Slyšíme to tak často, že jsme si na to zvykli. Naučili jsme se, respektive učíme se s tím žít. Nejde o nic menšího než o to, že dnešní Evropě, zejména zemím Evropské unie, scházejí skuteční političtí lídři. Ti státníci s opravdovou politickou odvahou a reálnou, přesvědčivou vizí budoucnosti jejich domovských zemí i celého kontinentu. Anebo takoví lidé v Evropě jsou a jen si to neuvědomujeme, třeba proto, že už je nesmíme hledat v čele mocností, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie?
Scholzovo Německo „na cestě nikam“
Začněme Spolkovou republikou Německo, stále ještě nejsilnějším evropským státem. Skutečnost je taková, že po odchodu kancléřky Angely Merkelové z čela země v roce 2021 a po nástupu Olafa Scholze začal zjevný ústup Německa z pozice lídra Evropské unie. Hamburský sociální demokrat Scholz není nejsilnější v kramflecích ani doma, natož v zahraničí, a zjevně nemá sílu, schopnosti, ani dost odvahy vést unii za jakoukoli silnou vizí.
Zrušení práva veta členských států EU při hlasování, o něž žádal během návštěvy Prahy na sklonku loňského léta, ani bezjaderná, takzvaně klimaticky neutrální Evropa pro mě takovými vizemi při nejlepší vůli nejsou. Ruská agrese na Ukrajině navíc ukázala Scholze jako váhavého politika, jemuž dal nejednu ponižující veřejnou „lekci“ třeba polský premiér Mateusz Morawiecki, což je věc, jaká by se za Angely Merkelové stala jen stěží.
Mimochodem, když už zmiňuji Merkelovou, byl bych rád, aby nedošlo k nedorozumění v tom smyslu, že bych ji snad pokládal za nějakého skvělého lídra Evropy. Lídryní nepochybně byla, o oné „skvělosti“ lze ale vážně pochybovat. Za prvé, řídit Evropu v relativně poklidných časech není zas až tak velký kumšt; za druhé, v krizových momentech se kancléřka příliš neosvědčila: finanční krizi z přelomu první a druhé dekády řešilo Německo brutálně a nemilosrdně na úkor jiných států, na prvním místě Řecka; migrační krizi Německo nakonec v zásadě zvládlo navzdory chybnému přístupu kancléřky, nikoli díky ní; o covidové krizi platí totéž.
Připočteme-li k tomu neschopnost dávat dvě procenta HDP na obranu v rámci NATO (kdo jiný by to měl dávno dělat než nejvýkonnější evropská ekonomika), a především totální závislost na ruských surovinách (marná byla varování ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa), je obraz Merkelové coby úspěšného lídra Evropy přinejmenším, a to volím velmi laskavé slovo, sporný. O výše zmíněném Scholzovi nemluvě.
Macronova „schůzka s dějinami“
Francouzský prezident Emmanuel Macron je muž, který jistou vizi (včetně té o evropské budoucnosti) i odvahu na rozdíl od Olafa Scholze má, jak připomněl naposledy při řešení penzijní reformy, kterou doslova „prorval“ oproti silné opozici. Jeho problém spočívá v tom, že je příliš ponořen do hlubokých, strukturálních problémů své země, která sama potřebuje reformy snad ještě více než Evropa, a to je co říct.
Pokud nicméně Macronovi zbude dostatek síly na to vést evropský „jaderný blok“ – seskupení zemí s jadernou energetikou – a pokud dokáže opravdu, nejen na papíře, budovat evropskou armádu a tak dále, mohl by se oním lídrem stát.
Pro hodně opatrný, ale přece jen optimismus je v případě Emmanuela Macrona ještě jeden důvod. Francouzský prezident je ve svém druhém funkčním období, takže už nemůže usilovat o znovuzvolení. Tento fakt mu dává velkou svobodu, pokud jde o rozhodování.
