Ještě dříve, než utichly výtržnosti v Kapitolu, obživly snahy zbavit presidenta Trumpa funkce ještě dříve, než 20. ledna vyprší jeho funkční období. A zatímco předchozí pokus odvolat (impeachovat) Donlada Trumpa na přelomu roku 2019/2020 lze charakterisovat jako ryze stranický happening bez přesvědčivější právní opory, směřující spíše k uspokojení představ demokratického voličského jádra než ke skutečné naději na úspěch, situace posledních dnů je diametrálně odlišná.
Hrozba vznášející se nad Trumpem je o poznání vážnější. Pokud však něco stojí na Trumpově straně, je to běh času. Od kapitolského řádění uplynul týden, další týden zbývá do inaugurace nového presidenta. To věru neposkytuje mnoho prostoru pro spletité ústavní procedury, které odstranění presidenta z úřadu vyžaduje. Podívejme se nyní, které z nich teoreticky přicházejí v úvahu a které se taky objevily mezi zvažovanými. Jsou totiž nejméně tři, právní opodstatněnost a šance na uskutečnění každé z nich se však diametrálně odlišuje.
V prvních dnech byl, především ze strany předsedkyně Sněmovny representantů Nancy Pelosi a posléze i na základě výzvy přijaté celou Sněmovnou reprezentantů, nejčastěji skloňovaným nástrojem, který měl posloužit k vystrnadění Donalda Trumpa z Bílého domu, článek 4 XXV. dodatku Ústavy. Podle něj přejdou pravomoci presidenta na vicepresidenta (který se tím ovšem nestane presidentem ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen „úřadujícím presidentem“), jestliže vicepresident a většina ministrů písemně prohlásí, že president není schopen vykonávat své povinnosti.
Co kdyby Kennedy přežil…?
O aplikaci tohoto článku tedy rozhoduje presidentovo nejbližší okolí, fakticky převážně lidé, které si sám vyvolil za své spolupracovníky. Historickými důvody, pro něž bylo toto ustanovení XXV. Dodatku v roce 1967 přijato, byly předcházející zdravotní příhody několika držitelů nejvyššího úřadu. V roce 1881 podivínský fanoušek presidenta Jamese A. Garfielda, zklamaný v ilusích, že se mu president revanšuje některou výnosnou funkcí, střelil svůj dosavadní idol do zad. Nebohý president Garfield umíral více než dva měsíce. Presidenta Woodrowa Wilsona roku 1919 prakticky připravila o schopnost vlády nad Spojenými státy i nad sebou samým cévní mozková příhoda. Do voleb zbýval více než rok, Wilsonovi, jeho lékaři a manželce se však překvapivě dlouho dařilo skutečný stav tutlat i před jeho nejbližšími politickými partnery a otěže vlády tak udržet v rukou paní Wilsonové. V obou uvedených případech vicepresidenti odmítli převzít řízení exekutivy do svých rukou, aby nebyli nařčeni jako usurpátoři. Kennedy zasažený v roce 1963 kuklou do hlavy zemřel v podstatně neprodleně. Přesto však šlo o relevantní připomenutí eventuality, že v jiném případě by moderní medicína mohla i těžce postiženého presidenta udržet na živu, aniž by nabyl vědomí, natož způsobilosti řídit zemi. Atentát na Kennedyho tak upozornil na potřebu takové situace ústavně ošetřit.
Z toho je ovšem zřejmé, na jaké okolnosti toto ustanovení cílí – a že v žádném případě nejde o okolnosti, jež nastaly nyní. Jde o případy, kdy je zcela nepochybné, že presidentovi objektivní (z relevantně myslitelných situací asi převážně jen zdravotní) důvody znemožňují, aby zastával úřad, tak, že to „vidí všichni“. Nejde o to, že president úřad vykonávat nechce, nebo ho vykonává z určitého úhlu pohledu špatně či dokonce protiústavně, ale zkrátka jen, že ho vykonávat nemůže. Celá snaha o spuštění článku 4 XXV. Dodatku tak v našich poměrech asi nejlépe připomíná někdejší, mediálně kdoví proč reflektované, volání MUDr. „bludného balvana“ Hnízdila po prohlášení prezidenta Klause za nepříčetného (dnes však oba pánové při šíření bludů o koronaviru nalézají překvapivou shodu)…
Navíc, a to je zásadní, presidentovi je dána možnost se proti případnému zneužití čl. 4 XXV. Dodatku jeho vlastím kabinetem snadno bránit. Postačí, doručí-li předsedům obou komor Kongresu prohlášení, že ve skutečnosti své pravomoci schopen vykonávat je. Poté je k tomu, aby pravomoci přešly na vicepresidenta, nutné usnesení (vedle presidentova vlastního vicepresidenta a kabinetu) také dvoutřetinové většiny Sněmovny representantů i Senátu. To však ve výsledku znamená, že takový proces je ústavně daleko komplikovanější než impeachment, o němž bude pojednáno dále.
