Po hollywoodsku a do bronzova opálený bývalý viceprezident a nositel Nobelovy ceny míru Albert Gore ve svém pondělním videu vyzval prezidenta Donalda Trumpa, aby „uznal realitu“ a aby konečně „přestal ubližovat Americe“. Podkopává tím prý demokracii.
Těžko říci, zda Goreho bizarní opálení má působit jako skutečný důkaz oteplování planety nebo jen usnul v soláriu, každopádně přijmutí reality je zrovna u Gora životním problémem…
Ekolog a těžař
Demokrat Al Gore (73) býval viceprezidentem ve vládě Williama Jeffersona Clintona. O úřad prezidenta Gore usiloval dvakrát. Poprvé v roce 1988, když neuspěl v demokratických primárkách a prohrál s Michaelen Dukakisem, který pak prohrál s Georgem Bushem starším. A podruhé v roce 2000, když sice demokratickou nominaci už získal, ale opět prohrál s Georgem Bushem, tentokrát mladším.
Jako oceňovaný propagátor ekologismu byl nařčen z hluboké uhlíkové stopy, protože se zjistilo, že provozuje celkem tři honosná sídla, ve kterých ani nebydlí. Jako akcionář americké těžařské firmy Occidental Petroleum (Oxy) také těžko vysvětloval, jak se snoubí jeho enviromentální návrhy s podílem na vlastnictví firmy, která se k životnímu prostředí nechová zrovna příkladně a produkuje pro dobré počasí nebezpečná fosilní paliva.
V roce 2007 získal Nobelovu cenu míru. Dodnes není úplně tak jasné, proč… Experti podotýkají, že naplněná Goreho nominace, je více úspěchem americké zahraniční politiky, než výsledek jeho popularizace přírodních jevů, za kterou cenu inkasoval. Naopak rozcupování jím použité argumentace je předmětem vtipů ještě dnes.
Získání vyznamenání ho však řadí k historické špičce nositelů této vskutku groteskní ceny. První místo mezi bizarními nositeli ceny míru je bezesporu Jásir Arafat (1994), který na stará kolena praštil s terorismem a svět to ocenil. Na druhém místě je Barack Obama (2009). Ten se o světový mír zasloužil svou barvou pleti a také za to, že vyhrál americké prezidentské volby. Bronz patří Evropské unii (2012) a bramborovou medaili jsem pomyslně udělil Nelsonu Mandelovi (1993) za kriminální minulost, včetně jeho podílů na vraždách nevinných.
Opravdu nepříjemná Nepříjemná pravda
Albert Gore je také autorem scénáře k filmu Nepříjemná pravda (An inconvenient truth). Film, ve kterém hraje sám sebe, je z roku 2006 a pojednává v zásadě o něm. Gore zde 94 minut vysvětluje potřebu snížit emise skleníkových plynů unikajících do atmosféry Země. Film získal filmového Oscara v kategorii nejlepší dokument.
Soudce anglického vrchního soudu Michael Burton, který rozhodoval o žalobě učitele Stewarta Dimmocka zpochybňujícího vhodnost filmu pro promítání v britských školách, ve svém odůvodnění rozsudku uvedl, že film obsahuje celkem devět tvrzení, která nelze považovat za vědecky ověřitelná fakta. Závěry Gora jsou podle soudu zkreslené tím, že jsou ve filmu zveličovány následky globálního oteplování, a objektivita snímku trpí díky vytvořené katastrofické atmosféře.
Například tvrzení, že hladina oceánů vzroste až o sedm metrů, bylo i tehdy považováno za nepravdivé. Z Goreho scénáře vyplývá, že led v Grónsku a západní Antarktidě by se měl v krátké době rozpustit a zaplavit San Francisko, Nizozemsko nebo také Bangladéš. To se však dodnes nenaplnilo a vůbec to nevypadá na to, že by k tomu mohlo v nadcházející tisícovce let dojít.
