V pondělí 4. října 2021 začalo nové období Nejvyššího soudu. Během každého období, počínajícího tradičně první pondělí v říjnu a trvajícího až do příštího prvního říjnového pondělí, se střídají slyšení, během nichž soudci vyslechnou argumenty stran a kladou jim případně další dotazy, tzv. sittings a tzv. recesses, tedy dny, kdy soudci rozhodují, píší stanoviska a zvažují, zda se rozhodnou zabývat se podáními, která byla k soudu doručena.
Již teď je jasné, že v nyní počínajícím období bude projednáno a rozhodnuto hned několik signifikantních kauz z různých oblastí, přičemž některé mají potenciál stát se klíčovými milníky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Potraty
Zřejmě nejsledovanějším případem, kterým se soud rozhodl zabývat, bude Dobbs v. Jackson Women’s Health Organization. Jde o spor, v němž budou mít soudci příležitost vyjádřit se konečně k samotnému meritu věci, tedy otázce, zda a případně do jaké míry Ústava garantuje právo ženy na ukončení těhotenství a zároveň také rozhodnout, zda proslulé precedenty Roe v. Wade a Planned Parenthood v. Casey zůstanou, či budou zvráceny novým rozhodnutím právě v případu Dobbs. Během září soud odmítl zablokovat texaský zákon, omezující výrazně možnost potratů, šlo nicméně o rozhodnutí, postavené na čistě procedurální bázi a nevěnující se věci samé. Toto prozatímní rozhodnutí přesto vyvolalo vlnu nevole mezi zastánci zachování Roe v. Wade, která však nebude nic ve srovnání s tím, jak ostré reakce lze očekávat z obou stran sporu o potraty po finálním verdiktu v kauze Dobbs, ať už soud rozhodne jakkoli. Dobbs může a nemusí představovat přelom v ústavněprávním vývoji otázky potratů. Velkým neduhem všech “potratových kauz” je z jejich kontroverzní povahy plynoucí mediální přehánění a umělé nafukování, které často zastiňuje jejich skutečný rozsah a potenciál. Každopádně favorit na nejpozorněji sledovaný spor nového období soudu je již teď jednoznačný. Podrobněji k Dobbs v. Jackson Women’s Health Organization, Roe v. Wade a Planned Parenthood v. Casey zde.
Svoboda vyznání
Další z podstatných sporů, kterými se soudci rozhodli zabývat a v nichž na podzim proběhnou slyšení, je Carson v. Makin. Carson je spor, dotýkající se prvního dodatku, konkrétně práva na svobodu vyznání a rovněž tzv. establishment clause, součásti prvního dodatku, zakazující ustavení oficiálního státního náboženství, původně se vztahující pouze na Kongres, tedy federální úroveň , později skrze inkorporaci prostřednitcvím čtrnáctého dodatku i vůči jednotlivým státům. Podstatou případu je program státu Maine, poskytující finanční prostředky rodinám, žijícím v okrscích, nichž nejsou státní školy, díky čemuž mohou poslat své děti do škol soukromých. Z programu jsou ovšem vyloučeny školy státem označené jako “sektářské” a pokud do takových budou rodiče chtít děti poslat, nemají nárok na přéspěvek ze státního programu. Případ Carson je určitým “volným pokračováním” sporu Espinoza v. Montana Department of Revenue z roku 2018. V něm Nejvyšší soud judikoval poměrem 5:4, že klauzule prvního dodatku o svobodě vyznání nepřipouští, aby stát vyloučil církevní školy z programu na poskytování stipendií na základě jejich církevní povahy. S touto problematikou úzce souvisí tzv. Blaineovy dodatky (Blaine Amendments). James G. Blaine byl ve druhé polovině devatenáctého století předsedou sněmovny reprezentantů, který se “proslavil” zejména tím, že navrhl ústavní dodatek k federální Ústavě, doplňující první dodatek o zákaz poskytování příspěvků z daňových výnosů jakýmkoli sektám nebo náboženským společnostem. Navenek neutrální pravidlo bylo tehdy ve skutečnosti úzce cíleno na katolickou církev a v případě úspěchu by bývalo představovalo faktické ústavní posvěcení rozšířené animozity vůči katolické církvi. Blaine nicméně ve své snaze neuspěl a jeho návrh neprošel. Jeho odkaz ovšem přetrvává dále na státní úrovni-37 států má ve svých státních ústavách ustanovení, odpovídající Blaineovu dodatku. Jedním z nich byla i Montana, jejíž vyloučení církevních škol ze stipendijního programu vycházelo právě z jejího ústavního Blaineova dodatku. Mimochodem Maine, tedy žalovaný stát v Carson v. Maine a rovněž domovský stát Jamese G. Blainea paradoxně nikdy Blaineův dodatek do své ústavy nezařadil. Navzdory tomu přijal opatření, která de facto odpovídají svým charakterem takovému omezení.