Macron je muž, kterému nesmírně záleží na vlastním odkazu, na tom, jakou stopu v dějinách nejen Francie zanechá. V příštích čtyřech letech už proto v zásadě kráčí na svoji „schůzku s dějinami“. Na rozdíl od ve všech ohledech zoufalého Francoise Hollandea, až příliš ambiciózního (v kontrastu se schopnostmi) Nikolase Sarkozyho či machiavelistického a vypočítavého Jacquese Chiraka by se Macron mohl stát „velkým“. Pokud ovšem prokáže, že v sobě má to, o čem nejen já pochybuji – dostatek síly, energie, přesvědčivosti, vizionářství a (hlavně) politické odvahy. Bez ní nemá nejmenší naději.
„Nemocný muž“ na Britských ostrovech?
Spojené království Velké Británie a Severního Irska prošlo v posledních letech řadou vážných otřesů. Brexit, covidová pandemie, energetická krize, vnitropolitické turbulence, jimž padli postupně za oběť premiéři a premiérky David Cameron, Theresa Mayová, Boris Johnson a Liz Trussová a jimž nyní musí čelit Rishi Sunak, proměnily Británii v „nemocného muže“ nikoli na Bosporu (jak se v 19. století říkalo Osmanské říši), nýbrž na Ostrovech.
Ponecháme-li stranou úřadujícího ministerského předsedu Sunaka, pak jediný z jeho předchůdců, o němž lze mluvit jako o politikovi a státníkovi s vizí, byl Boris Johnson. Ať už s jeho „projektem“ brexitu souhlasíme či nikoli, vize, kterou Britové jasně schválili v parlamentních i komunálních volbách, to nepochybně byla. O jejím úspěchu či neúspěchu se – navzdory současným potížím – rozhodne až v delším, přinejlepším střednědobém horizontu.
A pokud jde o Rishiho Sunaka, jeho hlavním cílem je v současné době sjednotit a stabilizovat rozpolcenou a vnitřními boji zdevastovanou Konzervativní stranu, poté jí vrátit důvěru veřejnosti v tom smyslu, že je schopná řídit efektivně zemi (ony každodenní neatraktivní, ale strašlivé důležité „bread-and-butter issues“), a teprve potom jí může předkládat smělé vize do budoucna.
Sunakův plán „globální, moderní, soběstačné, energeticky a klimaticky šetrné Británie“, s níž navazuje na Mayovou a Johnsona, takovou vizí jistě je. Otázka ale je, zda se mu pro ni podaří nadchnout Brity, nemluvě o tom, že Spojené království není součástí EU a že se nás jeho případná modernizace a vize budoucnosti zase až tolik netýkají…
Sánchez, Rutte… anebo Meloniová?
Hledáme-li mezi současnými evropskými lídry vizionáře, jedním z nich je španělský socialistický premiér Pedro Sánchez (ve funkci od roku 2018). Problémem nicméně je, že se jedná o výlučně progresivistickou vizi, střiženou klasickými socialistickými tezemi a postuláty, jež zcela nepochybně nemohou konvenovat celému Španělsku, a už vůbec ne celé Evropě.
To ostatně platí i o nizozemském premiérovi Markovi Ruttem (v úřadu od roku 2010), který se o limitech přitažlivosti svých politických cílů a vizí nedávno přesvědčil v komunálních volbách, v nichž mu „nařezali nizozemští farmáři“, a zablokovali tak jeho „šílené“ nápady týkající se – s ohledem na klimatickou krizi – omezení množství hovězího dobytka v zemi. Kapitolou pro sebe jsou pak – v tomto smyslu – lídři Evropské komise Ursula von der Leyenová či Frans Timmermans, pro něž bych si ale rád vyhradil zvláštní text.
