Co všechno víme o přijímání migrantů v migračním paktu

Povinně se mezi státy přerozdělí příslušnosti k vyřízení žádostí o azyl, a to v počtu: 60 % krát počet relokací nařízených Radou mínus počet relokací provedených v daném roce státy. Ministerstvo vnitra s Evropskou komisí tvrdí, že offsety se vztahují jen na migranty, kteří v přispívajícím státě už jsou.

Psal jsem o tom v článku z listopadu 2023. Po zjištění stanoviska Ministerstva vnitra jsem dopsal aktualizační článek.

Výklad Ministerstva vnitra je určitě možný, ale dle mého názoru sporný. Pokud budou povinné offsety vykládány a používány tak, jak se obávám, budou znamenat povinné přerozdělování migrantů.

Nic neplatí věčně. Ani to, že ČR není cílovým státem migrantů. Může to platit dále, ale nemusí. Nebude to záviset jen na ČR, ale také na chování okolních států. Pokud by se z jakéhokoli důvodu migranti začali více shromažďovat v ČR, pak budou povinné offsety i podle výkladu MV znamenat povinné přijímání (akceptaci) migrantů. Volně řečeno, budeme si je tu muset nechávat (v počtu odpovídajícím našemu podílu na počtu dle bodu 1).

3) Mechanismus solidarity podle krizového nařízení

Je důvod se obávat, že krizové nařízení (součást migračního paktu) může být vykládáno a používáno tak, že Rada může v krizové situaci schválit počet povinných relokací (RR), který bude větší, než počet relokací dohromady přislíbených státy (RS). Rozdíl RR mínus RS by v takovém případě byl počet relokací, které by si státy musely mezi sebe povinně rozdělit. Psal jsem o tom v článku Mohou být na základě krizového nařízení migračního paktu nařízeny povinné relokace?

4) Možnost vydírání států vzpírajících se relokacím

Rada může (v paktu není nic, co by to popíralo) schválit vyšší částku za nepřislíbenou relokaci. Vyšší než oněch výchozích 20 tisíc Eur. Horní mez není stanovena. Rada tak může vydírat státy vzpírající se relokacím tím, že „pokuta“ za nepřislíbenou relokaci bude tak vysoká, že některé státy „vyměknou“ a raději nějaké relokace přislíbí.

5) Ostatní okolnosti

Nelze pominout riziko politického aktivismu zástupců (budoucí) české vlády, tj. aktivistické slibování relokací. Stejně tak nelze vynechat ani riziko kupčení s relokacemi, kdy budou vyměňovány za různé ústupky institucí EU a jiných států.

Očekávám, že většina států bude volit spíše jiné formy povinné solidarity než relokace. Úměrně tomu ovšem poroste tlak institucí EU a jižních států na relokace, případně na vnášení prvků povinných relokací do migračního paktu jeho novelizacemi.

Jednou je mechanismus solidarity schválen a cesta od něj k jeho novelizaci je mnohem snazší, než cesta z nuly přímo k povinným relokacím. Volně řečeno, polovina štangle pomyslného salámu je již ukrojena…

Závěr

Migrační pakt obsahuje několik výkladově problematických momentů a tedy rizik, že bude vykládán směrem k povinnému přerozdělování. Snad se tato rizika nenaplní. Ale nulová nejsou.

Migrace z Afriky a Blízkého východu je zcela zásadní bezpečnostní a civilizační hrozba. Tak závažná, že i pouhé riziko, že mám pravdu, je naprosto nepřijatelné. Už jen pro výše popsaná rizika měli čeští zástupci od začátku do konce hlasitě protestovat. Namísto toho český ministr vnitra během českého předsednictví migrační pakt posunul tak daleko, až se jeho schválení stalo jen otázkou času.

I kdyby se nakonec ukázalo, že se obávám zbytečně (doufám, že se to tak ukáže), tj. že migrační pakt skutečně žádné povinné přerozdělování neobsahuje, je přesto nepřijatelný. Mechanismus povinné solidarity bude i tak živnou půdou pro budoucí politiky, aby z ideologických nebo pragmatických důvodů nakonec sem tam nějakou tu relokaci přece jen slíbili. Třeba jen z politické zbabělosti, aby nebyli černými ovcemi a aspoň někdo se s nimi v Bruselu bavil…