V druhé půlce roku odstartovala Evropská komise další pokus o prosazení celokontinentálního šmírovacího systému Chat Control (minulé články na toto téma najdete zde, zde a zde). Pro nováčky, kteří situaci nesledují: záměrem je odesílat všechny textové a obrázkové zprávy, které si lidé v EU posílají, k automatické kontrole obsahu, zda neobsahují něco ilegálního (např. dětské porno).
Systém, za který by se ani v Pekingu a v Teheránu nestyděli, silně tlačila zejména bývalá švédská eurokomisařka Ylva Johansson (ex-komunistka, doma zvaná “Big Sister”). Pohybují se kolem něj i daleko absurdnější hráči, jako např. američtí herci Mila Kunis a Ashton Kutcher. Bohužel má v EU většinovou podporu a zatím se jej vždycky podařilo zablokovat jen těsnou blokační menšinou (35 %), jejíž těžiště tvoří Německo a Polsko. Česká republika je naštěstí součástí této blokační menšiny; aspoň za něco se nemusíme stydět.
(Podrobnou historii pokusů o Chat Control najdete na stránkách německého politika Patricka Breyera.)
V rámci snahy “osladit” členským státům plošné sledování obyvatelstva dělali navrhovatelé Chat Control poslední dobou různé kompromisy, např. v podobě vyjmutí důležitých politiků z působnosti zákona. Ani tentokrát to nicméně nepomohlo. Jedním z prvků, na kterém Chat Control ztroskotala minulý týden, byl odmítavý přístup nizozemské vlády a nizozemské tajné služby(!). Současný nizozemský premiér Dick Schoof je mimochodem bývalý šéf nizozemské rozvědky.
Je trochu nečekané, že zrovna tajná služba se postavila proti plošnému sledování komunikace, tyto orgány mají většinou tendenci prosazovat shrabávání dat ve velkém a žádné velké ideály ohledně občanských práv nevyznávají. Nevíme nicméně, jak to vypadá uvnitř, a jestli by jim podobná legislativa třeba neohrozila nějaké již rozjeté vytěžovací operace. Tak jako tak, Nizozemsko se připojilo k blokační menšině, a vzhledem k jeho relativně značnému diplomatickému vlivu (Nizozemci odvádějí do společné kasy v Bruselu disproporční množství financí) to znamená, že pár měsíců bude zase klid.
Na trvalý klid v tomto směru nevěřím, protože staronová předsedkyně EK Ursula von der Leyen má neblahou digitální minulost už v rodném Německu, kde se pokusila prosadit zřízení “národního firewallu” proti nežádoucím webům a vysloužila si za to přezdívku Zensursula (cenzurní Uršula). Nepovedlo se, ale obvykle se dějí věci obvyklé, a má-li nějaký politik za sebou osobní historii takových pokusů o kontrolu komunikace, dá se čekat, že v nich bude pokračovat.
Určitou slabinou opakovaných pokusů o zavedení Chat Control je, že jak jich přibývá, začíná se šířit i povědomí o celém plánu mezi občany. Když byla Chat Control na stole poprvé a podruhé, nevěděl o ní prakticky nikdo – do té míry, že jsem si s těmi prvními články připadal jako “vysílač z Marsu”, hovořící o věcech, které zcela míjejí běžné lidstvo. Teď už to tak není a povědomí o tom, že v Bruselu by si rádi četli všechno, co píšete jiným lidem, prosakuje do veřejné debaty nejenom u nás. “Nejlepším přítelem” této vysoce intruzivní legislativy byla právě její totální obskurita, a čím více běžných Evropanů o Chat Control slyší, tím větší odpor ten záměr vzbuzuje. Doufejme, že do blokační menšiny časem “překmitnou” i jiné státy, třeba ty pobaltské.
(Opět prosím uvažme situaci v menším měřítku: kdyby takový návrh předložil na české úrovni dejme tomu ministr Rakušan s tím, že šmírováním bude pověřeno jím vedené MVČR, výsledné haló by jej konečně možná vyštípalo z vlády.)
Malá poznámka pro čtenáře Neviditelného psa
Pod mým posledním článkem se v diskusi zjevil jistý pan Pavel Vybíhal, který psal věci jako:
“Proč Kechlibar neporovnává americké volby s ruskými nebo čínskými? Viděli jste někdy, že by Kechlibar kritizoval Rusko nebo Čínu?”
Pane Vybíhale, speciálně pro vás. Rusko a Čína jsou dvě tyranie řízené plesnivými dědky, což asi chápete stejně dobře jako já. Tam vůbec nemá smysl řešit volby, které jsou čirou fraškou (a v Číně si na ně ani nehrají). Rusko je k tomu navíc zchátralé ex-impérium mentálně zpožděné o sto let za zbytkem světa, které se teď snaží obnovit svoji zrezivělou slávu brutální silou. Čína je tragický případ, protože tam se to kolem přelomu letopočtu vyvíjelo k větší volnosti, ale za současného šéfa Si Ťin-pchinga došlo k obratu a strana opět “utahuje šrouby”, jak v oblasti soukromého podnikání, tak v oblasti toho, co lze říci nahlas. (Svoboda podnikání a ostatní občanské svobody spolu beztak souvisí hodně úzce, marně se to někteří levicoví filozofové snažili oddělit.) Spokojen?
Nicméně nemá-li to u nás dopadnout podobně, nesmíme nechat naše vlastní politiky zavádět různé rusko-čínské prvky přímo zde, do našich životů. A to znamená hlídat “Zensursulu” a jí podobné jedince, kdykoliv se snaží jednat s běžným Evropanem jako s hadrem na boty. Na tyranii nemá nikdo žádný monopol. V minulosti byla všude možně, konec konců i přímo u nás: československou StB neřídil žádný Číňan ani Rus, ale naši vlastní spoluobčané. Je to dáno tím, že i potenciální tyrani jsou všude, neustále se rodí noví, neustále se snaží uchvátit další moc, a musíme dělat maximum pro to, aby ji nedostali do pazourů. Což znamená nemlčet, pozorujete-li nějaké svinstvo, jen proto, že je to “vaše” svinstvo.
A platí to, mimo jiné, i o státním šmírování, ať se ten návrh různým hejlům zdůvodňuje jakkoliv.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