Mimořádně zajímavá osobnost stanula v říjnu loňského roku v čele Itálie. Šéfka Bratrů Itálie a premiérka Giorgia Meloniová (titulní foto) je ve většině ohledů protipól Sáncheze a Rutteho. Je to konzervativní katolička, jež se v mládí hlásila k postfašistickému hnutí (což jí evropská levice bude vyčítat snad i po smrti, aniž by se, přirozeně, jakkoli pohoršovala nad radikálně levicovou či komunistickou minulostí jiných evropských politiků) a jako „dospělá“ se od něj dostatečně distancovala. Meloniová má, zdá se, smysl pro racionalitu a pro hodnoty, na nichž „starý kontinent“ tradičně stojí, i pro reálpolitiku. Nemluvě o tom, že ve „střetu Dobra a Zla“ na Ukrajině stojí neochvějně na správné straně.
Ani ona ale není, ani zdaleka, favoritkou všech Italů. Země je navíc, zejména ekonomicky, příliš slabá na to, aby její premiérka mohla být evropskou lídryní se vším, co k tomu patří.
Mateusz Morawiecki a proč právě on
Zdaleka největší dojem na mě v posledních letech logicky udělal a stále dělá předseda vlády našich severních sousedů Mateusz Morawiecki (ve funkci od roku 2017). Jeho vize, jeho představa suverénního silného Polska, bránícího vpádu „barbarských tlup“ z východu do Evropy, je přesvědčivá, stejně jako jeho zájem o jednotnou Evropu složenou z úzce spolupracujících suverénních států. Žádné pošetilé, nerealizovatelné eurofederalistické sny.
Morawiecki k tomu všemu stojí v čele regionální, zdravě ambiciózní velmoci (bezmála čtyřicetimilionové Polsko je pátou nejlidnatější zemí EU po Německu, Francii, Itálii a Španělsku), jež má dostatek síly svoji vizi prosadit. Jeho nedávný projev na univerzitě v německém Heidelbergu byl nejlepší svého druhu za mnoho, mnoho posledních let. Vědomí ruského nebezpečí, z toho plynoucích rizik a nutnosti kontinentální spolupráce, stejně jako vědomí „společného sociokulturního dědictví“, onoho odkazu předků, odvaha říkat věci otevřeně, tak, jak jsou, i odvaha postavit se (zaměřením své vize) Scholzovi a Macronovi a nabídnout alternativu, to všechno dělá z Mateusze Morawieckého – potenciálně – nejlepšího evropského lídra ze všech.
Pravda, ani Polsko není (stejně jako Itálie) jednou z hlavních evropských mocností, což činí Morawieckého leadership poněkud problematickým a možná, bohužel, nemožným. Víry v sebe a v budoucnost Evropy má ale šéf polské vlády víc než všichni ostatní. Tak ho alespoň poslouchejme. Pečlivě. Může nám to být jenom ku prospěchu.
Česko, Kundera a my
A co my? Co u nás doma? Česká republika není malá, bezvýznamná země, jak jsme dlouho slýchali a jak stále ještě občas slyšíme. Vůbec ne. Ze sedmadvaceti členských států EU jich má pouze devět více obyvatel než Česko, deváté Řecko navíc jen o vlásek. Patříme tedy do první třetiny „největších“ zemí unie.
Jsme stát s dlouhou tradicí demokratické politiky, byť přervanou nacistickou okupací a běsy z let komunistické diktatury. Stát a národ patřící kulturně „odnepaměti“ na Západ, jak napsal ve svém „Uneseném Západě“ Milan Kundera (stejnojmenná knížka, která v češtině nedávno vyšla, by neměla uniknout Vaší pozornosti, Kunderův text, jakkoli je čtyřicet let starý, je naprosto brilantní). Země dědiců Tomáše Masaryka, a to byl velký politik, o kterém nejlepší historik našich moderních dějin, profesor Robert Kvaček, v rozhovoru s Ondřejem Houskou řekl, že kdyby žil dnes, byl by prezidentem Evropské unie…
Česká republika by zkrátka měla být v těchto pohnutých časech co nejvíc slyšet. Evropa totiž bude „česká“ přesně do míry, v jaké se o to zasadíme.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme