Dejme tomu, že si starosta obce Mokré Hrdly, bohatý sedlák Matěj Kostka (vymyšleno), chtěl roku 1900 postavit dům hodný svého postavení. Co k tomu potřeboval?
- Cihly a maltu.
- Dřevo.
- Trámy na střechu.
- Střešní krytinu.
- Omítku.
- Nějaké ty dlaždice.
- Dveře a okna.
Žádné inženýrské sítě součástí stavby nebyly. Co se vody týče, studna na dvoře byla nejspíš zděděná od minulých generací. Vůči splachovacím záchodům umístěným uvnitř domů panovaly ještě mezi vesničany značné předsudky; typická byla spíš kadibudka někde venku. Elektřina, plyn ani telefonní vedení do běžné vesnice vůbec nedosahovaly.
Při stavbě samotné potřeboval sedlák Kostka pomoc několika odborných řemeslníků: zedníka, tesaře, truhláře, stavitele pecí, možná malíře pokojů a štukatéra. Tím to víceméně haslo.
Přeskočme nyní do roku 2022. Prapravnučka sedláka Kostky, Lucie Kostka-Greenfieldová, se dávno vykašlala na sedlačení a je úspěšnou manažerkou v nějakém korporátu. Rozhodla se ale bydlet na vesnici, odkud pochází její rod, a postavit si dům hodný svého profesního postavení. Co tedy v rámci stavby takového „hodného domu“ potřebuje?
No, všechno to, co její prapraděda starosta, ale navíc ještě:
- Železobetonový základ.
- Protiradonová opatření.
- Třívrstvá okna vyplněná inertním plynem.
- Materiál na zateplení stavby.
- Bezpečnostní dveře aspoň 3. třídy, protože má doma koneckonců cenné věci a nechce lupičům zjednodušit život – a lupiči dnes jezdí autem, takže jsou daleko pohyblivější než dřív.
- Zrcadlové či bezpečnostní fólie do oken.
- Základní zabezpečovací zařízení včetně hlásičů požáru.
- Elektrické rozvody zasekané do každé zdi v domě.
- Internetové rozvody (kabely UTP) aspoň někde.
- Telefonní přípojku.
- Anténu nebo kabelovou televizi, případně satelit na střeše.
- Klimatizaci.
- Vnější žaluzie na oknech.
- Aspoň jeden záchod a koupelnu na každé patro.
- Solární panely na střechu.
- Různé izolace proti pronikání vodních par do podkroví atd.
- Podlahové topení.
- Řadu domácích spotřebičů, o kterých Matěj Kostka přes veškeré svoje bohatství ani neslyšel (lednička, pračka, sušička, mikrovlnka atd.)
- Automatická vrata do garáže.
Určitě jsem ještě na něco zapomněl, neboť nejsem stavař. Ale řada těch vyjmenovaných věcí je dnes vysloveně povinná ze zákona – např. hlásiče požáru od roku 2008 a letos přibyly i ty soláry (oprava: ještě ne, ale do roku 2030 bude příprava na soláry povinná u novostaveb v celé EU; české stavební standardy od 1.ledna 2022 jsou každopádně dost přísné)– anebo i když není, dnešní vyšší střední třída by bez nich jen těžko žila (internet, pračka, lednička), stejně jako by starosta Kostka určitě nežil bez pece na chleba.
Následující video, vydržíte-li u něj těch skoro 20 minut, názorně ukazuje, jak komplikovaná taková moderní stavba domu je:
To, čemu říkáme dům, se za posledních 120 let změnilo z celkem prosté a přímočaré konstrukce na něco, co spíš připomíná průmyslového robota s řadou zajímavých periferií (starý Kostka by hodně „čučel“, kdybychom mu popisovali, že kvůli nějakým bezpečnostním dírám by mu mohl někdo z Ameriky na dálku roztopit kamna). Navíc se velká část toho nezbytného vybavení se dováží z opačné strany zeměkoule, kdežto ještě pan Kostka vesměs stavěl z místních zdrojů. A počet odborných řemeslníků, kteří se musejí prostřídat na stavbě, než je možno ji konečně zkolaudovat, oproti starým časům také významně narostl. Přičemž jestli něco za celou tu dobu zůstalo stejné, tak je to skutečnost, že pan mistr nebude pracovat zrovna levně.
A z toho plyne, že nějaký nárůst ceny novostaveb vůči poměrům roku 1900 (ale třeba i 1950 nebo 1989) je nevyhnutelný. Zvýšená komplexita projektu znamená delší dobu stavby a větší náklady, zejména pokud se část těch aktivit nedá automatizovat – a to se v případě staveb zatím nedá, protože ruční práce je na nich spousta. Pro Lucii Kostka-Greenfieldovou bude tedy její rodinné hnízdo podstatně větším břemenem v rodinném rozpočtu, než bylo pro jejího prapradědu. Dokonce i kdyby se striktně omezila se jen na tu zákonem povinnou výbavu, byl by výsledný dům o hodně složitější než za starého Kostky.
To je prostě civilizační pokrok; takovému Mamutíkovi nebo Kopčemovi by se i ten páně Kostkův dům bez vodovodu a elektřiny jevil jako neslýchaný luxus. (“Umělá jeskyně? Ti lidi se úplně zbláznili!”) Dneska jde ovšem tento vývoj rychleji než předtím, a neplatí jen pro soukromé rezidence, ale i pro jiné druhy budov, které v každodenním životě využíváme – kanceláře, obchody, nemocnice atd. Průměrný Evropan dnes tráví cca čtyři pětiny svého času v nějaké budově, takže stavební náklady se nutně projeví i na celkových nákladech na jeho život.
Tím spíš je ale šílenství přidávat k tomuto víceméně nevyhnutelnému „civilizačnímu nárůstu“ ještě další umělou cenovou nálož v podobě regulací nahrávajících NIMBY aktivistům a lidem, jejichž životním koníčkem je vrážení vidlí do životních potřeb jiných lidí. Právě tyto právní vrstvy navíc představují rozdíl mezi drahou, ale střední třídě stále ještě dostupnou výstavbou (jako ve Varšavě nebo Wroclawi, abychom nechodili moc daleko) a mezi naprosto absurdní situací, kdy se nové bydlení standardní velikosti dávno vymyká možnostem pouhých profesorů či manažerů (jako v Praze a Brně).
Jsem zvědav, zda se k tomu nový pražský magistrát konečně postaví čelem. Hergot, když kněžna Libuše věštila Praze, že se jednoho dne bude dotýkat hvězd, myslela tím přece její slávu, a ne splátku hypotéky nebo nájemné.
M. Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
