Celý život pracuji ve zdravotnictví. Denně se setkávám s lidmi, kteří mají větší či menší problémy se svým zdravím. Nyní v době covidové jsem navíc vedl kliniku pečující o pacienty s tímto onemocněním a bohužel jedné čtvrtině nebylo pomoci. Doprovázení tak bylo naším denním chlebem. Tato zkušenost mě také vedla k zamyšlení nad koncem lidského života.
V dnešní době jsme si odvykli hovořit o věcech bolestných. Snažíme se je odsunout, abychom je neviděli, a naivně si myslíme, že se jich tak zbavíme. Setkáme-li se přesto s nepříjemnými okamžiky, pak hledáme nejjednodušší cestu, aby rychle skončily. Taková cesta se může jevit příjemná, ve skutečnosti ale nic neřeší.
Jednoduché řešení
Život není reklamní spot a neprovází jej jen sluncem zalité chvíle, jak jsme mnohdy přesvědčováni. K životu patří i těžké časy. Současný životní styl nás ale mnohdy nepřipravuje právě na ty nejtěžší momenty: na bolest a konečnost našeho života. Progresivisté tak stále agresivněji i v Česku razí novou zdánlivě svůdnou módu a tvrdí, že není nic jednoduššího než se náročného konce naší pozemské cesty zbavit tím, že jej vezmeme do vlastních rukou.
Přesto, že máme obrovské štěstí a žijeme v zemi, kde úroveň péče o nemocné je velmi vysoká a dostupná každému, myšlenky na uzákonění eutanázie v naší společnosti velmi rychle zdomácňují.
Je samozřejmě pravda, že stále bohužel existují nemoci nevyléčitelné a zažíváme situace, kdy současná věda již nedokáže pacienta uzdravit. Pak ale nastupuje péče, která má člověku ulehčit jeho tíživou situaci, pomoci utišit bolest, ulehčit obtížím jak fyzickým, tak psychickým. V takových chvílích je nezastupitelná pomoc zdravotníků, rodiny a přátel. Máme-li někoho rádi, měli bychom být při něm právě ve chvílích, které jsou pro něj nejtěžší. Péče, pomoc, láska. To jsou prostředky, které poslední dny a hodiny člověka na zemi mají doprovázet. Eutanazie ale není řešení, a to hned z několika důvodů.
Ten hlavní je prostý: nikdo z nás si nedal svůj život sám, nejsme jeho vlastníkem. Za uchování svého života jsme ale odpovědní. Všichni víme, že to není vždy jednoduché. Někdo má cestu životem snazší, jiný těžší i bez vlastního přičinění. Týká se to i samotného konce života. Nikdo z nás ale nezná jeho skutečné tajemství. Proto si myslím, že bychom ho měli respektovat až do samotného konce.
Šikmá plocha
Další argumentem proti eutanazii je její možná zneužitelnost. Nežijeme jen mezi lidmi laskavými a obětavými. Tlak rodiny, že by bylo pro babičku lepší, aby „včas“ odešla je sice nelidský, ale ne nepředstavitelný důvod proto, aby se ona v dané mezní situaci ne zcela dobrovolně rozhodla tu dále „nepřekážet“ a například „uvolnila“ místo pro bydlení mladým. Nemocný člověk je často izolovaný, odkázaný na informace lidí, kteří za ním chodí. Zručný manipulátor má tak příležitost, o které se mi ani nechce psát, ale v případě eutanazie se nesmíme bát o ni mluvit. Že se nejedná o plané obavy, o tom se může každý přesvědčit třeba v Holandsku nebo Belgii.
Eutanazie současně otevírá Pandořinu skříňku nemilosrdné budoucnosti civilizace, kde budou žít jen zdraví, mladí a ekonomicky úspěšní. Vše zdánlivě slabé a ekonomicky nevýhodné bude mizet. Atmosféra, kdy člověk bezmocný je člověkem bezcenným a zbytečným tu již byla, a není tomu tak dávno. Lidský život má svoji hodnotu, kterou nemusí sociální inženýři chápat, ale nemají právo ji nerespektovat.
Nehrajme si na stvořitele
Braňme lidský život od počátku do přirozeného konce. Nikdy v lidských dějinách se nám nevyplatilo, když jsme se snažili nahradit Stvořitele. Věnujme energii, kterou vkládáme do různých progresivistických řešení, raději do péče o rodinu a mezilidské vztahy. Odchod člověka z tohoto světa není nic snadného. Může být ale důstojný a láskyplný a pomocí medicíny i bezbolestný a bez útrap. To je nezastupitelná role těch, kteří mají se svými blízkými být v této těžké situaci, a které může podpořit odborný tým hospicové paliativní péče. Nezbavujme se této zodpovědnosti a bojujme za každý lidský život. Jinak se zbavíme podstaty toho, co z nás dělá lidské bytosti.
Autor je lékař, přednosta kliniky revmatologie a rehabilitace ve Fakultní Thomayerově nemocnici, odborník na ekonomiku zdravotnictví, čtyři roky odborný náměstek ministra zdravotnictví pro dohled nad zdravotními pojišťovnami, zastupitel Prahy 12 a lídr za KDU-ČSL ve volbách do Poslanecké sněmovny na kandidátce koalice SPOLU. V politice se zaměřuje na sociální a zdravotnicko-ekonomická témata. S manželkou Štěpánkou vychoval pět dětí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme