Tak to máme oficiálně. Joe Biden v neděli 21. 7. 2024 odstoupil z voleb a doporučil, aby jej nahradila Kamala Harrisová. Toto je bezprecedentní situace. V USA k takové pozdní výměně kandidáta nedošlo nikdy, tím pádem je mimořádně těžké prorokovat, co se stane. Ale ono by to bylo těžké i tak. P.T. publiku je nutno připomenout, že ty volby budou za 105 dní, a to je dlouhá doba, za kterou se může stát mnohé…
Můžeme ovšem aspoň uvažovat o tom, jaké faktory se na tom konečném výsledku budou podílet.
Faktor první – osoba kandidáta.
Bidenovo doporučení bude mít na volitele, kteří se dříve zavázali podporovat jeho samotného, velký efekt – a těch Bidenových volitelů je krásných 99 procent. V podstatě se dá říci, že Biden Harrisovou té své straně „na rozloučenou“ vnutil. Pokud ji teď někdo bude chtít vyšoupnout ze sedla, bude muset zimprovizovat palácový převrat ve straně s několika miliony registrovaných členů během pouhého týdne a něco, což by byl těžký úkol i pro kardinála Richelieu s pomocí Machiavelliho.
That said, je nutno říci i to, že alternativa v podobě volné soutěže několika kandidátů by byla pro demokraty značně riskantní, zvláště takto na poslední chvíli. Strana má dost různých frakcí k tomu, aby se jejich představitelé na kongresu spektakulárně pohádali, a v případě jedné té frakce – propalestinských studentů – by se dala očekávat pravá blízkovýchodní hysterie. Propalestinská levice nese extrémně těžce to, že se Bidenova administrativa postavila na stranu Izraele, a to tím spíše, že z vysokoškolských kampusů je zvyklá na to, že před jejím křikem rychle kapitulují profesoři i úředníci, kdežto tady nikoliv. Pokud by tito aktivisté dostali příležitost promluvit do výběru nového kandidáta, patrně by po těch nežádoucích kandidátech (zejména pak Židech) smutně a vyčítavě házeli Molotovovy koktejly apod., na čemž by si pravicová média smlsnula.
Takto je vybráno, ale to s sebou samozřejmě nese další potíže. Harrisová byla „neviditelnou viceprezidentkou“. Za uplynulé čtyři roky si jí nikdo moc nevšímal a ona sama také moc před kamery nechodila. Dostala na starost krizovou situaci na mexické hranici, viditelné výsledky neměla; migrace, která zasáhla USA, nabyla rekordních rozměrů.
Do značné míry je to způsobeno postupným ekonomickým hroucením latinskoamerických socialistických rájů jménem Kuba, Nikaragua a Venezuela (kubánská vláda přednedávnem přiznala, že během posledních dvou let utekla z Kuby celá desetina všech obyvatel), s čímž ve Washingtonu zas tak moc nenadělají. Pro demokraty je to nepříjemné hned ze dvou důvodů – jednak ten přetlak v ulicích amerických měst je přímo hmatatelný, jednak ti nově příchozí, začasté vyhnaní ze svých domovů nějakou revoluční politikou, můžou být budoucími voliči pravice a převážit politické vážky mezi americkými Hispánci směrem k republikánům, což je proces, který začal už někdy před desíti lety.
Nicméně nedá se vyloučit, že pod tlakem okolností v sobě Harrisová objeví vůdčí schopnosti a začne s Trumpem bojovat naplno.
Druhý faktor: nerozhodnutí
Ačkoliv většinu hlasitého kvákání na sociálních sítích obstarají skalní příznivci té či oné strany, na nich paradoxně moc nezáleží. Ti půjdou hlasovat i pro šimpanze, bude-li mít to správné tričko. Velmi podobným způsobem moc nezáleží ani na státech, ve kterých je jedna strana daleko silnější než druhá – stratégové obou týmů s nimi mohou počítat předem. Trump rozhodně nezíská Kalifornii a Harrisová nezíská Horní Dakotu. Pokud chcete vědět, proč na jednobarevných státech moc nesejde (resp. proč je jejich role předvídatelná), o detailech volebního systému jsem psal před osmi lety zde.
