„Všichni se musíme pokorně ptát, co Bůh od nás očekává dnes. Jestli chce někdo představovat svoje nápady či smýšlení světa jako Boží, nebo si myslí, že snižováním Božích nároků zachrání církev, je stejně mylné, jako lpění na představě, že Bůh chce od nás dnes totéž, co chtěl včera.“ – říká v rozhovoru pro Konzervativní noviny 37. pražský arcibiskup a 25. český primas J. Exc. Mons. Jan Graubner
Veřejnosti už je známo, jak jste přijal výzvu Svatého otce na převzetí úřadu pražského arcibiskupa. Velmi oceňuji upřímnost, s jakou jste o této události mluvil. Měl jste možnost od té doby mluvit přímo s papežem Františkem? Pokud ano, o čem byl váš rozhovor?
Se Svatým otcem jsem mluvil opravdu velmi krátce v závěru mše svaté o slavnosti Petra a Pavla při přebírání pallia. Stačil jsem jen poděkovat za důvěru a on mi řekl: Jsi nejstarší, ale odvahu!
Bylo to nečekané jmenování. Nejen pro vás, ale i pro českou veřejnost. Co myslíte, že bylo zásadní pro rozhodnutí Svatého otce?
Myslím, že na to by měl odpovídat někdo jiný. Já mám dojem, že tentokrát posílal papež do hlavních měst především zkušené biskupy. Například při přebírání pallia v Římě jsem hovořil s novým pařížským arcibiskupem, který už před tím byl arcibiskupem na dvou místech.
Nastoupil jste po otci arcibiskupu Dominiku Dukovi. Co z jeho práce oceňujete, na co byste rád navázal a co naopak chcete dělat jinak?
Nesporné zásluhy má v jednáních o restitucích a také v hledání nových cest v diecézní správě a hospodářském zabezpečení, které by odpovídaly změněným podmínkám. Oceňuji jeho zahraniční kontakty a podporu pronásledovaných křesťanů ve světě, v diecézi především navázání spolupráce se školami a snahu pomoci mladé generaci s poznáním křesťanství a základů naší kultury, připomínání událostí a osobností naší historie, na které by se nemělo zapomínat, chceme-li hledět do budoucnosti s nadějí. Jsem rád, když mě na některých kulturních a diplomatických akcích zastoupí. Já se chci více zaměřit na církevní školy a především na rodiny a život farních společenství, protože církev se uskutečňuje ve farnosti.
Přišel jste z Moravy do pražské arcidiecéze. Na jednu stranu nic neobvyklého, v Praze žije množství Moravanů. Přece jenom je však tempo v hlavním městě trochu rychlejší než v Olomouci. Jak se vám v Praze zabydluje?
V hlavním městě je samozřejmě mnohem více jednání na nejvyšší úrovni. Zatímco v Olomouci šlo více o regionální věci, tady více o celostátní a taky mezinárodní. Díky tomu, že jsem zdědil dobrý sekretariát, mohu se snadněji orientovat a navazovat potřebnou spolupráci. Tady potřebuji více spolupracovníků, než v Olomouci.
Nedávno jste odvolal ekonomické manažéry pražské arcidiecéze. Slyšela jsem i takový názor, že je to první „čistka.“ Budete v těchto krocích pokračovat? Neberte mou otázku ve zlém. Vycházím z toho, že každý, kdo nastupuje do nějaké významné pozice, by měl mít možnost si do určité míry vybrat své spolupracovníky.
V žádném případě mi nejde o plánované čistky. Jeden člověk odešel na vlastní přání a druhý pro změnu struktury. Nemám v úmyslu nikoho vyhazovat. Na druhé straně mám své představy o struktuře a práci dobře fungujícího úřadu, a proto dělám drobné změny a počítám se všemi, kteří budou ochotní dobře spolupracovat. Pokud někdo nebude chtít aktivně pracovat na společném díle, bude se muset rozloučit. V úřadu, který má sloužit, musí všichni spolupracovat.
Vím, že jste po svém jmenování dostal řadu otázek na to, jak si svou misi v Praze představujete. Každý se ale nejprve musí seznámit se svým úřadem, aby se mohl o prioritách rozhodnout. Měl jste už dostatek času to udělat a máte tedy už představu, co bude základem vaší mise?