Z mraku XXV. Dodatku tedy nyní pršet nebude – ostatně vicepresident Pece podle očekávání a ve zřejmém souladu se smyslem tohoto dodatku deklaroval, že jeho článek 4 spouštět nemíní. Předem nerealistický zájem demokratů o použití XXV. Dodatku se tak jeví spíše jako snaha přenést část odpovědnosti na Trumpovu vlastní administrativu (která, jak jsme si ukázali, o tomto mechanismu rozhoduje) a současně učinit atmosféru o něco více ponižující – být označen za mentálně nezpůsobilého k presidentství by bylo pro Donalda Trumpa (a Republikánskou stranu) asi ještě nedůstojnější, než být prohlášen za ústavního přestupce…
Věrnost ústavě?
Coby druhý – a opět ústavně poněkud extravagantní – způsob, jak se Trumpa zbavit, se vynořil článek 3 XIV. dodatku Ústavy. Ten znemožňuje napříště zastávat jakýkoli federální či státní úřad komukoli, kdo se, ač v rámci svého úřadu složil přísahu věrnosti Ústavě, připojil ke vzpouře nebo povstání proti ní, anebo nepřátelům Ústavy poskytl pomoc. I tento dodatek, přijatý roku 1868, má pochopitelně své jasné historické pozadí. Jeho primárním účelem bylo vyloučit představitele Konfederace z další účasti na politickém životě. Dlužno dodat, že tento radikální záměr pod tlakem reality a nutnosti umožnit funkční soužití Severu s Jihem poměrně rychle vyprchal. Není divu. Jeho striktní aplikace totiž znamenala (jak rozhodl Nejvyšší soud USA v případě Worthy v. Barrett), že by dokonce např. ani obyčejný šerif sloužící pod Konfederací nemohl pokračovat ve své šerifské funkci. XIV. Dodatek nicméně připouští z citovaného pravidla výjimku usnesením dvoutřetinové většiny obou komor Kongresu – a ta také byla brzy následujícími amnestijními zákony naprosté většině aktérů jižanské secese přiznána. Celá řada konfederačních generálů, guvernérů apod. tak následně také např. zasedala v Kongresu.
Proč se některým činitelům jeví aplikace tohoto ustanovení na Donalda Trumpa jako přitažlivá možnost? Především proto, že by k jeho prosazení v Kongresu mohla postačovat prostá většina – demokraté by tak nemuseli hledat podporu u většího množství Republikánů, což bude v případě pokusu o impeachment nebo použití čl. 4 XXV. Dodatku zhola nezbytné. Potíž je v tom, že žádná přesná procedura, jak vlastně účinky XIV. Dodatku vyvolat, není stanovena. Rovněž není zřejmé, zda vůbec lze pomocí tohoto dodatku odstranit presidenta právě vykonávajícího svou funkci, spíše se však má za to, že by s jeho pomocí mohlo být Trumpovi zabráněno v opakované kandidatuře.
Nejpodstatnější problém však pochopitelně spočívá v tom, že by bylo třeba obhájit a ustát tvrzení, že Donald Trump se dopustil vzpoury či povstání proti ústavnímu řádu USA, anebo tomto napomohl. Z barvotiskových mediálních titulků se naplnění této skutkové podstaty Trumpem možná někomu jeví jako samozřejmé, sotva však vášně trochu ochladnou, perspektiva se změní. Trajektorie Trumpova přístupu k prohraným presidentským volbám se sice vyvíjela od trumpovské svéráznosti přes únavnost, trapnost až k nes(t)oudnosti, avšak podsouvat mu, že svými již tradičně expresivními a nadsazenými projevy doopravdy zamýšlel a předjímal útok na Kapitol, by asi nebylo příliš spravedlivé. Tím spíše pak prokazatelné. Účelové zneužití XIV. Dodatku pro účely, pro které nebyl určen, by se snadno mohlo stát mnohem horším prohřeškem proti Ústavě než činy, pro které se nyní volá po jeho uplatnění.
