Právě zesnulá liberální soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburg (RBG) byla na konci své dlouhé a proslulé kariéry víc než jen soudcem. Stala se kulturním symbolem díky kombinaci vlastního mimořádného úspěchu a toho jak bojovala za legální příležitosti pro ženy. Pod přezdívkou Notorious RBG ztělesňovala liberální feminismus. Amy Coney Barrett (ACB), kterou si vybral prezident Trump, aby zaujala její křeslo, je symbolem jiného druhu. Kombinuje profesní úspěchy s vírou a rodinným životem (má sedm dětí), který je u jejích vysoce úspěšných vrstevníků neobvyklý.
Po tomto úvodu si Ross Douthat, konzervativní komentátor New York Times ve svém komentáři nazvaném “The meaning of Amy Coney Barrett” klade otázku, kterou podle něj její život ztělesňuje: “Může existovat konzervativní feminismus, který je odlišný, koherentní a vlivný a k tomu přesahuje názory jistých excentrických náboženských komunit?”
Pokrok ano, ale…
Pod konzervativním feminismem má Douthat na mysli něco jiného než ženský odpor k ženskému hnutí ztělesňovaný v minulosti třeba Joanou Didion nebo Phyllis Schlafly. Antifeminismus Schlafly, jako základ ženského konzervativismu 70.let, tvrdil, že tlak na ženský pokrok byl buď zbytečný nebo dokonce destruktivní, dal ženám věci, které nepotřebovaly a zbavil je ochrany na kterou se do té doby mohly spoléhat. Základním prvkem byla obrana domácí sféry. (S bojem někdejší královny krásy Phyllis Schlafly se můžete seznámit třeba ve filmu Mrs. America z tohoto roku).
Na druhou stranu konzervativní feminismus – pokud můžeme říct, že existuje – je spíš adaptivní než opoziční. Připouští, že starý řád příliš potlačoval ženské talenty a ambice a že sexismus a misogynie jsou mocnější síly než připouštělo mnoho anitfeministek.
Také ale tvrdí, že vítězství feminismu byla poněkud nevyvážená. Že byla laskavější k profesionálním ambicím než k jiným lidským aspiracím a že společnost, kterou vytvořila, ztratila rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. To se projevilo i v dalších oblastech jako je pohlaví, romantika, manželství a výchova dětí, přičemž pohlaví se v důsledku toho od sebe stále více odcizovala a příliš mnoho vytoužených dětí se nenarodilo.
Tuto diagnozu mohou akceptovat i některé radikální feministky. Ovšem s tím, že odcizení a zklamání je důkazem, že tu přetrvává příliš mnoho rysů patriarchátu a problémů kapitalismu.
Konzervativní řešení však není pochod vpřed k většímu množství marxismu, ale integrace této feministické analýzy do starých myšlenek o ústřednosti manželství, dětí a náboženského závazku k dobrému životu. Tento pokus sice dosud bohužel nemá dominantního teoretika, ale zato má mnoho praktických následovníků – ženských profesionálek po celé zemi, jejichž životy v mnohém připomínají život zbytku jejich třídy, ale liší se v některých excentrických volbách – jako je méně randění, dřívější sňatek, čtyři nebo pět dětí místo dvou nebo jednoho, silnější sociální komunita, život blíže širší rodině a pracovní život organizovaný podle života domácnosti spíš než naopak.
Na závěr Douthat říká, že v porovnání s životem žen před osmdesáti lety jsou i tyto ženy nepochybně dědičkami RGB, ale v porovnání se současnými ikonami liberálního feminismu se podobají spíš ACB. Ačkoliv ta velikostí svojí rodiny i úspěchu vyčnívá prakticky všude.
Protitlak
Protitlak proti životním volbám podobným ACB je dnes enormní. Slovo enormní používám, protože protitlak vychází z více různých pozic, nejen z pozic liberálního feminismu, ale i z pozic věd považovaných za exaktní jako jsou dnes třeba (extrémní) pozice ochrany klimatu a zcela samozřejmě i z pozic sociálních věd jako je psychologie.
Protitlak skrytě vytváří celá společnost i způsobem jakým je organizovaná. Například dnes objektivní potřeba absolvovat vysokou školu kvůli její délce a organizaci někdy koliduje s touhou po rodině a mateřství aniž by se hledalo nějaké řešení. Nejen teorie ale ani praxe dnes nebere ohled na životní volby, které se neshodují s liberálním feminismem. Konzervativní feminismus je potřeba jako podklad praktických opatření, které by umožnily všem ženám vést život podle svých voleb.
Co chtějí ženy…
O existenci konzervativního feminismu na rozdíl od opatrného komentátora NYT nemám důvod pochybovat. Konzervativní feminismus vzniká ve chvíli, kdy vzniká feminismus. Ať feminismus dospěje jakkoliv daleko, při každé jeho nové vlně, jsou zde vždy i ženy, které si přejí žít spíš jako ACB než jako levicová ikona, svobodná a bezdětná kongresmanka Alexandra Occasio Cortez (AOC) – vezmeme-li jako příklad dnešní dobu. Konzervativní feminismus je tu vždy jako odpověď, která do nového rámce bez jeho odmítání integruje staré hodnoty. Pro ty, kteří o to mají zájem.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!