Skutečně zajímavé jsou takzvané nerozhodnuté státy („Swing States“) a nerozhodnutí voliči v nich („Swing Voters“). To jsou státy, kde jednoznačně nedominuje ani jedna strana, a právě v nich a nikde jinde se obvykle „otočí kormidlo“ prezidentských voleb tím či oním směrem.
Ve volební sezóně roku 2024 se za nerozhodnuté státy považují tyto: Arizona, Florida, Georgie, Michigan, Nevada, Severní Karolína, Pennsylvánie a Wisconsin. Dokud byl ve hře Biden, vedl v nich všech Trump o několik procent, ale tyto průzkumy je nutno zahodit a začít pěkně odznova. Existují sice i průzkumy „hypotetické“, ve kterých se voličů ptají, jak by situace vypadala, kdyby místo Bidena kandidovala Harrisová, ale mezi „kdyby“ a „opravdu“ bývá citelný rozdíl.
Typickou strategií, jak si pojistit nějaký vliv ve „Swing States“, je vybrat si kandidáta na viceprezidenta z daného regionu. Trumpův spolukandidát Vance je z Ohia, což tradičně býval nerozhodnutý stát, ale v posledních letech se kloní k republikánům natolik, že letos se o něj kdovíjak silně nehraje. Nicméně jeho sousedi Michigan a Pennsylvánie jsou nerozhodnuté státy a Vanceova volba by je mohla malinko posunout k republikánům.
Logické by tedy bylo, aby si Harrisová k sobě vybrala někoho, kdo jí zajistí, řekněme, Wisconsin. Ona sama je z Kalifornie, tu má dnes každý demokrat jistou, ale zároveň kalifornský vliv moc nesahá do nerozhodnutých států, mooožná s výjimkou Nevady.
Její volbu viceprezidenta ovšem ještě neznáme a nějakou dobu znát nebudeme.
Faktor třetí: někdo vzadu?
Ano, kandidáti třetích stran. Vždycky nějací jsou. Na vítězství si nemůžou dělat naděje, ale rozhodit situaci můžou, a to pořádně. Naprostá většina států totiž přiděluje své volitelské hlasy podle principu „vítěz bere vše“, a pokud vám nějaký takový aktivista odčerpá 10 tisíc hlasů, můžete krásně prohrát, i kdybyste jinak vyhráli.
Nejúspěšnějším nezávislým kandidátem posledních desetiletí byl obchodník Ross Perot roku 1992, který pobral těch hlasů ne tisíce, ale miliony: konkrétně skoro 20 milionů. Jelikož spíše bodoval mezi pravicovými voliči, odstřelil tím republikánského kandidáta George H. W. Bushe a přivedl k moci Billa Clintona. Nutno říci, že si za to George H. W. Bush mohl do značné míry sám – nedodržel sliby dané svým voličům, a ti se od něj odvrátili.
Ve volbách roku 2016 pak Clintonové poněkud namazala schody zelená kandidátka Jill Steinová, která sebrala demokratům v Pennsylvánii, Wisconsinu a Michiganu dost hlasů na to, aby tyto státy nakonec vyhrál Trump.
Steinová bude kandidovat i letos (někteří lidi jsou nezmaři), ale skutečným třetím koněm voleb je Robert Kennedy junior, který podle průzkumů má šanci posbírat zhruba 8 procent hlasů, což by byl nejlepší výkon třetího kandidáta za hodně dlouho – pokud by účast byla podobná jako před čtyřmi lety, bylo by to určitě přes 10 milionů hlasů. Kennedy sbírá hlasy ve značně rozsáhlém, i když mělkém rybníčku, který bych provizorně nazval „alternativci“. Mohl by se stát preferovaným kandidátem frakce „Palestinců“ (resp. jejich amerických přátel, protože skutečných muslimů v Americe zas tak mnoho není a na rozdíl od Británie nebo Francie nemají v celostátní politice žádný vliv).
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
