Biskup Jednoty bratrské, spisovatel, učenec, pedagogický reformátor… Jeho jméno známe ze školních lavic či dvoustovkové bankovky v našich peněženkách. K Janu Ámosi Komenskému se vztahovaly generace intelektuálů i nejrůznější režimy. Od jeho úmrtí uběhne letos 350 let. Co se ale skrývá za poněkud banálním označením „Učitel národů“? Nejen pedagog, ale i politický aktivista a utopický filozof se zálibou v apokalyptických proroctvích.
Skoro se nedá spočítat, kolikrát se stěhoval a kolikrát mu shořel majetek či spisy. Chvíle na výsluní se střídaly s pády a zklamáními. A nepotýkal se jen s Habsburky. Příliš nekonformní se zdál i biskupům své Jednoty bratrské, kteří ho po studiu na prestižní heidelberské univerzitě, kde načichl novými myšlenkami, opakovaně obviňovali z hereze a učitelská místa pro něj byla jistým odklizením.
Pozdní Jednota totiž vnímala církev jako exkluzivní cestu k dokonalosti: protože následování Krista dokáže jen menšina lidí, musí být Jednota malá a zapálená. Její členové měli usilovat o sebezdokonalení, aby se mohli přiblížit k Bohu. S takovým dogmatismem se Komenský částečně rozešel, ale myšlenka sebezdokonalování u něj zůstala. Obrátil se nicméně k idejím pozdního humanismu. Ve své Velké didaktice napíše, že „Všichni lidé, kteří se narodili lidmi, narodili se hlavně k tomu účelu, aby byli vzdělanými lidmi.“ Odtud jádro jeho pedagogické koncepce – všichni si zaslouží vzdělání, které je jednou z možností přiblížení se k Bohu. Ač záměr byl původně teologický, Komenský se rozhodl promýšlet čistě praktické metody, jakou vzdělanost mezi lidmi šířit – a těm vděčíme za jeho proslulost. Mimochodem, jeho pedagogická díla tiskli zcela pragmaticky i jeho arcinepřátelé – jezuiti. Komenský jim vadil jinými aspekty své literární produkce.
Přelom 16. a 17. století je érou utopické literatury, a přínos Komenského evropské kultuře je v jeho snaze psát utopie, které budou realizovatelné. Svá díla, ať už se týkají návrhů na zlepšení vzdělávacího systému, nebo politických doporučení, rozesílá po panovnických dvorech Evropy, což mu čas od času vynese pozvání protestantských monarchů.
Nejvýznamnější bylo zřejmě to od sedmihradské kněžny-vdovy Zuzany Lórántffyové do Blatného Potoku (Sárospatak). V letech 1650-1654 zde Komenský vedl gymnázium a tiskárnu. Právě za finanční podpory Rákocziovských knížat, kteří vládli Sedmihradsku, vznikly hlavní Komenského spisy jako Orbis pictum či Brána jazyků otevřená. Díky Komenskému se knížectví stalo jedním z center německé protestantské emigrace (dodnes je v nyní rumunském Sedmihradsku početná německá menšina). Štědře placeným hostem ale nebyl z kulturních, nýbrž politického důvodu – kníže Jiří II. užíval Komenského coby neformální hlavu evangelické emigrace k diplomatickým poselstvím. Mimochodem úspěšně, neboť se mu podařilo vyjednat sňatkové aliance s Braniborskem a Falcí. Touto cestou se Komenského jméno uchová v německém prostředí a v 18. století je řazen mezi německé protestantské filozofy – dokonce má svou sochu ve Walhalle, panteonu německých osobností z počátku 19. století.
Stojí za zmínku, že právě v Blatném Potoce se nejvýrazněji projevila opomíjená stránka Komenského osobnosti. Vedle psaní utopických děl byl totiž Komenský přesvědčený o blížícím se konci světa, a válečné dění i osudy protestantské emigrace jej v tom utvrzovaly. Téměř všechny prostředky, které vydělal vydáváním svých knih, či které obdržel od spřátelených monarchů, vkládal do vydávání a šíření apokalyptických proroctví. Předpovědi konce světa, za něž různým mystikům a šarlatánům štědře platil, tvořila podstatnou část Komenského spisovatelské produkce – a dobově za ní byl uznáván možná stejně, jako za své utopické a pedagogické spisy. Například v Anglii Samuel Hartlib tiskl stejnou měrou Komenského učebnice jako sbírky proroctví, která vynesla Komenskému pozvání na ostrovy. Prostřednictvím Hartliba a dalších se stal „Comenius“ zavedenou značkou mezi evropskými radikálními protestanty – o v době, kdy Komenský umírá, patřil k nadšeným čtenářům jím sebraných proroctví třeba Isaac Newton.
Prostřednictvím teologie byl Komenský (znovu)objeven i pro české národní obrození. Když mladý František Palacký promýšlel koncepci husitství jako vyvrcholení českých národních dějin, narazil na Komenského apokalyptické protihabsburské dílo, které ho donutilo pátrat po jeho osudech. V roce 1829 napsal jeho životopis a celý život následně Komenského propagoval jako symbol Čecha, který se nepodřídil Habsburkům ani rekatolizaci, což pro Palackého jako evangelíka hrálo stejnou roli.
Apokalyptické vize přiměly Komenského k nejednomu politickému vystoupení – ve 40. letech 17. století vkládal své naděje ve Švédy, kteří jako „lev ze severu“ porazí „katolickou hydru“, v roce 1655 v jejich službách zorganizuje mezi českou emigrací jakousi výzvědnou síť, řízenou z polského Lešna, která pomáhá Švédům při napadení Polska. Poláci, kteří toto vnímají jako zradu české nekatolické emigrace, Lešno vypálí a Komenský odchází do Nizozemí, kde se záhy politicky angažuje. Jeho kontakty sehrají svou roli ještě roku 1667, kdy se podílí na uzavření míru mezi Nizozemci, Angličany, Švédy a Dány v Bredě a vydává při té příležitosti svůj poslední spis, Anděl míru. Tři roky poté umírá. Zde promlouvá čtvrtý aspekt Komenského myšlení, zvaný irénismus – myšlenka, že by se konflikty mezi lidmi a zeměmi měli řešit smírnou cestou. Díky irénismu je Komenský řazen mezi předchůdce moderního pacifismu.
Na jeden život až dost. Svůj osud pojal jako drama, během něhož vystřídal mnoho rolí – a jak sám uvedl: „Všichni spolu na jednom jevišti velikého celého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, nás všech se týče.“
Autor je historik.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!