Zatím jsou demokraté jednotní – spojuje je nepřítel číslo jedna, a tím není nikdo jiný, než Donald Trump. Boj proti Trumpovi je však to jediné, co veskrze rozhádané demokraty dodnes spojovalo. V ostatních politických tématech se jedná o růžici s nekonečným množstvím ramen, mířících úplně do všech názorových stran.
To, že Demokratická strana zaujímá široké názorové spektrum se tak nějak ví, své místo ve straně mají silní centristé a umírnění demokraté, ale také klimapošuci a jiní extrémní levičáci. To přinese nejedno vyjednávací úskalí.
Elity nebo dělníci?
Ten nejzásadnější boj demokraté povedou o skutečnou tvář strany: zda se jim vrátí chuť stát se stranou chudých pracujících, nebo zůstanou nadále stranou extremistických elit.
Demokratická strana americké pracující nadobro opustila dávno, už od dob Kennedyho, ale jakýmsi nejviditelnějším předělem této změny se nepochybně stala vláda Baracka Obamy. Jak jinak vysvětlit vítězství pravicově a konzervativně prezentovaného Donalda Trumpa v roce 2016, než právě dějinným pochopením Američanů, že demokraté se hodlají starat o všechno a o všechny, jen ne o vlastní lidi, kteří vykonávají smysluplnou práci a odvádějí do veřejných rozpočtů bilióny dolarů. Pokud by to tak nebylo, jak je možné, aby důvěru pracujících získal teatrální miliardář z New Yorku?
Jak píše ve svém včerejším komentáři Niall Stanage na serveru The Hill, začala už přetahovaná o laskavého stařečka Bidena. Na jednom konci provazu stojí středová a umírněná skupina demokratů a na druhém konci rudá grupa po prohraných primárkách utichlého Bernie Sanderse.
Vermonťan Charles Chamberlain, vlivný ředitel progresivního Democracy for America (DFA), který stál třeba za odstavením jaderné elektrárny Vermont Yankee (která zajišťovala 85% spotřeby elektřiny ve Vermontu) nebo za zvolením extremisty Neda Lamonta guvernérem státu Connecticutu, má o problémech demokratů zcela jasno. Jde podle něj o tyto čtyři panely
– Obamacare
– Změna klimatu
– Rozšiřování a ochrana hlasovacích práv
– Policejní odpovědnost
Zatímco progresivisté tvrdí, že za výhrou Bidena stojí oni, centristé tvrdí, že se jich lidé bojí a proto v primárkách zvítězil jejich zástupce Biden. Tragikomedii přetahování se o mediální obraz Demokratické strany nám uzavírá Kamala Harrisová, jakožto budoucí nejvlivnější světová progresivistka.
V čem spočívá oživení?
Demokratičtí centristé by se rádi více postarali o hospodářské oživení Ameriky po tvrdém zásahu jejich guvernérů, kteří se de facto – v rámci prezidenského volebního klání – předháněli, kdo z nich zpustoší svůj stát dokonaleji, jen aby ukázal, jak nezodpovědnou politiku prezident Trump v souvislosti s čínskou chřipkou dělá. Ekonomický panel v pojetí demokratů je ale vlastně stále ve vývinu a už dnes dosahuje ve svém součtu jen těžko představitelnou investici deset bilionů dolarů.
Jejich program hospodářského oživení však spočívá pouze v širokém spektru federálních restrikcí a regulací. Investice, o kterých demokraté hovoří, totiž nejsou svou povahou návratné, nýbrž jde jen o romantické představy. Progresivisté do shluku už teď dost anti-ekonomických opatření vkládají navíc teze vědeckého ekologismu. Ten si můžeme představit jako klimatizaci planety Země prostřednictvím přednostního vyřešení „krize pohlaví“ a také třeba za pomoci upřímné rovnosti jazyků. Nebojí se hovořit o dalekosáhlém vlivu rasismu na klima nebo o nezasloužené světové nadvládě anglického jazyka jako symbolu nezodpovědnosti k přírodnímu bohatství Země. To všechno dělá rozumnější části Demokratické strany hluboké vrásky a obávají se, že i v budoucnu s republikány vyjednané kompromisy nebudou mít šanci na prosazení (zapojené nápady progresivistů jakoukoliv možnost dohody zhatí).
Vedle této, řekněme zřetelně viditelné disproporci demokratů, je tu ještě dennodenní a nepřehledná kampaňovitost jejich politického obrazu. Jde tu především o „systémový rasismus“ a „ekonomickou nerovnost“, která ruku v ruce vytváří „kastovní systém bílé nadvlády“ (tzv. pandemický rasismus).
Jak už víme, do tohoto pseudopolitického panelu se vleze úplně všechno, co mysl demokrata napadne (třeba nadvláda angličtiny versus rasismus double versus klimatické změny). Nebezpečí z toho plynoucí je jasné: Nikdo v současných Spojených státech nemůže odpovědně předpovědět, kam se vlastně politická ekonomie v rukou státu posune, jaké bariéry se vytvoří. Tedy, co je pravděpodobné, co je ještě možné a co je už jen fantasmagorie, kterou nemusíme brát vážně (a můžeme se jí v klidu vysmívat). Politické klima, ve kterém je navíc poměr centristů a progresivistů tak nějak fifty fifty, znemožní zejména tolik potřebné hospodářské oživení (investoři budou vyčkávat, pré budou mít spekulanti).
A abychom nezapomněli na neorganizované demokraty, či přesněji řečeno na demokraty obelhanou Antifu (a) Black Lives Matter, či jiné extremistické formace, kterým demokraté před volbami naslibovali hory doly, ty samozřejmě můžeme považovat za zcela samostatnou sílu, kterou neovládají nikdo (ani progresivisté).
Díkuvzdání špatné, Čína dobrá…
Libby Emmonsová ve svém pěkném komentáři na serveru The Postmillennial zdařile sumarizuje stanoviska prestižní demokratické trouby The New York Times. Emmonsová píše o zradě tradičních médií, která celkem bez mrknutí oka přijala tuto dennodenní a nepřehlednou kampaňovitost politického obrazu Demokratické strany, když na příkladu Dne díkůvzdání (Thanksgiving) upozorňuje, že tento oblíbený svátek je Timesem označen také za prostředek systémového rasismu. Otázka poctivého žurnalismu, jako ověřených, vědeckých informací podle ní mizí ve společenské poptávce blokování twettů Donalda Trumpa. Jde ze strany demokratických médií o odmítání historických faktů z nejasných rasových důvodů.
Když poodhlédneme od názorů Emmonsové a začteme se třeba do článku Timesů ohledně posledních nepokojů v Hongkongu, nevyjdeme z úžasu, když se dozvídáme, že protestující způsobili městu především velké materiální škody a proto by je Spojené státy v jejich odhodlaném boji proti čínským komunistům neměly podporovat.
Amerika, jakožto pro nás naprosto nepřehledná a málo pochopitelná směsice zájmů, rozparcelovaných v další vrstvě do zájmů jednotlivých států této zatím funkční federace, převzetím vlády Josepha Bidena jistě utrpí. A nejde samozřejmě jen o minimálně podezřelý průběh prezidenských voleb. Jde především o akceschopnost federace navenek v řešení skutečných globálních výzev, zejména ekonomických problémů v mezinárodním obchodě a o Čínu, Rusko a Írán.
„Soft“ Čína?
Zbaví-li se totiž Amerika elementárního pohledu na „zisk“, jako na hlavní motivaci soukromé ekonomiky, musí pro americké podnikatele automaticky najít jiný motiv. Adekvátní náhradou je už jen přímá politická moc. Představa, že demokraté ještě více propojí soukromé podnikání s výkonnou mocí, resp. tuto moc zlegitimní, jako se tomu už děje např. u Googlu nebo u sociálních sítí, po kterých stát vyžaduje odpovědnost, oficiálně řečeno, omezování tzv. fake news, můžeme se po osmi letech jejich vládnutí dočkat třeba i zákonných omezení spotřeby elektřiny u nezodpovědných firem a občanů, tedy jakési americké formy státního kapitalismu, jaký můžeme vidět v Číně. Jde samozřejmě o předpověď s mnoha „ale“ a „kdyby“, nicméně o salámové metodě postupného dosahování politických cílů toho víme už i my celkem dost…
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!