Na úvod chci jen zdůraznit jednu skutečnost. V ČR se debata o náhradním mateřství smrskává na dvě jednoduše pochopitelné varianty. Zakázat a regulovat. Regulace zní sympaticky. Je třeba lidem v těžké situaci pomáhat, je třeba myslet na konkrétní lidské příběhy, ale zároveň je velmi široce chápáno etické riziko náhradního mateřství, proto je často zmiňován v politické debatě potřeba restriktivní regulace náhradního mateřství.
Dítě jako předmět práva
Ať už by byla regulace náhradního mateřství v ČR jakkoliv restriktivní (například regulace náhradního mateřství pouze pro manželské páry, kde je žena bez dělohy) otevírá se tímto návrhem nebezpečný princip, že člověk má na dítě právo. Dítě se stane předmětem práva. Znovu opakuji, z dítěte se stane předmět práva jiných osob.
Jakmile zákonodárci tento princip uzákoní, bude velmi těžké restriktivní princip do budoucna udržet. Z počátku může být důvodem absentující děloha, časem může dojít na jiná lékařské indikace, například tokofobie, pak může přijít na řadu zohlední jiných kritérií, například věku, sociálního statusu, například single muž nebo single žena.
Jen mezi lety 2006 až 2010 narostl dle odhadů celosvětově počet náhradních mateřství o 1000 %.[1] Proč také ne, pro mnoho stran jde o výnosný byznys. Ostatně obchod s lidmi byl výnosný vždy. Dle odhadů z roku 2012 měla odvětví spojená s náhradním mateřstvím hodnotu 6 miliard dolarů obratu.[2] V současnosti musí jít o výrazně vyšší čísla.
Surogátní mateřství je trojským koněm české legislativy
Náhradní mateřství v ČR není v současné chvíli právně regulováno, jen je soudy, praxí a i některými resorty vykládáno extenzivně. Okrajová zmínka o náhradním mateřství je uvedena v ustanovení § 804 věty druhé OZ v souvislosti s výjimkou z obecného zákazu formy osvojení v přímé linii příbuzenství. Na základě samotného znění zákona lze dovodit, že legální je v ČR tedy náhradní mateřství v přímé linii příbuzenství. Jiné formy náhradního mateřství v ČR nemají žádnou oporu v zákoně.
Důvodová zpráva v daném případě uvádí, že:
„Zahraniční zkušenosti i dosavadní zkušenosti v České republice svědčí o tom, že největší zájem o náhradní mateřství bude mezi ženami, které jsou si navzájem příbuzné.“ (DZ k OZ).
S odstupem již skoro 10 let účinnosti občanského zákoníku lze konstatovat, že autoři důvodové zprávy a zákonodárci byli přehnaně optimističtí.
Podle našich zdrojů jsou náhradní matky objednavatelům blízké spíše výjimečně.
Například britští autoři Jadva, Mirie a Golombok ve své zprávě Surrogate mothers 10 years on[3] o desetiletém sledování rodin vzniklých z náhradního mateřství píší, že jen čtyři z dvaceti dotázaných náhradních matek se dopředu znaly se žadateli, navíc je třeba vzít v úvahu metodologii onoho výzkumu. Vzorek není reprezentativní, rozhovory lze vést jen s těmi, kdo chtějí. Lze předpokládat, že více ochotné stát se respondentkami byly právě náhradní matky z blízkého okolí žadatelů, neboť tam byla altruistická motivace pravděpodobná. Malé zastoupení žen z příbuzenstva vychází i v českém výzkumu Nováková, K., Konečná, H., Sudová, M. Náhradní mateřství v České republice: způsoby hledání náhradní matky. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2018.), většina náhradních matek byla nalezena přes internet.[4]
Abychom přispěli k diskusi i nějakými daty, uskutečnil náš spolek v létě tohoto roku sběr dat formou žádostí o svobodný přístup k informacím na všechny okresní soudy v ČR, aby poskytly potřebná data o tom, kolik případů náhradního mateřství v přímé příbuzenské linii se v ČR za účinnosti občanského zákoníku (tj. skoro po 10 let) uskutečnilo.
Výsledek nás překvapil. Celkem se jedná o 219 případů za 9,5 roku účinnosti OZ. Je to tedy v průměru 23 případů ročně za situace, kdy ještě nemáme ověřeno, že všechny soudy pochopily naši žádost správně. Kolik probíhá náhradních mateřství formou osvojení mezi českými občany nebo českými občany a cizinci, nelze z žádné evidence veřejné správy vyčíst a zachytit.
Jen v případu Operace Španěl NCOZ zjistilo přes 30 případů náhradního mateřství za poslední 3 roky (2019 až 2022). 15 osob je za činnost této organizované skupiny na Ukrajině stíháno a vyšetřováno. V ČR vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě. ČR postihuje trestný čin svěření dítěte do moci jiného ve smyslu § 169 TZ, kterým by paradoxně ČR přispívala k trestněprávním postihu náhradních matek, které jsou z našeho pohledu spíše obětí než pachatelem. Absence adekvátního trestněprávního postihu náhradního mateřství a obchodu s lidmi připustil i Nejvyšší soud ČR ve svém pozitivním stanovisku k poslaneckému návrhu paní poslankyně Válkové a Ožanové.
Jiného názoru byla vláda a některé resorty. Již mnohokrát zazněly poněkud zavádějící argumenty, například, že ESLP vyžaduje uznávání náhradního mateřství z jiného státu. Je možné vést s ESLP soudní dialog. Zároveň dochází k šíření ne úplně korektních informací, například, že jsme vázáni posudkem ESLP řešícím právní uznání rodičovského vztahu mezi dítětem narozeným v zahraničí skrze náhradní mateřství (posudek ze dne 10. dubna 2019 ve věci č. P16-2018-001). Není jím vázána ani samotná Francie, která o něj ESLP požádala na základě dodatkového protokolu č. 16 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP). Posudky ESLP jsou nezávazné, avšak do jisté míry ilustrují názory a postoje některých soudců.
