The Wall Street Journal chválí německé firmy za to, že se jim podařilo „smrsknout“ projekt výstavby LNG terminálů z pěti let na několik měsíců.
Německo je země postižená značnou byrokracií, a právě odbourání byrokracie pomocí speciálního zákona v tomto případě sehrálo zásadní roli. Ačkoliv stavba plynovodu je složitý projekt, objektivní (přírodní, technické) překážky se daly překonat. Tou skutečnou “žábou na prameni” byl právní rámec umožňující nekonečná odvolání a námitky odpůrců stavby. Jakmile byly právní otěže Bundestagem uvolněny, mohly se inženýrské mozky pustit do atakování jednoho problému za druhým.
Vyřešíme, zařídíme…
Nejsou k sehnání ocelové nosníky určitého standardu? Během pár týdnů předěláme projekt na jakési litevské nosníky, které k dispozici jsou. Není čas betonovat na místě? Dovezeme vybetonované díly z továrny. Je potřeba odstranit z přístavu ve Wilhelmshavenu starou munici z druhé světové války? Do listopadu bude pryč. Vysoká hladina podzemní vody komplikuje výkopy? Odvodníme. Dokonce i na provizorní žabí mosty se dostalo, aby ubožačky při své pravidelné migraci nepadaly do stavebních jam, do kterých se klade potrubí.
Jinými slovy: pokud má naše civilizace dostatečnou motivaci, k čemuž tedy vize pomalého mrznutí v zimě rozhodně patří, dokáže stále ještě mobilizovat svoje talenty k výkonům srovnatelným s dávnými časy, například s logistickými zázraky za druhé světové války. Patrně není náhoda, že to byla opět válka, která k takové mobilizaci sil a schopností vedla. Pořád ještě máme dost talentů na to, aby se dokázaly vypořádat s lecčíms, pokud ovšem smějí.
Celkem často se setkávám s pesimistickým názorem, že naše (míněno západní) civilizace je natolik dekadentní, že už nic pořádného nedokáže, i kdyby chtěla; že její dřívější tvůrčí schopnosti jsou pryč.
Upřímně, nevěřím tomu. Myslím si, že situace je trochu jiná, i když “jiná” neznamená nutně “jednodušší”. Naše talenty jsou v běžném životě zkrátka obětí papírové války, kterou dnes vedeme sami se sebou, a která jim svazuje ruce. Za posledních několik generací nabobtnal objem platných předpisů, zákonů a směrnic natolik, že kdyby ta civilizace byla člověkem, měla by BMI asi tak 50 a potřebovala by shodit zhruba sto kilo, aby se zase vrátila zpátky do normy. Ono je to lidské tloustnutí ostatně dost podobný jev; pozvolný, velmi nenápadný proces bez zjevných milníků a zlomů, ale po pár desítkách let končící zásadním zhoršením kvality života.
Reforma bude ovšem obtížná, stejně jako to zhubnutí, protože ve hře jsou různé speciální zájmy. Když se omezíme jen na to stavební právo: na tom, že do čehokoliv se dají házet vidle donekonečna, si založily živnost všelijaké spolky, vybírající výpalné za to, že se proti něčemu přestanou odvolávat. To samozřejmě nebudou jejich členové ochotni nahlas přiznat, spíš budou v případě ohrožení svých privilegií vyvolávat ve veřejnosti strach, že i sebemenší liberalizace povede k nevratnému zdevastování přírody a “rakovinným vesnicím” v čínském stylu.
Není na vybranou
Ale stejně asi v dlouhodobém horizontu nemáme na vybranou. Z práce předků, realizované ještě v časech, kdy těch papírů nebylo ke všemu potřeba tolik, se totiž nedá žít donekonečna. Abych ocitoval ještě jeden článek, tentokrát rozhovor s ekonomem České spořitelny Davidem Navrátilem:
“Velká část našich současných problémů souvisí s tím, že jsme se dlouhodobě strašně podinvestovali. Divíme se, proč rostou ceny energií. No protože jsme nebudovali energetické zdroje!”
A proč jsme je nebudovali? Protože vedeme sami proti sobě onu papírovou válku, ve které má ta strana, která chce zabránit stavbě čehokoliv kdekoliv, k dispozici ohromné množství zbraní nadělené zákonodárci. Nejvyšší čas jí některé ty zbraně zase legislativně sebrat. Opravdu není důvod k tomu, zacházet s kdejakým projektem pěti činžáků na brownfieldu, jako by šlo o dostavbu Pražského hradu, nebo s novostavbou elektrárny v existující průmyslové zóně jako s nevratným narušením panenské přírody národního parku.
Malá a kacířská myšlenka na závěr: kdyby nám ty naše současné stavební regule vnutil dejme tomu Putin, nejspíš bychom to z jeho strany považovali za válečný akt.
M. Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série čtyř dílů Zapomenutých příběhů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