Jak se ho zbavit na vždy…
Logicky tak zbývá poslední a nejlogičtější (nikoli však přímočará) cesta, a právě na ni také se vší pravděpodobností dojde; otázkou je, s jakým výsledkem. Impeachment, tedy ústavní žaloba směřující k odvolání presidenta (či jiného ústavního představitele). Na rozdíl od dvou předcházejících procedur jsou jeho podmínky a průběh poměrně známé, proto jen několik poznámek. Je pravděpodobné, že již v průběhu této středy Sněmovna reprezentantů impeachment Donalda Trumpa schválí (stačí k tomu prostá většina poslanců). Následně jej projednává Senát. Zde je však třeba mít na paměti, že impeachment nemá charakter prostého mocenského rozhodnutí o odvolání z funkce, jakési „antivolby“. Jde o specifický ústavní (anebo, bezpříznakově vzato – politický) proces vedený pro vymezené ústavní delikty. Řízení o impeachmentu v Senátu nepředsedá politik, nýbrž předseda Nejvyššího soudu; členové senátu jsou pak porotou, která rozhoduje dvoutřetinovou většinou o vině a (politickém) trestu. Z toho je jednak patrné, že vzhledem k potřebné většině je nutná nadstranická shoda, jednak, že tento mechanismus musí splňovat určité znaky řádného zákonného procesu. A v tom je jedna z Achillových pat současné snahy Trumpa impeachovat – do konce jeho mandátu zbývá týden, aniž by zatím Sněmovna representantů podala návrh na impeachment.
Lze ve zbývajícím čase – i kdyby se Senát sešel jak nejdříve to bude možné – vůbec uskutečnit korektní proces, v němž budou řádně objasněny všechny skutečnosti, které jsou předpokladem impeachmentu? O tom lze mít pochybnosti. K otázce, zda lze v impeachmentu pokračovat i po uplynutí presidentova mandátu, Ústava mlčí a mezi ústavními právníky nepanuje jednotné mínění; četné výklady však zastávají názor, že ano. V posledku by si tento problém Senát musel zodpovědět sám před sebou, neboť Nejvyšší soud v případě Nixon v. United States (netýkal se impeachmentu presidenta Nixona, nýbrž soudce Waltera Nixona) v roce 1993 dospěl k závěru, že soudu nenáleží kompetence impeachmenty přezkoumávat. Pokud by však proces impeachmentu pokračoval i po 20. lednu, kdy Donald Trump funkci opustí, zúžily by se důsledky impeachmentu (kromě symboliky) na jedinou rovinu: na zákaz opětovně zastávat veřejné úřady, včetně úřadu presidentského. Několika teď již ryze politických úvah o tomto případném následku se dopustím v následující poslední části.
Co s ním?
Sankce spočívající v zákazu opětovně zastávat veřejné úřady totiž v této situaci svou vážností předstihuje druhou možnou sankci, a to odvolání z úřadu, na nějž, jak jsme si řekli, z časových důvodů spíše nebude moci dojít. Ačkoli politické prognosy a spekulace činěné pod dojmem aktuálního víru dění mívají často tu vlastnost, že je realita buď mnohonásobně překoná, anebo se jejich autoři stanou směšnými tím, jak moc vážně se zabývali pouhou pěnou dní, přeci se několika odvážím. Trump se projevil jako rozený homo politicus, třebas neortodoxní, jako někdo, koho ke stáru získané politické a mocenské postavení nesmírně baví a užívá si ho plnými doušky. Nemůže být pochyb, že autentické přesvědčení Donalda Trumpa, že byl snad nejlepším presidentem Spojených států v dějinách a že mu vítězství bylo upřeno podvodem, je nezměrné a upřímné. Za takové situace se jeví možnost, že s porážkou více než nesmířený Donald Trump se bude za čtyři roky o presidentskou funkci ucházet opět, značně pravděpodobnou. To však staví Republikánskou stranu před krajně obtížnou úlohu.
