Jak fungují katolické sirotčince v Tanzánii, s čím jim tam Češi pomáhají a proč to nejlepší, co pro chudé Afričany můžeme udělat, je uzavřít hranice pro masovou migraci do Evropy? Dozvíte se v několika pokračováních v Africkém deníku Lucie Sulovské, která navštívila Tanzánii s charitativní organizací Ifakara, která pomáhá katolické farnosti Mpanga.
15. 1. 2019 Přivezli jsme tanzanským děckám notebooky. Milovaná státní správa nás za to ztrestala vymyšleným clem v přepočtu asi čtyři tisíce korun a dvouhodinovým neúspěšným vyjednáváním na letišti. Už si dokážu docela plasticky představit, jak a kde končí většina zahraniční pomoci.b Večer přijíždíme do Muzungu – do katolické pevnosti; zdejší lidé, kněží a sestry, by se rozdali. Třeba mně už za tu půl hodinu dali čaj, kávu, mango, chleba na způsob naší vánočky… A to jsem si šla jenom pro vodu. Posnídala jsem se dvěma otci, německým doktorátem ověnčeným Francisem (probírali jsme politiku – napravo od Francise je už jen zeď) a Kasianem správcem areálu (na fotce v bílé klerice), přišel k nám rovněž místní strážný Emeritus, který střeží náš objekt s dlouhým ostrým nožem. Vyfotit se nenechal, což je škoda – stačí jeho obvyklý pohled a živly kapitulují, ale jinak je to dobrák od kosti, co by mouše tse-tse neublížil. Kdyby tu nějaká byla…
17. 1. 2019 Včerejšek byl možná nejnáročnější den mého života. Několik set kilometrů dlouhá cesta s̶t̶a̶r̶o̶u̶ ̶p̶l̶e̶č̶k̶o̶u̶ autobusem místní provenience z Daru do Ifakary trvala nezapomenutelných deset hodin.
Nezapomenutelných minimálně do doby, než se zahojí odřená kolena, naražená žebra, hnutá kostrč a jistě i spousta dalších vnitřních zranění. Doufala jsem, že pojedeme jedním z těch lepších autobusů, které na autobusovém nádraží v Daru – což nemá nic společného s nádražím, představte si místo bez nástupišť, kam přijíždějí autobusy, jak se jim zachce, a lidé mezi nimi kličkují – stály. Některé vypadaly velmi evropsky.
Ale abychom si to pořádně užili, dostali jsme místní plechovku, která byla hned od začátku přetížená. Byly jsme tam jediné bílé huby a všichni se k nám chovali pěkně, o tom žádná. Tvrdé sedačky byly na míry neduživého Afričana, takže když jsme na zadní pětce seděli čtyři, bylo to adekvátní.
Jenže na každé další zastávce lidé přistupovali a nikdo nevystupoval. Pohlednou mladou studentku mezi sebe pánové přijali přes moje protesty rádi, jenže hned za ní šel vetchý stařík, kterého jsme také nemohli nechat stát. Takže nás tam najednou bylo šest, nemohla jsem rozpažit a smála se své dřívější představě, že budu třeba cestou něco psát, protože to se s hubou přilepenou na skle dělá dost špatně.
Jak jsme tam byli namačkaní, záviděli jsme Vaškovi, který jako jediný seděl na sedadle před námi spolu se dvěma hubenými dětmi, asi desetiletým mlčenlivým chlapcem Mohamedem a přibližně stejně starou křesťanskou dívenkou, která z nás byla celá bez sebe. Obě děti cestovaly samy do stovky kilometrů vzdálených destinací a stejně jako všechny děti v autobuse, včetně kojenců, byly celou dobu neuvěřitelně hodné. Místní přepravovali ledasco – kanystry s vodou, nůši s živým kohoutem…
Mohamed koupil holce na jednom nádraží od prodavačů vařené vejce. Zdá se mi, že jak se tady o děti nikdo moc nestará, jsou k sobě jaksi hodnější. Prodavači… Kdykoliv jsme zastavili, seběhl se k nám dav lidí prodávajících nejrozmanitější věci a začal nám je za pokřikování cpát do otevřených oken. Zavřít jsme je ale nemohli, jinak bychom se uvařili.
Bylo to nesnesitelné, ale docela se mi dařilo nemyslet na to, kolik ještě zbývá. Akorát člověk musel hodně pít a první a poslední zastávka na turecké záchody přišla po pěti hodinách. Silnice kolem Daru byly klasická „ťokovina“. Občas lepší, občas horší, ale normálně to jelo. Přihrádka nad našimi hlavami přetížená zavazadly, u kterých byste fakt nechtěli, aby na vás spadly, se celou dobu natřásala. Nevěděla jsem, jak si mám sednout, protože jsem měla strašně málo místa na nohy. Kolena jsem měla hluboko v Mohamedově sedačce a musela jsem ho tlačit, ale nic neříkal.
Vyjížděli jsme v šest ráno a asi ve dvě jsem došla smíření. Najednou mi nic nevadilo. Říkala jsem si, že je to sice nepříjemné, ale vydržíme to. Za chvíli jako výsměch skončily asfaltky a začala ta pravá jízda. Autobus se hrozivě kymácel a vydával skřípavé zvuky. Díry byly velice hluboké a nedalo se tomu zabránit, při každém výmolu naše zadky nadskočily a pak zase vší silou narazily do tvrdého povrchu. Každou sekundu – byl to naprostý tankodrom, nedalo se pít ani držet cokoliv v ruce, pokud to člověk nechtěl upustit. Kolena se odírala o sedačku před námi, znovu a znovu.
Mosty British Steel z koloniální éry nahradily místní lávky, kam by se člověk bál i pěšky. Slunce, které bylo celý den docela milosrdné, začalo kolem třetí pálit, dovnitř se sypal prach a písek. Takhle to trvalo další tři hodiny, které byly mnohem horší než těch předchozích sedm. Do Ifakary jsme dorazili kolem šesté večer. Naše bagáž byla pokrytá několikacentimetrovou vrstvou prachu. Osazenstvo autobusu se změnilo jen minimálně, většina lidí opravdu cestovala těch deset hodin. Staří, mladí, malé děti. Brali to naprosto stoicky. Ani jedno dítě za celou dobu nezabrečelo.
V Ifakaře na nás čekala sestra Aquinata z místního sirotčince. Přijela pro nás sanitkou sirotčince, což plně odpovídalo našemu stavu. Cestou jsme bohužel trochu zapadli, protože vozovka byla rozblácená… Trvalo to další dvě hodiny, které ale ve srovnání se zbytkem ani nestojí za delší zmínku.
Příjezd do sirotčince byl ovšem velkolepý. Pětašedesát dětí ve věku do šesti let nás očekávalo a běželo k našemu autu a hned nám braly bagáž a odnášely ji do domu pro hosty. Tam vzaly kýbl s vodou a desítky pilných ručiček hadrem drbaly naše kufry a batohy, dokud nebyly úplně čisté. Cítila jsem se jako po porodu – vzpomínky na bolest a nepohodlí začaly rychle blednout.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
