Nový prezident Milei začal úřadovat.
Libertariánská strana, respektive strany, se dlouhou dobu nepyšnily jedním zásadním faktem – jejich představitel nikdy nikde nevyhrál volby. To se změnilo teprve nedávno, když se vítězem argentinských voleb stal “pan Motorovka” Javier Milei.
Milei už je v úřadě. 10. prosince proběhla mezinárodně silně obsazená inaugurace (na které si novináři povšimli velmi “těsného” rozhovoru mezi maďarským premiérem Orbánem a ukrajinským prezidentem Zelenským) a vzápětí se začalo s prací.
Co se zatím děje?
Inu, šoková terapie v pravém slova smyslu, nikoliv nepodobná té, kterou v sousedním Polsku roku 1989 rozjel ekonom Leszek Balcerowicz. Situace obou zemí je v mnoha ohledech srovnatelné; tehdejší Polsko trpělo obrovskou inflací, stejně obrovským veřejným zadlužením, zastaralou strukturou ekonomiky a skutečností, že příliš mnoho lidí bylo pověšeno na státní cecek. A Varšavě rovněž hrozil státní bankrot.
Argentina je na tom nyní téměř stejně, až na to, že má přece jen trochu živější soukromý sektor a menší inflaci (“jenom” něco pod 200 procent proti tehdejším polským 639 procentům; ani jedno bych zažít nechtěl). Bez agresivních reforem má ale rovněž nakročeno ke státnímu krachu, a to možná i poměrně rychlému.
Jedním z prvních kroků Mileiho vlády bylo ořezání počtu ministerstev z 19 na 9. Řada dosavadních ministerstev byla sloučena, čímž se mají omezit zbytečné duplicity. (Z fór, kam chodí diskutovat Argentinci, jsem nabyl dojmu, že jedním ze způsobů, kterým se argentinská ekonomika dostala až na dnešní dno, bylo extrémní přemnožení vzájemně duplicitních pracovních pozic ve státní správě, zajišťující dobré bydlo kamarádům politiků – něco jako “náměstek pro komunikaci” vs. “pověřenec pro tisk” vs. “mimořádný zplnomocněnec pro webové prezentace”). Řada státních kontraktů byla pozastavena. Státní měna, peso, byla v rámci přípravy dolarizace razantně devalvována z kurzu 391 za dolar na 800 za dolar, což bylo spíš uznání reality, protože pesa už jsou skoro bezcenná. V bezprostředních plánech je zrušení centrální banky, která nechala měnu tímto způsobem padnout, ač její povinností měl být pravý opak.
Mimochodem, hádejte, která jihoamerická vláda má nejvíce ministerstev. Správně, je to Venezuela! Má jich rovných 34, přičemž většina z nich vznikla až za Cháveze a později; úplnou perličkou je státní ministerstvo pro novou mírovou hranici, o kterém se mi nezdařilo zjistit ani přibližně, co vlastně dělá. Ve světovém měřítku je pak rekordmanem další bankrotář jménem Srí Lanka, kde mezi lety 2005-2015 sedělo ve vládě celkem 52 ministrů, z toho pět z jedné rodiny (klan Radžapaksů). Inu, čím víc ministerstev, tím lépe spravovaná země, nicht wahr?
Mileiho vláda bude zajímavým pokusem odpovědět na otázku:
“Dokáže se v demokratickém systému obyvatelstvo, dlouhá léta navyklé tomu, že stát systematicky žije nad své poměry a rozdává peníze za nic, zase dobrovolně vrátit do reality?”
MARIAN KECHLIBAR, ZATÍM BEZ ODPOVĚDI
Milei totiž nemá většinu ani v jedné z komor argentinského parlamentu. O počtu ministerstev si může rozhodnout sám, ale zásadnější reformy budou vyžadovat souhlas zákonodárců, což v tomto případě znamená uzavírání všelijakých koalic a obchody “něco za něco”.
V sousedním Chile proběhly bolestivé ekonomické reformy za vlády generála Pinocheta, který si tehdy s žádnými volbami hlavu nelámal a případné nepokoje potlačoval násilím. Argentina má ale neblahou tendenci začít s reformami mírovou cestou, načež se v dalším volebním období dostanou opět k moci peronisté a všechno zase vrátí ke starému rozhazovačnému standardu. Tímhle způsobem se samozřejmě z bažiny permanentní hospodářské krize vybřednout nedá.
Nedává smysl hospodařit jako Buenos Aires
Občas mi někdo napíše, proč se zabývám tak vzdálenými zeměmi, jako je třeba Argentina. Odpověď je jednoduchá: protože na jejich příkladu se můžeme poučit, jaké chyby nedělat. Leckdy totiž máme náběh na ty samé problémy, jenom v menším měřítku.
Podobně jako nedává žádný smysl napodobovat francouzskou, švédskou či německou azylově-imigrační politiku, nedává smysl hospodařit jako Buenos Aires. Přitom je to až příliš lákavé. Všimli jste si toho nedávného požadavku na výsluhu pro lékaře? Tisíc takových logicky znějících požadavků, které se vždycky dají nějak přesvědčivě zdůvodnit, a výsledkem je Argentina. Země, která má stříbro v názvu, ale ve státní kase vakuum.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
200 Kč
500 Kč
1000 Kč