Stipendijní program v Maine funguje tak, že rodiče zvolí, do jaké soukromé školy děti pošlou a státní příspěvek následně putuje k dané vzdělávací instituci. Ty ovšem musí splňovat podmínku “nesektářské povahy”. Tento požadavek byl napadnut pro tvrzený rozpor s prvním dodatkem federální Ústavy. Federální odvolací soud shledal, že narozdíl od programu v Montaně, který neprošel přezkumem Nejvyššího soudu, program v Maine nediskriminuje na základě církevní povahy institucí per se, nýbrž zakazuje užití veřejných prostředků na podporu výuky náboženství a proto je ústavně konformní. Proti tomuto verdiktu se žalobci odvolali k Nejvyššímu soudu, který v tomto období rozhodne, zdali je program Maine v rámci prvního dodatku přípustný, či zda stejně jako v Espinoza v. Montana Depratment of Revenue jde o zakázanou diskriminaci na základě vyznání.
Většinu v kauze Espinoza tvořili předseda Roberts společně s Clarencem Thomasem, Samuelem Alitem, Neilem Gorsuchem a Brettem Kavanaughem. Tehdy disentující Ruth Ginsburgovou nahradila jak známo po jejím úmrtí Amy Barrettová, což znamená, že i pokud by John Roberts obrátil a pokusil se znovu zafungovat jako vyvažující hlas tlumící stranickou linii na Nejvyšším soudu, republikánští nominanti, tradičně stojící na straně striktnějšího náhledu na omezení, zasahující do svobody vyznání, mají stále alespoň nominálně potřebnou většinu. Lze se tedy důvodně domnívat, že žalobci mají šanci u Nejvyššího soudu uspět. V Espinoza Brett Kavanaugh během slyšení vznesl argument, spočívající na zmíněné establishment clause, kdy srovnával diskriminaci mezi jednotlivými církevními školami s diskriminací mezi církevními a necírkevními školami, jinými slovy “Může stát odlišně zacházet s jednotlivými církevními školami a pokud nikoli, proč by mohl odlišně zacházet s církevními a sekulárními školami?” To je otázka, které se případ Carson rovněž dotýká a která bude soudem v tomto období opět projednávána.
Druhý dodatek
Zatímco například první, čtvrtý či čtrnáctý dodatek jsou častým předmětem sporů před Nejvyšším soudem, dodatek druhý, garantující právo držet zbraň, zůstává ve srovnání s nimi disproporcionálně opomenut. Soudci obecně projevují neochotu zabývat se kauzami, dotýkajícími se druhého dodatku, od přelomového verdiktu v D.C. v. Heller (2008) a na něj tématicky navazujícím sporu McDonald v. Chicago (2010) soud nerozhodoval meritorně v žádné podobné kauze. Tuto pasivitu bude mít Nejvyšší soud příležitost prolomit v New York State Rifle & Pistol Association Inc. v. Bruen, kde se bude zabývat důležitou problematikou tzv. concealed carry, tzn. zdali druhý dodatek garantuje vedle práva držet zbraň také právo mít zbraň při sobě na veřejnosti. New York vyžaduje, aby ti, kdo chtějí zbraň skrytě nosit na veřejných prostranstvích prokázali pádný důvod (proper cause), kterým je podmíněno vydání povolení k nošení. Otázkou je, zda v případě, že bude shledáno, že druhý dodatek nošení na veřejnosti (ať už otevřeně nebo skrytě) nechrání, nedojde k jeho faktickému vyprázdnění.
