Poručíme větru dešti, řekli si poslanci pod obrovským tlakem části pěstounské lobby, médií a neziskových organizací. A namísto původně navrhovaných lepších podmínek pro pěstouny a zařízení pečující o děti v ohrožení schválili zákon, který definitivně rozvrátí systém ochrany opuštěných a týraných dětí v Česku.
Nevratné a nebezpečné změny jsou přitom chytře schovány pod pláštěm boje za to, aby každé dítě mohlo vyrůstat v rodině. Touto mantrou také pachatelé dobra napříč politickým spektrem obhájili zákaz umisťovat nejmenší děti do ústavní péče. Jen těžko se emotivní vlně, kterou se podařilo v souvislosti s tímto opatřením vyvolat, oponuje. Odborníci a sociální pracovníci v terénu ale bijí oprávněně na poplach.
Teď to bude jinak…?
Autoři „zákazu kojeňáků“ v první řadě otočili pořadí nezbytných kroků, které by děti do bezpečí náhradních rodin přivedly. Česká republika totiž dostatek pěstounů nemá. Ani těch trvalých a ani těch přechodných, kteří se mají o děti starat maximálně rok do finálního vyřešení jejich situace. Stačí podívat se do pěstounských seznamů a podmínek, které si na děti kladou – prosím bez handicapu, neberu autisty, pouze jedno dítě, na sourozence nejsem připraven. Zákon jejich volnost v preferencích na děti nijak neomezí. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto mírní obavy slibem, že v příštích letech „vybuduje síť podpůrných služeb pro rodiny, spustí kampaně na nábor náhradních rodičů, podpoří transformační aktivity krajů, prohloubí kompetence pracovníků a nastaví indikátory kvality a měření efektivity“ (Pěstounů, nebo organizací? A my je doposud nemáme?).
Tohle má uklidnit lidi v terénu, kteří často z hodiny na hodinu musí odebrat dítě v ohrožení z rodiny a umístit do bezpečí? Opravdu někdo věří, že zatímco doposud všechny nábory pěstounů selhaly, teď to bude jinak? Že do dvou let budeme mít armádu vyškolených a profesionálních pěstounů ochotných a hlavně schopných postarat se i o děti s těžkým postižením, složitou rodinnou anamnézou nebo jinými komplikacemi?
Ty otázky jsou na místě, protože během dosavadní debaty na ně nezazněly odpovědi. A nezazněla ani jiná fakta. Třeba že 10 procent pěstounů selhává. To znamená, že děti vrací (kam po novu poputují ty nejmenší?), anebo péči o ně nezvládnou (nemluví se o tom, ale jsou i případy týrání v pěstounských rodinách). Nebo fakt, že i kraje, které již „kojeňáky“ zrušily a jsou dávány za příklad, mají děti v ústavní péči. Akorát v sousedním kraji. Nebo že doprovázející organizace dostanou zvýšený příspěvek na pěstounskou rodinu bez ohledu na počet svěřených dětí a logicky tak nebudou mít zájem řešit situaci sourozeneckých skupin. A nezaznívá ani to, že většina kojeneckých ústavů se dávno transformovala v dětská centra, která pracují s biologickými rodinami a poskytují jim potřebné zázemí.
Zásah bez posvěcení soudu?
Zákon obsahuje celou řadu dalších sporných opatření. Nově třeba budou moci děti putovat k přechodným pěstounům i bez rozhodnutí soudu, protože ze zákona vypadla doposud platná časová lhůta, ve které soud takový krok předběžným opatřením potvrzoval. Spolu s úplným zákazem umístit malé dítě jinam než k fyzické osobě to bude znamenat, že sociální pracovníci budou děti posílat k dostupnému pěstounovi třeba na druhý konec republiky. A to je v příkrém rozporu s účelem přechodného pěstounství. To má sloužit k sanaci původní rodiny a té lze těžko dosáhnout, když rodina žije stovky kilometrů daleko. Doplatit na to mohou jak děti skutečně týrané, tak děti rodičů, kteří mají šanci svou rodinu zachránit. U těch prvních hrozí, že budou v často otřesných podmínkách zůstávat, protože pro ně nebude rychlé náhradní řešení. U těch druhých naopak hrozí, že náhradní řešení se najde, ale kvůli vzdálenosti k nejbližším vhodným pěstounům dojde ke zpřetrhání rodinných vazeb i tam, kde by bylo možné rodině pomoci. Nemluvím do větru. Dokazují to případy dětí, ke kterým kvůli tlaku na sociální pracovníky dochází už dnes, zatím bez opory v zákoně – například převážení kojených dětí mezi kraji, jen aby se dostálo statistikám a dítě bylo vedeno jako umístěné k pěstounům.
To, co se kdysi nepovedlo ministryni práce a sociálních věcí Marksové, která vzhlížela k norskému modelu ochrany dětí, se teď vrací jako soubor neutříděných poslaneckých návrhů. Dopady budou stejné. Zodpovědnost za osudy dětí se přesune ze státu na externí privátní subjekty, rozmělní se rozhodování a dohled soudů, posílí se finanční motivace pěstounů bez ohledu na potřeby dětí, které si s sebou do života nesou různé zátěže, zmizí první záchranná síť pro týrané děti a podmínky pro jejich život budou zase o něco méně stabilní. Přibudou desítky nařízení a metodik, čím více jich ale bude, tím častěji budou bránit sociálním pracovníkům v tom, aby jednali s ohledem na nejlepší zájem konkrétního dítěte. Není to nic jiného než česká obdoba norského Barnevernu.
Vyšlo na info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!