Diecéze není jen úřad, ale hlavně farnosti, řehole, charity, školy a další společenství. Tam je spousta dobrých lidí, které chci zapojit. Zatím mohu zmínit dva příklady. Abych lépe poznal farní terén, požádal jsem všechny vikáře, aby udělali mimořádné vizitace svěřených farností, kde mají velký prostor k vyjádření všichni kněží. Každý z vikářů mi přijde osobně odevzdat vizitační materiály a představí situaci svého úseku. Společně pak budeme plánovat. Pak se vydám na návštěvy všech vikariátů, kde se chci setkat s kněžími i členy farních rad. Kromě vzájemného poznání chci představit svou vizi farnosti a na příštím setkání budu očekávat představení jejich zkušeností a sdílení dobré praxe. Hlavním cílem při tom bude vzájemná inspirace farností.
Předpokládám, že vnímáte silné progresivistické tendence současnosti, které se nevyhýbají ani katolické církvi. V Praze možná o poznání více než mimo ni. Ostatně řada kritiků vašeho předchůdce mu vyčítala velký konzervativismus. Máte ambice tuto situaci zklidnit? Jak?
Chci sám naslouchat a také druhé přivést k vzájemnému naslouchání. K charakteristice všeobecné církve patří široká otevřenost a současně snaha o dobré vztahy, o jednotu. Vyhrazování se proti někomu je spíše sektářská metoda. Ti často říkají: ani to, ani ono. Katolíci říkají spíš: I to, i ono.
Myslím, že hlavním problémem dnes není liberální či konzervativní vidění, ale správný vztah k Bohu. Církev není naše, ale Kristova. Všichni se musíme pokorně ptát, co Bůh od nás očekává dnes. Jestli chce někdo představovat svoje nápady či smýšlení světa jako Boží, nebo si myslí, že snižováním Božích nároků zachrání církev, je stejně mylné, jako lpění na představě, že Bůh chce od nás dnes totéž, co chtěl včera. Život je stálá změna, ale v kontinuitě a řádu. Půjdou-li jedni i druzí poctivě na hlubinu, budou-li blíže Bohu, budou si i blíže navzájem.
Do svého úřadu jste nastoupil v nelehké situaci naší společnosti. Jak myslíte, že mohou katolická společenství pomoci lidem zasaženým současnou krizí?
Věřící lidé mohou v současné krizi pomoci velmi významně především tím, že zachovají klid a ukážou, že jako svatý Pavel dovedou žít v nadbytku i v nedostatku. Blahobyt je krásná věc, ale není to náš cíl. My jsme poutníky na cestě do Božího království. Když nás na cestě potkají těžkosti či nedostatek, nedáme se odradit, protože kdo se vydal na pouť, počítá přece s námahou i omezeným pohodlím. Tak i současná krize je příležitostí k praktickému prověření naší víry. Při společném putování se bere ohled na slabší, kterým druzí pomáhají a povzbuzují je. To je jedním z úkolů věřících v současné společnosti.
Prožíváme nejen ekonomickou a energetickou krizi, ale i krizi hodnot. V dnešní době proto řada lidí necítí naději. Vy určitě ano. Co vám ji přináší?
Pohled víry nám umožňuje vidět dál a vnímat i věci nehmotné. Přiznám, že je mi líto těch, kteří jsou ochuzeni o vidění Božích věcí a omezeni na vidění jen hmotných věcí a navíc jsou díky sdělovacím prostředkům zahleděni do věcí negativních. Často nejde jen o tak zvané nevěřící, ale i o lidi, kteří se hlásí k církvi a taky se modlí, ale jsou tak zaměřeni na sebe, že svoje já učinili středem všeho dění a Boží věci zůstávají mimo obzor jejich vidění. Kdo má odvahu důvěřovat Bohu a svěřit se mu, dělá zkušenosti s Boží přízní, ochranou a pomocí, ten ví, že se může na Boha spolehnout, a proto má v srdci velký pokoj i v situaci, v níž svět pokoj dát nemůže.
A nakonec trochu osobní otázka – líbí se vám na pražském arcibiskupství? Máte výhled na Prahu ze svého nového domova? A máte někdy čas na malou procházku?
Pohled z mého okna na Prahu je nádherný, fantastický. Připomínají mi to i tisíce turistů, kteří přicházejí každý den často z velké dálky pod mé okno, aby se na chvíli tímto pohledem pokochali. Mně stačí zvednout oči od psacího stolu.
A procházka? Bohužel si neumím pravidelněji najít čas na procházku, ale okolí je krásné, třeba lesem pod Strahovským klášterem a Petřínskou rozhlednou.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!