Vzhledem k neaktivitě Nejvyššího soudu v této oblasti a tudíž absenci příslušných precedentů panuje okolo druhého dodatku podstatná nejistota z hlediska jeho rozsahu-jediné, co soud potvrdil, je, že druhý dodatek chrání subjektivní právo držet zbraň (Heller) a že toto právo je skrze inkorporaci garantováno nejen na federální, ale i státní úrovni (McDonald). Jaká konkrétní omezení jsou ale přípustná? V Heller Antonin Scalia potvrdil, že jako jiná práva ani právo držet zbraň není absolutně neomezitelné a určité restrikce (např. vyloučení duševně chorých z držení zbraní) jsou obecně povolené, nicméně toto neřeší problematiku jiných zásahů státní moci do tohoto práva, které jsou svou povahou mnohem obtížnější na posouzení. Judikatura jednotlivých obvodních soudů je v této věci roztříštěná a jak u concealed, tak open carry se liší-např. odvolací soudy pro obvody 1, 2, 3, 4 a D.C. jsou vůči restrikcím přísnější, 9, 10 naopak mírnější. Ať už tedy v kauze Bruen Nejvyšší soud rozhodne jakkoli, je pozitivním znamením, že se konečně odhodlal vyjádřit se k podstatě věci a vnést tak více jistoty do prozatím značně neprobádané oblasti druhého dodatku. Vzhledem k novému složení soudu (letos začíná první úplné období, v němž soud bude rozhodovat v současném složení) bude rovněž zajímavé sledovat, jak bude vypadat většina, jejíž složení by mohlo indikovat přístup soudu ke kauzám v oblasti práva držet zbraň do budoucna.
Spojené státy v. Tsarnaev
Jméno Dzhokara Tsarnaeva je neznámé málokomu. Tsarnaev společně se svým bratrem v roce 2013 spáchal teroristický útok během Bostonského maratonu, kdy jejich bombový útok vyústil ve tři úmrtí a více než 200 zraněných. Tsarnaev byl v soudním procesu odsouzen k trestu smrti, proti rozsudku podal odvolání, se kterým uspěl, když federální odvolací soud vyhověl jeho námitkám o porušení ústavních práv během procesu, zejména s ohledem na pochybnosti o nepodjatosti části poroty. Výrok o vině zrušen nebyl, pouze výrok o trestu, který byl přeměněn na doživotní trest odnětí svobody. Ministerstvo spravedlnosti se proti rozhodnutí odvolalo k Nejvyššímu soudu, na němž je nyní rozhodnout, zda ponechá uložený doživotní trest, či zda rozhodne o znovuuložení trestu smrti.
FEC v. Cruz for Senate
Až před Nejvyšší soud se dostal i případ republikánského senátora za stát Texas Teda Cruze, který se rozhodl napadnout federální volební zákon, limitující částku, která může být vrácena kandidátům v případě, že poskytnou půjčku své vlastní kampani. Zákonná hranice momentálně činí $250 000 dolarů, přičemž Cruz záměrně tuto mez překročil, aby se s případem dostal k soudu a mohl tak namítat protiústavnost daného ustanovení volebního zákona. Namítán je rozpor s prvním dodatkem, kdy zákonné omezení porušuje dle Cruze právo na svobodu projevu. Téma financování volebních kampaní a hranice mezi veřejným zájmem v podobě prevence korupčního jednání a svobodným projevem skrze finanční podporu určitého kandidáta je dlouhodobým předmětem sporů, proslulým a klíčovým je v tomto směru zejména verdikt v kauze Citizens United v. FEC (2010), v níž soud mimojiné shledal, že stát nesmí omezovat výdaje právnických osob jako jsou korporace nebo odbory na podporu určitého kandidáta či proti určitému kandidátovi, pokud nejde o příspěvky kandidátově kampani, tedy pokud daná právnická osoba dělá kampaň sama, nezávisle na kandidátovi.
Nejde o všechny potvrzené případy, kterými se Nejvyšší soud rozhodl zabývat, výše uvedené však tvoří to nejpodstatnější a také nejsledovanější z dosavadního výběru, v průběhu období pak samozřejmě soud může přijímat i další kauzy. I ty, které již byly potvrzeny však svědčí o tom, že toto období soudu bude mimořádně zajímavé sledovat.
Převzato z autorova blogu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!