Odchod frakce Viktora Orbána z Evropské lidové strany vyvolal řadu jednání a spekulací o postupném sjednocování pravicové části Evropského parlamentu. Zároveň s tím se rovněž objevilo množství obav a varování před podobnými tendencemi, jež jsou pejorativně označovány magickým slůvkem „populismus“. Existuje však pro evropskou pravici v situaci, kdy hlavní hnací síla Evropské unie Německo směřuje stále více do leva, připravuje se na konec éry Angely Merkelové a na účast Zelených v příští vládě, jiné východisko než její integrace, nezávisle na reálně existujících rozdílných postojích a sporech?
Oslabování křesťanských demokratů a posilování Zelených znamená, že Německo bude v ještě větší míře využívat institucí EU ke své ideologické ofenzivě v záležitostech jako imigrace nebo odprůmyslnění Střední Evropy. To je třeba chápat jako trvalou tendenci a jediným možným závěrem je nutnost vytvořit vůči ní opozici.
Jho ideologie
Politiku EU dnes zcela ovládá ideologie, která zaujímá nepřátelský postoj vůči konzervativním principům. Tuto větu není třeba chápat v běžném smyslu, ale především v jejím přísném, exaktním smyslu, který ideologii přikládá rozhodující účinnou roli. V politice Evropského parlamentu a Evropské komise je ideologie absolutně nadřazena právu. Každá pravicová kritika orgánů EU je chápána jako „protievropská“, ale na druhé straně je možné a nutné kritizovat dokonce i unijní traktáty, jeví-li se při rozšiřování unijních pravomocí jako „nedostačující“. Politika nemá fungovat na základě práva, ale právo má politice poskytovat nezbytné nástroje. V Evropské unii je tak možné napadat státy Jihu (Maďarsko, Itálii, Chorvatsko), které chrání její vnější hranice, právě za to, že plní své evropské povinnosti. Odpovídá-li schengenské otevření hranic unijní ideologii, představuje jejich ochrana pouze „autoritářský“ ornament, který není třeba brát v úvahu, je-li na překážku imigrační politice Unie. Evropský parlament údajně chránící kompetence ústavního soudu v Polsku může na druhé straně vládu a parlament Bulharska vyzývat, ať ignorují rozhodnutí bulharského ústavního soudu, jenž rozhodl, že genderová Istanbulská úmluva je v rozporu s právy rodiny. „Konstituční“ demokracie má totiž otvírat vrátka unijnímu zasahování do politiky členských států, nikoli chránit jejich hodnoty a jejich suverenitu.
Tato arbitrárně ideologická povaha unijní politiky poskytuje nejenom právní ospravedlnění porušování práv ujednaných v traktátech, ale na jedné straně legitimizuje tvrdý nátlak na státy střední Evropy a zacházení s námi jak s „nedospělými“ demokraciemi, na straně druhé na půdě Evropského parlamentu i v evropské diskusi popírá legitimitu opozice jako takové. Zpochybňování unijní ideologie je vládnoucí třídou EU kvalifikováno jako „protievropský populismus“ a je v podstatě vnímáno jako podvratná činnost, která nemá oporu v jakékoli evropské jednotě a solidaritě, a to ani tehdy, vyjadřuje-li odůvodněné stanovisko států nebo významných segmentů evropského mínění.
Je zajímavé, že tu nejde o nějaké nepřekonatelné psychologické či ideové bariéry, ale o čistý politický nátlak. Boj s „krajní pravicí“ přitom nebyl nijak na překážku, když například Silvio Berlusconi přivedl do Evropské lidové strany Sandru Mussoliniovou (několik let předtím „hrdou fašistku“), která byla v parlamentních lavicích Evropské lidové strany do konce posledního volebního období kolegyni europoslanců a europoslankyň z Občanské platformy. Je proto na čase, aby tyto arbitrárně vytvořené bariéry překonala samotná pravice.
Přátelé a odpůrci
Paradox současné politiky spočívá v tom, že politikové sice nepřetržitě sledují průzkumy a obávají se reakcí veřejného mínění, ale zároveň se nechtějí a bojí podílet na jeho pozitivní proměně. Avšak ve chvíli, kdy se politici vyhýbají boji o základní principy, společnost – uvažuje ve své knize Politický mozek Drew Westen – už „nechce slyšet jejich verzi příběhu a a postupně se přesouvá opačným směrem“, neboť pouze ti, kteří aktivně chtějí proměňovat společnost si udržují „výlučný přístup k sítím podílejícím se na utváření veřejného mínění“.
Taková je podoba dnešního sporu o budoucnost Evropy, v němž monopol na „hodnoty“ i na rozhodování o tom, jakým směrem se budou ubírat změny, mají vyznavači pohlcování suverenity států a likvidace principů naší civilizace. Pravice sice kritizuje jejich aktivity, ale jen zřídka proti jejich principům staví vlastní univerzální zásady. (Ne)dobrým příkladem takového přístupu bylo polské stanovisko vůči Římské deklaraci z roku 2017, v němž naše vláda nijak nezpochybnila směřování změn v Unii, pouze žádala, aby tyto změny probíhaly jednotným, jinými slovy volnějším tempem (bez „rozdílných rychlostí“).
Hodnoty jako povinnost předávat následujícím generacím křesťanské dědictví, posilování rodiny a jejího výchovného poslání a národní odpovědnost – jsou v Evropě prakticky nepřítomné. A to i přesto, že jde o zásady, jež jsou pro desítky milionů Evropanů stále samozřejmé. Dnes je na pudě Evropského parlamentu občas připomínají už pouze dvě menší politické skupiny – Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Identita a demokracie (ID). Navíc si jsou obě tato uskupení dnes bližší než ještě před několika lety. Namísto toryů, kteří po Brexitu z Evropského parlamentu odešli a kteří sice rezolutně obhajovali suverenitu Sjednoceného království, ale v mnoha otázkách byli poplatní liberální korektnosti, se se skupinou Konzervativců a reformátorů po posledních volbách spojily autentické pravicové strany z Itálie (Fratelli d’Italia) a ze Španělska (VOX).
Identita a demokracie (ID) představuje i nadále koalici vytvořenou kolem Národního sjednocení Marine Le Penové a italské Ligy Mattea Salviniho. Vylepšovala-li donedávna image Konzervativců přítomnost britských konzervativců, byla Identita a demokracie traktována jako kolonie malomocných vyvolávající panickou hrůzu u všech, kdo se k ní jen přiblížili. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči, když jsem jako jediný z poslanců ECR podepsal návrh na vyslovení nedůvěry Jeanu-Claudovi Junckerovi kvůli jeho katastrofální imigrační politice. Toto nejen samozřejmé, ale také velice potřebné stanovisko narazilo na bojkot jenom proto, že je předložila Marine Le Penová. A nikdo jiný nic takového tehdy nenavrhl…
Gordický stranický uzel
Po odchodu z Evropské lidové strany ohlásil Viktor Orbán vytvoření nové politické síly společně s Právem a spravedlností a s „velkým přítelem Maďarska Matteem Salvinim“. Okamžitě se objevily různé hlasy zpochybňující možnost podobné spojení uskutečnit. PiS je spjato s národně konzervativními Fratelli d’Italia, kteří považují Salviniho Ligu za formaci populistickou, ne-li dokonce konjunkturální, vzhledem k účasti Ligy ve vládě velké koalice Maria Draghiho, jíž se účastní levice. Předsedkyně strany Bratři Itálie Giorgia Meloniová je přitom dokonce šéfkou Aliance Evropských konzervativců a reformistů, kam patří rovněž Právo a spravedlnost.
Část politiků Ligy by se chtěla zapojit do Evropské lidové strany a zaujmout v ní místo Viktora Orbána. Je to možná varianta, neboť Salvini je stále spojencem hnutí Marine Le Penové a Alternativy pro Německo. Těchto několik příkladů vzatých jen z italské politické scény představuje úskalí, která musí překonat formování silné pravice na evropském fóru. Samozřejmě by bylo možné uvést řadu dalších příkladů, neboť v politice – obzvlášť na půdě Evropského parlamentu, v němž působí desítky stran z členských zemí – existují dokonce větší rozdíly (a to i v rámci politických frakcí) a jsou něčím zcela přirozeným. Politika podle spisovatele Stanisława Cat-Mackiewicze přece spočívá v rozlišování vážných věcí od věcí vážných méně. V minulém období byli ve skupině Konzervativců a reformistů rovněž poslanci, kteří dokonce hlasovali pro rezoluce kritizující Polsko, přičemž nevybočovali z obecného rámce politiky PiS. Je proto třeba se dívat dál.