Judikatura ve spojení se surogátem? Problém
Z důvodu omezeného času si dovolím upozornit ještě na jednu podstatnou skutečnost. V celkem široké debatě o náhradním mateřství ještě nezazněla. Jedná se o zásadní přesah § 804 věty druhé a jeho předem nedomyšlených dopadů na přeshraniční uznávání rodičovství v ČR. Znění ustanovení § 804 OZ se stalo pilířem, na jehož základě Nejvyšší soud, a v jednom případě i soud ústavní, dovodil, že zahraniční náhradní mateřství završené formou soudního rozhodnutí o určení a popření rodičovství dle § 55 odst. 1 ve spojení s § 51 ZMPS se zjevně nepříčí veřejnému pořádku, jelikož s náhradním mateřstvím se v českém právním řádu počítá. Ačkoliv se v zahraničí nejedná o rozhodování o náhradním mateřství v přímé linii. A ačkoliv objednavatelé ani nemusí být muž a žena a ani manželé.
Původně rozumný institut řešící standardní situace vztahující se k rodičovství byl aktivisty zneužit k legalizaci v zahraničí vzniklého náhradního mateřství. Některé zahraniční právní úpravy umožňují soudem do rodného listu dítěte zapsat právě objednatele. Rozhodnuto je ještě před narozením dítěte, což dává objednatelům dostatečnou jistotu, aby byl kontrakt naplněn. Zprvu Nejvyšší soud ČR akceptoval proces náhradního mateřství a také právní následky zahraniční právní úpravy. Ale pouze ve vztahu k jednomu z objednavatelského páru.
To považoval homosexuální pár českého a dánského občana, který i s dětmi pořízenými prostřednictvím náhradního mateřství trvale žil v zahraničí, za rozporné s nejlepším zájmem dítěte. Jejich děti byly podle nich při občasných návštěvách ČR vystaveny nižší míře právní jistoty vůči svým dvěma právním rodičům.
První senát Ústavního soudu vedený zpravodajkou Šimáčkovou stěžovatelům vyhověl s odkazem, že je v nejlepším zájmu dětí, aby české právo akceptovalo zahraniční právní úpravu USA a zapsalo do rodného listu dětí „dva otce“, protože od vystoupení z letadla jsou vystaveny hypotetickým rizikům oproti jiným dětem. I. senát Ústavního soudu ovšem zcela ignoroval právní institut osoby blízké. Toto rozhodnutí I. senátu Ústavního soudu vyvolalo zásadní přehodnocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v obdobných případech.
Od té doby rozhodl v rozsahu několika desítek případů, u kterých akceptoval zahraniční právní úpravy a umožnil do rodných listů zapsat dva otce nebo dvě matky. Český stát na tuto skutečnost reagoval i změnou prováděcí vyhlášky zákona o matrikách.
Proč to tu říkám. Problematické ustanovení § 804, věta druhá, jednoznačně zaměřené na náhradní mateřství v rámci přímé linie, se stalo oporou pro velmi širokou akceptaci eticky velmi problematických případů dle zahraničních právních úprav, kde jsou například smlouvy s náhradními matkami i vymahatelné, mohou být činěny za úplatu, atd. Bez ohledu na to, zda se jedná o pár homosexuální nebo heterosexuální nebo single.
Jedinou možnou odpovědí a vyřešením nevhodného právního stavu je tedy plošný zákaz náhradního mateřství, který nastavený směr judikatury posune zpět do vhodných lidskoprávních mezí. Nejde o ojedinělý názor naší neziskové organizace. Ve prospěch této argumentace se přiklání i Evropský parlament.
Evropský parlament proti surogátu
V současné době probíhajícího trialogu k návrhu směrnice o prevenci obchodování s lidmi, boje proti němu a ochraně dětí byl na spojeném jednání výborů evropského parlamentu (FEMM) a (LIBE) přijat pozměňovací návrh začleňující mezi případy obchodu s lidmi právě náhradní mateřství, návrh učinila skupina poslanců frakce EPP. Výsledek hovoří poměrně jasně, poměr hlasů o pozměňovacím návrhu: z 91 přítomných bylo 58 pro, 28 proti, 5 se zdrželo.
Dámy a pánové, na závěr Vás tedy prosím o zvážení našich argumentů. Otázka náhradního mateřství není v žádném případě jednoduchá, ale je třeba myslet na budoucnost, budoucnost dětí a také na celosvětový trend, který spíše inklinuje k zákazu této neetické praktiky postihující práva dětí a žen. Chraňme lidskou důstojnost a trvejme na tom, abychom nedopustili svět, ve kterém jsou děti a ženské dělohy předmětem práva někoho jiného.
Autor je místopředseda Aliance pro rodinu
Převzato z Alipro.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
[1] Preliminary Document No 10 of March 2012, „A preliminary report on the issues arising in relation to international surrogacy arrangements“, Permanent Bureau of Den Hague Conference on Private International Law. [2] https://www.bbc.com/news/health-47826356 [3] V. Jadva , S. Imrie, S. Golombok, Surrogate Mothers 10 years on: a longitudinal study of psychological well-being and relationships with parents and child, Human reproduction, Volume 30, Issue 2, February 2015, Pages 373-379. [4] Nováková, K., Konečná, H., Sudová, M. Náhradní mateřství v České republice: způsoby hledání náhradní matky. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2018.