Nejvážnější – nejsugestivnější lží jsou však Gorova tvrzení o ledních medvědech, kteří se podle něj častěji utopí a proto jich ubývá, neboť při svém plavání nenarazí na led, který vlivem klimatických změn roztál. Důkazy, které předložil, byly fabulací, neboť šlo o pouhé čtyři medvědy, kteří navíc zahynuli při bouři. Nakonec i stále se zvyšující populace ledních medvědů osvědčuje, že šlo ze strany Gora o ničím nepodložená tvrzení, čili o lež. Populace ledních medvědů od roku 2005 naopak roste.
Rozsudek byl zveřejněn ještě před udělením Nobelovy ceny a tak se věřilo, že se udíleči chytnou za nos a své rozhodnutí si dobře rozmyslí. Gore také ještě den před udílení cen vystoupil s prohlášením, že film Nepříjemná pravda má pomoci vychovávat mladé lidi o klimatické krizi a že se mu podařilo z otázky, zda ke klimatické krizi dochází, či nikoliv, udělat otázku: „Co s tím?“
Měl pravdu…
Když pečlivě zvážíme slova Gora ve světle dnešního rozsahu klimatopošukální krize, musíme mu dát v lecčems za pravdu a také bychom mu měli Nobelovu cenu míru přestat závidět.
Klimatizace planety se stala ústředním tématem naší západní civilizace a je pro nás větším strašákem než Čína, Rusko, Severní Korea a Írán dohromady. Snaha snížit teplotu země byť o desetinu stupně Celsia nás bude podle všeho stát vedoucí pozici ekonomického žebříčku a zásadní zpomalení vědeckotechnického pokroku. Jen za rok 2017 světové společenství vydalo na snížení predikce zvyšující se teploty okolo 6 bilionů korun.
Anglický soudce Michael Burton není vědec a ani se do něj svým rozsudkem neměl v úmyslu pasovat. Uvedl jen: „… je nesporné, že nejde pouze o vědecký film – i když je zřejmé, že je založen v zásadě na vědeckém výzkumu a názoru – je to politický film, i když samozřejmě není stranický …“.
Tím je řečeno o oteplování planety Země podle mého mínění úplně všechno – jde jen o jednu z možných teorií, která se však od roku 2007, tedy za 14 let potom, co byla takto významně oceněna, nenaplňuje a počasí si stále dělá co chce.
Nesmíme také zapomenout, že produkci CO2 se podařilo snížit jen Spojeným státům, a to i v letech, kdy nebyly účastníky tzv. Pařížské dohody, od které prezident Donald J. Trump 1. června 2017 odstoupil. Po socialisticku si za to zasloužil ostrou kritiku – zejména od těch států, které kromě silných politických prohlášení, nesnížily produkci CO2 ani o kousíček.
Potěmkinových klimatických cílů určitě nelze dosáhnout bez zásadní změny životního stylu dnešních lidí a tak (zaplaťpánbůh) zůstává jen u posouvání výchozího roku pro srovnání plánované produkce CO2. Tím je zajištěno, že politické téma klimatizace planety Země stále žije, jen směřuje více k podpoře produkce strojů, nářadí a nástrojů na baterky a k podpoře výrobců alternativních zdrojů elektřiny.
Nová tvář světové levice
Albert Gore je člověk, který má světu kupodivu stále co říci. Ve své politické kariéře dosáhl na nejvyšší mety a pomohl na nohy takovým „velikánům“, jako např. Annaleně Baerbockové (40), spolupředsedkyni německých Zelených a aktuálně horké kandidátce na kancléřský post nebo třeba podivínské dívce Gretě Thunbergové (18), kterou její vlastní rodiče položili jako živou oběť na oltář Boha Klimatu. Boj s počasím tak důležitým přičiněním Alberta Gora nabobtnal do před pár lety málo uvěřitelných rozměrů.
Zajímavé je také sledovat, jak zásadně se za posledních deset let proměnila tvář světové levice. Zatímco ještě před nedávnem šlo o vlídný obličej alespoň na oko skromného dobráka odborářského typu, dnes levice představuje elitáře – nadčlověka, který se prohání v hybridu, kupuje bitcoiny a je bakalářem sociální antropologie. I v této sekvenci je cítit rukopis Alberta Gora, jako zbožňovaného vizionáře pro všechny netáhla, darmošlapy a lenochy.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujem