době, kdy se zhroutil starý společenský řád u nás. Se zhruba dvacetiletým zpožděním oproti Západu jsme mohli všude vídat nahé zadky a říkat naplno, co si myslíme.
Zároveň je tento relativistický sekulární konzervativismus (ve skutečnosti klasický liberalismus) bezbranný vůči ideologiím, které mají jasnou představu o fungování společnosti a jsou přesvědčeny o své absolutní platnosti a univerzalitě. Pokud dnes žijeme v progresivistickém světě, pak proto, že konzervativci přestali prosazovat svou koherentní a expanzivní vizi společného dobra a spokojili se s tím, že se každý má zařídit podle svého a neobtěžovat ostatní. Jenže to nikde dlouhodobě nefungovalo, slovy Alaina de Benoista, toto smýšlení je antropologická chyba od samotného počátku. Je to osvícenský blud neutrality, který se jako nefunkční ukázal již během Velké francouzské revoluce, kdy revolucionáři začali záhy napodobovat katolické rituály a v jejich jméně prolévat krev.
Antropologická chyba samozřejmě nemůže v souboji ani s autoritářským progresivismem, ani se sebevědomým islamismem uspět, a pro budoucnost Západu představuje tudíž větší nebezpečí, než obě jmenované ideologie dohromady. Je to ostatně nádherně vidět i na komparaci Poláčkova článku s Bittnerovou reakcí; zatímco Poláček žebroní o to, aby mu dali pokoj, Bittner, naprosto přesvědčený o své pravdě („máte-li názory, které doba překonala a rozpoznala jako represivní“), mu odpovídá, že to v žádném případě.
Mám-li parafrázovat českého levičáka Ondřeje Slačálka: z České sody bič neupleteš.
Tolik k mému politickému rozchodu s dědictvím devadesátek.
S dědictvím holých zadků, o něž se perou devadesátkoví (na Západě „šedesátkoví“) liberálové se svými dětmi. Konzervativec by si měl u takových sporů uvařit kávičku.
Uplést bič
V konzervativním prostředí se množí mnohdy docela trefné charakteristiky a analýzy protivníka, ať už jej nazýváme liberální levice, woke progresivisté, neomarxisté atd. Jenom v poslední době vyšla na toto téma řada knih, nejprofláklejší a zároveň nejvýživnější z nich je asi kniha britského konzervativního spisovatele Douglase Murraye Šílenství davů.
Ale k čemu nám to je, když neznáme sami sebe? Když nemáme žádný vlastní cíl, k němuž bychom rádi společnost směřovali? Nezbývá nám než brzdit patami ve chvílích, kdy se nám zdá, že protistrana „to už přehání“ vůči naší představě normality, což je argument nulové hodnoty (v tom má protistrana pravdu), přičemž jsme logicky neúspěšní, poněvadž síla je na straně toho, kdo někam jde. Je tedy potřeba nejprve poznat sám sebe a stanovit si cíle a jednotnou optiku, tak jako progresivisté nahlížejí na každý společenský proces v rovině utlačovatel – utlačovaný. Momentálně jsme v roli Dona Quijota, který svou šavlí máchá do vzduchu. Bez tohoto základního rámce se nepohneme z místa. Konzervativec si beztak již nemůže pohoršit, protože je svými odpůrci ustavičně podezříván a obviňován právě z toho jediného, co nedělá – ze snahy vytvořit určitou formu společnosti.
Až pak se můžeme zaměřit na slabosti a silné stránky protivníka.
Začněme od druhé jmenované. Silnou stránkou protivníka je něco, co bychom mohli nazvat technikou mocenského boje. Je to postupné pronikání do zdánlivě nepolitických nebo přímé moci politiky nepodléhajících institucí, které přitom mají zásadní vliv na společnost. Opět jde o oblast, kterou konzervativci ve svém zaměření na parlamentní politiku, ekonomiku a vojenské výpady dlouhé dekády opomíjeli. I dnes se setkáváme s tím, že humanitní vědy jsou žvanírna a je potřeba je zrušit, přestože například pomocí sociologie a psychologie lze snadno dokumentovat bídu a rozvrat, které zejména v nižších vrstvách společnosti způsobily různé osvobozovací procesy v rámci sexuální revoluce.
Bez většího zájmu konzervativců prošel v říjnu 1989 v New York Times článek o tom, že souběžně s rozpadem „reálného socialismu“ se marxistické myšlení na amerických univerzitách přesouvá do oblastí, kde je, narozdíl od ekonomiky, obtížné marxistické teze konfrontovat s měřitelnými výsledky. Už žádná dělnická třída, ale kritická teorie rasy či gender studies. S postupem doby se marxistickým profesorům podařilo implantovat studentům přesvědčení, že společnost se skládá výhradně z utlačovatelů a utlačovaných, což je původní marxistická teze, ovšem v novém, duhovém oblečku. Ovoce sklízíme dnes. Mimo jiné NYT řídí tito absolventi a podobný článek by v nich už nevyšel.
Tato infiltrační technika také v podstatě znemožňuje porazit protistranu ve volbách. Jednak v demokracii platí rozdělení moci, které znemožňuje vládě v demokratickém rámci dělat si, co se jí zlíbí, a pronikat takto do formálně nezávislých institucí (nelze popřít, že zejména Orbánova vláda v Maďarsku tyto pokusy letmo provádí), jednak stoupenci těchto myšlenek pronikli do různých politických stran napříč spektrem.
Co je nejsilnější stránkou protistrany, to je zároveň i její největší slabostí.
Na rozdíl od sebevědomých ideologií minulosti totiž necílí na „běžného, pracujícího Němce, který si zaslouží víc“ po první světové válce, nebo na „široké dělnické masy sdírané několika feudály a továrníky“ za průmyslové revoluce. Téměř se nesnaží oslovit většinu. Ve společnosti vyhledává stále nové (a obvykle také stále obskurnější nebo i uměle vytvořené) menšinové skupiny, které by mohla identifikovat jako objekty útlaku většiny.
Je-li nějaká skupina (například homosexuálové na Západě) ve společnosti plně rehabilitována a přichází tak o svůj revoluční potenciál, ztrácí o ni zájem a stává se pro ně součástí nepřátelské většiny (viz stále větší počet článků na téma, proč jsou bílí gayové stejně fujky jako heterosexuálové, lesby jsou pak už dávno podezřelé z transfobie, protože se chovají jako lesby), zatímco se upnou na skupiny jiné, například na osoby vyznávající koncept „nebinarity“, což je jednak skupina, do níž lze patřit dle libovůle, jednak v jejím jméně mohou společnost nadále disciplinovat. Totéž platí pro skupiny (např. Hispánci v USA), které se začnou stávat většinou a přebírají její rysy včetně politických postojů.
To je však zjevně nebezpečné a tento problém si uvědomovali i myšlenkoví otcové směru (např. Herbert Marcuse), pročež vymýšleli různé prostředky represe většiny.
Tyto prostředky mají však také především zadržovací charakter a ve vztahu k nim se nejvíce vybavuje boomerské pořekadlo: Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Události jako brexit nebo zvolení Donalda Trumpa zjevně představují občasné upouštění páry, ale zároveň dokumentují postupnou radikalizaci většiny. Je nemyslitelné, že by se člověk s Trumpovými projevy stal v 90. letech kandidátem byť jen na starostu kukuřičné osady v Nebrasce. Dnes jde o muže, kterého polovina USA nepokrytě zbožňuje, jeho slovům naslouchá s nábožnou úctou a s podobnou mocenskou logikou a vervou, jakou se vyznačují progresivisté, likviduje v republikánské straně kohokoliv, kdo by si dovolil Trumpa byť jen lehce zkritizovat. Vedení z nich má nepokrytý strach a ustupuje jim, protože ví, že bez nich nic neznamená. Karlínští kluci v americkém pravicovém hávu.
Odejít do Globusu
Když jsem nad strategií „odejít do Globusu“ přemýšlela, okamžitě mě napadlo, že jde o sekulární variaci na Dreherovu Benediktovu volbu. V této knize se známý americký konzervativní publicista zamýšlí nad tím, jak by se měli chovat křesťané ve společnosti, kde jsou vystavováni stále většímu tlaku na asimilaci. Navrhuje něco, co bychom mohli nazvat „strategický ústup do předem připravených pozic“. Po přečtení starých esejů východoevropských disidentů, mimochodem povětšinou českých (vedle Václava Bendy má Dreher velice rád i Václava Havla), došel Dreher k názoru, že by se křesťané měli po vzoru ultaortodoxních židů nebo muslimů v západním světě stahovat do svých ghett, kde budou žít soběstačně, mezi svými, budou mít houfy dětí, které budou učit doma či v komunitních školách, a přestanou se vyčerpávat prohranými společenskými zápasy.
Jednoho dne pak prý přijde okamžik, kdy společnost v důsledku své dosavadní pomýlenosti narazí a pochopí, že oni jsou ta správná cesta, což je v něčem podobné komunistickému přesvědčení o nezvratných společenských procesech. Pak by křesťané měli podle Drehera vyjít z jeskyní, pozvednout prapor a vést společnost k novým zítřkům, jako to kdysi udělali benediktinští mniši po pádu Říma a při úsvitu křesťanské západní civilizace. Takto vulgárně to nezní moc přesvědčivě, přesto bych knihu doporučovala k přečtení všem (i pouze intuitivním) konzervativcům, kteří cítí potřebu odejít do Globusu.
Osobně jsem někde na pomezí. Na jednu stranu mě to intuitivně táhne k mému vlastnímu Globusu; za největší a možná i jediný životní smysl považuju mít a vychovat děti; stát se rodičem také znamená oprostit se od neustálého nípání se v sobě, a vyžaduje to osvojení si jistého fatalismu směrem k dalšímu vývoji společnosti – mít dítě znamená věřit, že svět bude pokračovat, a naše děti si s jeho výzvami prostě budou muset poradit, jako si jiné děti v jiných dobách musely poradit s výzvami, které čekaly na ně. Kromě toho žádnou lepší, soběstačnější a soudržnější komunitu, než je rodina, dosud nikdo nevymyslel. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že je to tak trochu alibismus, aby člověk nemusel dělat nic a vyhnul se nepříjemnostem, které jsou s aktivní činností ve veřejném prostoru spojené.
Dreher vyzývá k tomu, abychom pěstovali manuální práce, hodně četli a střídmě využívali sociální sítě. Zejména tu poslední myšlenku postupně uvádím do praxe a za sebe můžu potvrdit, že první dva body jsou důsledkem třetího. Člověk se tak stává vyrovnanějším, produktivnějším, lépe se mu spí. Zmizí většina běžných vzteků, rozčilování se nad věcmi, které nejsou v dosahu. Člověk je svobodný zastávat jakékoliv politické názory a volit, koho chce, protože s arbitry dobrého a špatného najednou není natvrdo konfrontován. Zároveň narůstá propast mezi jím a nimi. Umožňuje to pomalu splynout s mlčící většinou, z níž jsme byli kdysi dávno jako intelektuálové vyvrženi. Zmizet do mého biedermeierovského Globusu. Možná má Dreher pravdu, možná to je také kontrarevoluční činnost.
Nebo je to poslední fáze kapitulace? Odpovědi se možná dožijí i boomeři.
Nevím, jak to myslel Baumaxa a nevím, jak to myslí tahle parta, ale z politicky nekorektních hudebních výtvorů v poslední době ulítávám na tomhle.
Poláci by s tím mohli vyjet na Eurovizi…
Převzato z autorčina blogu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!