Český polistopadový konzervatismus se do značné míry inspiroval britským konzervatismem. Kde je jeho původ a zdroj? Lze jej situovat do myšlenek a díla jednoho člověka – byl jím Edmund Burke a jeho Úvahy o revoluci ve Francii (1790). V této knize autor tvrdě kritizoval a odsoudil Francouzskou revoluci, předpověděl jakobínský teror, a rovněž správně prorokoval vyústění revoluce ve vládu vojenského diktátora.
Toto dílo bylo přijato s velkým překvapením, neboť jeho autor nebyl tory, nýbrž aktivní whig, který do té doby prosazoval liberální kauzy (byl proti anglickému útisku katolických Irů, proti bezohledným praktikám anglického guvernéra v Indii, za udělení samostatnosti rebelujícím Američanům). Proč nyní tak ostře napadl Francouzskou revoluci a stal se zakladatelem moderního konzervatismu?
Neboť byl přesvědčen, že francouzští revolucionáři byli vedeni zhoubnými myšlenkami kontinentálního osvícenství a Rousseaua. Odmítli přihlížet ke konkrétní podobě své společnosti, k jejím zvláštnostem, zděděným institucím a zvyklostem, a místo toho hodlali od stolů svých pařížských kabinetů projektovat společnost a postavit ji de novo na zelené louce. Vedení abstraktní ideologií, nepřihlížející k předsudkům obyvatel, chovali se k vlastní zemi jako k dobytému území. Vnucení jejich dogmat konkrétní společnosti mohlo být realizovatelné pouze za cenu ztráty všech tradičních svobod všech obyvatel a nastolení tyranie.
Celý britský konzervatismus navazuje na Burka; v 19. století byl jeho největším představitelem spisovatel a vůdce Konzervativní strany Benjamin Disraeli (lord Beaconsfield), který byl premiérem v letech 1867 a 1874-80; a v 20. století jsou jeho největšími mysliteli Michael Oakeshott a Roger Scruton. Britský konzervatismus není doktrínou (jako jsou liberalismus nebo socialismus), nýbrž postojem. Je společenským a politickým postojem nedůvěry vůči:
- abstraktním idejím či ideologiím, jež si nárokují definitivní rozpoznání nějaké politické pravdy, hodlají ji vnutit společnosti, a nepřihlížejí k její konkrétní podobě společnosti, dobovým a místním zvykům, zvláštnostem a tradicím; tj. vůči schopnosti lidského mozku a rozumu odhalit jednou provždy politicky relevantní pravdu.
- představě dobré lidské přirozenosti, schopnosti člověka kvalitativně zlepšit sama sebe a společnost; vytvořit kvalitativně lepší svět, než je ten existující.
V posledku je filosofickým základem britského konzervatismus empirismus a skepticismus – tedy David Hume. Není-li člověk schopen nahlédnout nějakou univerzální, objektivní a absolutní definitivní politickou pravdu o společnosti, nemůže-li si žádný abstraktní koncept činit nárok na pravdivost, a je-li současně člověk neideální, má-li možnost stav věcí nekonečně zhoršit, pak co má být tím správným postojem, o co má usilovat správná politika? Není-li žádný koncept pravdivý a změna může být velice snadno změnou k horšímu, je prozíravé držet se toho, co již známe, co je vyzkoušené, co sice není ideální, ale je to určitě snesitelné – tedy tradice, tradiční podoba společnosti. Tradice představuje jakousi informační matrix společnosti – právě proto, že je všem dostatečně známá, její dodržování vnáší do společnosti prvek předvídatelnosti chování, jistoty, bezpečnosti a stability. Tradiční podoba společnosti není nutně ta správná (ale my vlastně nevíme, co je správné, neboť rozum se může mýlit), je však známá a snesitelná, neboť v ní koneckonců žilo několik generací lidí. Kdybychom tradici odvrhli ve prospěch nějaké nové abstraktní ideje, podle níž bychom měli zrekonstruovat společnost, mohlo by se stát, že protrháme všechny horizontální a vertikální vazby, jež drží společnost pohromadě. Společnost je složitým a křehkým útvarem, jenž lze snadno rozvrátit a způsobit tak společenskou katastrofu. Vykořeníme-li nerozumným nebo zbrklým zásahem lidi z jejich předsudků a zvyklostí, můžeme v nich uvolnit brutální síly, které povedou ke krveprolití.
Jinými slovy, konzervatismus je filosofií společenské změny – říká, že “pokud není nutné měnit, je nutné neměnit” (lord Falkland), že účelem změny je zachování (konzervace); správná změna je ta, která zachovává to nejlepší ze stávajícího stavu. Změna nemá být činěna pouze pro změnu; nemá být nikdy rychlá, náhlá, radikální nebo dalekosáhlá; naopak, změny mají být pozvolné, postupné, aby si na ně lidé mohli zvyknout, aby je mohli “strávit” a “vstřebat”. Nemají vycházet z nějakých obecných principů, nýbrž z konkrétních potřeb společnosti. “Radikální konzervatismus” je tedy v Británii contradictio in adiecto. Konzervatismus je nutně moderujícím (mírnícím) proudem; snahou držet se toho vyzkoušeného a osvědčeného proti novému a neznámému.
Zhodnocení: Velkou moudrostí a přínosem britského konzervatismu je jeho realistický a prudenciální aspekt, trvání na politické ctnosti prudentia – rozumnosti, prozíravosti státnického umění. Na tom, že jakákoli politika či reforma se má provádět opatrně, má přihlížet k aktuálním okolnostem a konkrétním specifikům, a nemá být násilně roubována na společnost.
Ale problémem britského konzervatismu je jeho mylná filosofická pozice – skepticismus a empirismus. Odmítá-li uznat potřebu principů, odmítá-li úsilí o nahlédnutí politicky relevantní pravdy – nebo dokonce popírá-li ji -, proč pak usiluje spíše o zachování tradiční společnosti než o její změnu za cenu masakrů? Čistě z důvodu sentimentu nebo temperamentu, a tedy nemá pádnou odpověď vůči těm, kdo sdílejí sentimenty jiné, nebo mají jiný temperament. Vždyť samotné odsouzení masakrů jako zla lze učinit pouze na základě transcendentních – a tedy univerzálních, metafyzických (neempirických) kritérií. Navíc, je-li britský konzervatismus politickým postojem a nikoli krédem s konkrétním obsahem, nikdy neurčuje směr, kterým se společnost vydává. Může šlapat na brzdu, nikdy však nevybírá směr. Konzervatismus je tedy vždy zatahován na cestu, kterou vybírá nějaké nové radikální hnutí. Postup na oné cestě brzdí, ale její směr neurčuje. Britský konzervatismus byl v minulém století v opozici vůči klasickému liberalismu – touto opozicí se mu však značně přiblížil (dokonce tak, že když Labour Party nahradila Liberální stranu jako jednou ze dvou hlavních stran, klasicky liberální politika nalezla svůj domov právě v Konzervativní straně). V tomto století byl hlavním oponentem konzervatismu socialismus – a opět, konzervativci oponovali, brzdili postup k welfare state – aby ho nakonec v 50. letech přijali. Až Margaret Thatcherová představovala určitý průlom vůči tradičnímu britskému konzervatismu: její pozice nebyla ani tak “konzervativní” (konzervovat status quo), jako spíš revoluční (změnit status quo – opustit welfare state), či – chcete-li – reakční (návrat k syntéze konzervatismu a klasického liberalismu, tedy k předsocialistické politice).
Roman Joch, ředitel Občanského institutu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!