Petr Ginz byl nadaným spisovatelem, malířem a básníkem. Založil vlastní časopis, který vedl, a napsal román Návštěva z pravěku. Ten si dokonce sám ilustroval. To vše stihnul za 16 let svého života. Více mu nacisté prožít nedovolili. Snil přitom o tom, že se jednou podívá ke hvězdám… Jeho kresbu z roku 1942 s názvem Měsíční krajina vzal na palubu raketoplánu Columbia první izraelský kosmonaut Ilan Ramon, který chtěl takto chlapci splnit přání. Raketoplán s celou posádkou i Ginzovou kresbou ale shořel při přistávacím manévru 1. února 2003. Přesně v den Petrových nedožitých narozenin… Příběh Petra Ginze, talentovaného 16letého chlapce, který zemřel v Osvětimi, je tématem dalšího dílu Černé historie.
Petr Ginz se narodil 1. února 1928 v Praze. Jeho rodiče se seznámili na setkání esperantistů a také Petr prý tento umělý jazyk skvěle ovládal. Otec Petra Ginze byl židovského původu a matka – byť neoficiálně – tuto víru přejala. Rodina byla ale jinak spíše liberální, do synagogy prý chodili jen o velkých svátcích.
Petr začal v šesti letech chodit do židovské školy na Josefově. Od druhé třídy mu ve školním časopise vycházely články a také učitelé si všimli, že intelektuálně vyčnívá nad ostatními dětmi. Rodiče proto Petra přeřadili do školy pro nadané děti v Nuslích. Sem mohl chodit ale pouhý rok.
Protože byl polovičním židem, směl od roku 1940 kvůli novým nařízením navštěvovat pouze židovská vzdělávací zařízení, a proto se vrátil zpět do školy na Josefově. Zřejmě se ale necítil nijak zhrzeně a nebyl žádným tichým intelektuálem. Dál psal povídky, básně a maloval, zároveň uspořádal finanční sbírku pro nemocného spolužáka. Kamarádi vzpomínají na jeho typický smysl pro humor, možná i díky kterému si ho zvolili za předsedu třídy.
I přes veselé dětství přesto židy v protektorátě čím dál více svazovala různá nařízení a zákazy. Petr se je snažil brát s humorem a ironií, jak dokládají zápisy v jeho deníku. Žluté hvězdy, které museli židé nosit na oblečení, například přirovnával k šerifským hvězdám z Divokého západu. Všechny bizarní zákazy, které se týkaly židů, také shrnul v básni Dnes je jasno už všem lidem, kterou napsal v roce 1941, když mu bylo 13 let.
Dnes je jasno už všem lidem, kdo je arijcem, kdo Židem, neboť Žida poznáš vezdy podle černožluté hvězdy. A takto znamenaný Žid, musí dle předpisu žít: Vždy po osmé hodině věnovat se rodině, dělat jak pomocný dělník, neposlouchat ani Mělník, nesmí si pejska dovolit ani se nechat oholit. A Židovka dřív bohatá nesmí mít ani koťata, musí učit doma děti, nakupovat od 3 do 5, nesmí mít šperky, česnek, víno, koncert divadlo či kino, auta, byty, gramofony, kožich, lyže, telefony, vepřové, cibuli, sýry, aparáty, přesné míry, harmoniky foukací neb kanárka pro legraci, jízdní kolo, barometry, ponožky a teplé svetry.
Zhruba ve stejné době vznikla také jeho kresba Měsíční krajina, která zachycuje Petrovu představu o tom, jak vypadá povrch Měsíce a pohled na Zemi z vesmíru. Petr prý měl ve škole nejradši astronomii, paleontologii a historii a miloval romány Julese Vernea. Možná, že snil i o tom, že se jednou k hvězdám sám podívá.
Od září 1942 musel ale začít pracovat. Židé se za protektorátu museli hlásit na Židovské obci, která jim vždy uložila nějakou práci. Petr pomáhal opravovat psací stroje. Přestože se už nesměl dál vzdělávat, dál psal a chodil sám na dlouhé vycházky po Praze, nejradši do Šárky a do Ďáblic. Z jeho okolí ale začali pomalu mizet kamarádi a příbuzní, které nacisté deportovali do táborů. Povolání do transportu nakonec dostal i Petr. 23. října 1942 ho vlak odvezl do Terezína. Matka, otec i sestra Eva zatím mohli zůstat v Praze.
V Terezíně zařadili 14letého Petra do chlapeckého domova číslo 1. Zde všichni spali ve velké místnosti na třípatrových postelích. Zhruba stejně staří chlapci za pomoci vychovatele a bývalého učitele Valtra Eisingera v domově ustanovili samosprávu. Každý chlapec měl svůj úkol a povinnosti. Někdo se staral o úklid domova, jiný o sportovní vyžití nebo večerní program. Svůj kolektiv, do kterého patřil například i nedávno zemřelý Jiří Brady, chlapci označovali za Republiku ŠKID podle románu ruského spisovatele Leonida Pantělejeva, který popisoval školu pro mladé lidi ohrožené mravní zkázou.
Chlapci se navzdory zákazům snažili dál učit a večer pořádali dokonce přednášky na různá odborná témata. Navzájem si tak předávali znalosti o tom, co je zajímalo. Výraznou postavou byl opět i Petr Ginz, který zde založil časopis Vedem. Každý pátek večer se také chlapci sešli na schůzce, kde probírali, jak se jejich samosprávě daří a co by měli zlepšit.
Petr byl šéfredaktorem časopisu Vedem a dával vždy celé vydání dohromady. Vymyslel i několik vlastních rubrik, například Toulky Terezínem, což byly reportáže z různých míst tábora. Chlapci do časopisu přispívali povídkami i básněmi. Psali texty plné vzpomínek na svůj svobodný život a měli také strach ze své budoucnosti. Bál se zřejmě také Petr, který to ale v dopisech rodičům nedal znát. Jeho život se zásadně změnil, když v květnu 1944 přijela do Terezína i jeho sestra Eva, o kterou se jako správný starší bratr chtěl postarat.
O čtyři měsíce později ale dostal povolání do transportu. 28. září 1944 odjel s dalšími lidmi ve vagónu původně určenému pro dobytek do Osvětimi. Zde ho při selekci poslali rovnou do plynové komory, kde 16letý Petr Ginz ještě tentýž den zemřel.
Příběhem Petra Ginze se podrobně zabýval spisovatel a pedagog František Tichý, který o jeho osudu napsal knihu Princ se žlutou hvězdou. Společně se svými studenty z pražského gymnázia Přírodní škola také založil projekt Terezínská štafeta a zpřístupnil na webu dochovaná čísla Petrova terezínského časopisu Vedem.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!