Donald Trump má na jednu stranu velmi silné jádro příznivců a jeho popularita mezi republikánskými voliči je nemalá. Současně se však lze důvodně domnívat, že se po posledních událostech, všeobecnou politickou (ale ne nutně právní) odpovědnost, za něž lze z Donalda Trumpa jen stěží sejmout, stal nezvolitelným. Jeho pověst bude mezi středovými a středopravými voliči již napořád příliš pošramocena, než aby potřebné množství z nich dokázal překlonit na svou stranu, jak tomu bylo v roce 2016. Záběr, který dokázal zahrnout široké společenské vrstvy od zklamaných demokratů a protestních voličů přes umírněné příznivce republikánů z předměstských domků, konservativní venkov odlišný na severu i na jihu, na východě i na středozápadě, nikoli nepočetné skupiny mezi hispánci a dalšími etnickými skupinami, evangelikály až k vyhraněné pravici, se nutně zúží. Nezůstane nezbytně malý, ale v presidentských volbách o vítězství fakticky rozhodne těch pár procent, které se podaří v klíčových státech přesvědčit „navíc“, jakkoli v žádném případě mechanicky neplatí, že se těch rozhodných pár procent vždy rekrutuje z politicky indiferentního středu.
Republikánské straně tak, pokud se Donald Trump rozhodne v roce 2024 opět kandidovat, hrozí opětovné odsouzení k prohře. Lze si dosti dobře představit, že Donald Trump by se neohlížel na to, zda ve stranických primárkách zvítězí či ne – současné vztahy s establishmentem republikánů celkem vylučují předpoklad, že by v takovém případě Donald Trump bral na zájmy Republikánské strany zvláštní ohledy. To platí samozřejmě i naopak. I v případě případného Trumpova vítězství v primárkách by se dalo očekávat, že protitrumpovské křídlo bude ve volbách zastupovat jiný republikán jako vzdorokandidát.
Vše se tak více než snadno může přetavit v jistou reminiscenci presidentských voleb v roce 1912. Tehdy se v republikánských primárkách proti stávajícímu presidentu Williamu H. Taftovi, representujícímu konservativní křídlo strany, postavil předchozí president Theodeore Roosevelt. Theodore Roosevelt získal od členstva Republikánské strany nejvyšší počet hlasů, delegáti republikánského sjezdu nicméně jako stranického kandidáta nominovali Tafta. S tím se Theodore Roosevelt nemínil smířit a taky nesmířil. Založil Progresivní stranu („Bull Moose Party“ – „losí strana“), s níž v presidentských volbách kandidoval proti Taftovi. V nich si rozdělili republikánské voliče zhruba na půl. Úspěch tak slavil demokrat Woodrow Wilson, jemuž k vítězství proti rozštěpenému protivníku stačilo necelých 42 % hlasů.
Za těchto poměrů – poté, co republikáni nepředpokládaně ztratili, opět bohužel zřejmě zásluhou povolební nerozvážnosti Donalda Trumpa, dva senátory v Georgii a tím i vládu nad senátem – by impeachment Donalda Trumpa mohl být z hlediska některých republikánských zákonodárců vnímán i jako pragmatický tah. Vyslovení zákazu zastávat veřejné úřady Donaldu Trumpovi i za pomoci (některých) republikánských senátorů by nepochybně mezi řadou příznivců Republikánské strany vyvolalo bouři nevole. Případ Trump by však tím současně byl jednou pro vždy smeten ze stolu. Z dlouhodobého hlediska by takovýto bolestný, avšak rázný konec mohl být i za cenu dočasné ztráty popularity praktičtější, než Trumpův přízrak kandidující a neodvratitelně prohrávající i následující volby. Současně jistě i v rámci Demokratické strany musela naopak proběhnout racionální úvaha o tom, že neúspěch impeachmentu vůči Trumpovi by mohl být pro demokraty v lecčems užitečný. Demokraté by i nadále mohli používat Trumpa jako strašidlo, diskreditovat republikánskou politiku Law & Order poukazem na výtržnosti trumpových fanoušků v Kongresu a pojistit si rozkolem republikánů v přístupu k Trumpovi i následující presidentské volby.
Lze jistě právem namítnout, že při rozhodování kongresmanů o impeachmentu by neměly rozhodovat podobné politicko-pragmatické propočty, nýbrž jen svědomité a objektivní posouzení impeachmentem žalovaných skutků z hlediska Ústavy. To však nic nemění na tom, že na určení výsledku tohoto procesu se ve skutečnosti budou podílet obě zmíněné roviny.
Autor je právník
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