Silná pravice na půdě Evropského parlamentu nevznikne bez otevřených a bezprostředních rozhovorů o vytvoření společné politické reprezentace obou pravicových federací – Konzervativců a reformistů spolu s Identitou a demokracií – v Evropském parlamentu. Společně by představovaly jednu ze tří velkých frakcí EP se silou zcela srovnatelnou s Evropskou lidovou stranou nebo se socialisty. A samozřejmě také vývojovou alternativu vzhledem ke všeobecné sociální tendenci také jako politická nabídka pro ostatní národní strany. A už v perspektivě středně časové vzdálenosti, kdy v EU vznikají další úřady, by takovou novou sílu nešlo přehlédnout, přinejmenším jako legitimní oficiální opozici (ta v dnešní Unii velice chybí). Právě z tohoto důvodu jsem po posledních evropských volbách nadnesl otázku:
Postaví se Právo a spravedlnost do čela evropské pravice?
Právo a Spravedlnost často kritizuji, ale je pravda, že tato strana dnes vyjadřuje stanoviska Rzeczpospolité a reprezentuje Polsko. A počet hlasů v Evropském parlamentu srovnatelný s německou CDU/CSU je v podstatě předurčuje k tomu, aby hrálo v Evropě mnohem větší roli než doposud.
K rozetnutí gordického uzlu je vždy nutný nějaký Alexandr. Jarosław, přesněji Jarosław Aleksander Kaczyński, byl vždy přesvědčen, že v politice je třeba hovořit přímo k věci. Nyní nadešel čas obě pravicová uskupení v Bruselu sjednotit.
Dojde-li k tomu, sama o sobě se tím nastolí nová skutečnost, kterou budou muset ve svých rozborech i ve své politice brát v úvahu jednotlivé národní strany. Ale nestane-li se tak okamžitě, už sama tato výzva bude významným aktem polské evropské politiky posilujícím pozici Polska a utvářejícím evropské mínění. Podobně jako spolupráce Orbána se Salvinim, kterou oba představitelé dosud realizovali nezávisle na ostatních evropských filiacích a u které je už načase ji pozvednout na vyšší úroveň.
Spojení energie středoevropských pravicových vlád a pravicového lidového vzdoru v západní Evropě může změnit nejen evropskou diskusi, ale také evropskou politiku; v každém případě politiku vůči Polsku. (Jde tu koneckonců o statický model. Pravicové tendence v západní Evropě neslábnou. Itálie může mít brzy pravicovou vládu, Francie může mít pravicovou prezidentku a každá z těchto skutečností by měla větší váhu než ideologická rétorická cvičení bruselských mandarínů.)
Aby se však Právo a spravedlnost vydalo právě tímto směrem, musí si samo odpovědět na otázku, jakou chce v Evropě prosazovat politiku. A zda vůbec chce evropskou politiku realizovat. Zda nechce pouze pokračovat v „asertivní“ podobě staré „politiky přizpůsobování“. Krátce řečeno se musí rozhodnout, zda chce evropským lídrům nadále tvrdit, že „pokud jde o hodnoty, v ničem se nelišíme“ a že „chceme takové Polsko jako Evropská unie“ – nebo je připraveno konečně jasně definovat, jaké Polsko v jaké Evropě chceme, a v čem se odlišujeme od těch, kteří nám chtějí demontovat nejen stát, ale i evropskou civilizaci vůbec.
Vyšlo v týdeníku Do Rzeczy 5. dubna 2021
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.
Marek Jurek (1960) je historik a publicista, bývalý politik. Byl mj. maršálkem polského Sejmu a eurposlancem.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!