Deník N minulý týden zveřejnil podcast s názvem „‘K Vietnamci pro mléko.‘ O večerkovém mikrorasismu“, kde novinář Filip Titlbach probírá s Anitou Haas Mejzrovou jistý školní projekt dvou španělských studentů, kteří chtěli přijít na kloub stereotypnímu chování k asijským přistěhovalcům. Úvodní konstatování, že vše začíná už frázemi typu „Skočím si k Vietnamcovi“, pak zdvihl Titlbachův kolega Jan Moláček.
Celý podcast se ostatně nese v duchu podobně přepjaté sebekritičnosti. Pozorný posluchač si všimne, že jeho předmětem je sice zřejmě kritika hulvátské přezíravosti vůči vybraným menšinám – která jistě není v našich končinách žádnou raritou – ale jako vždy s stočí k bizarní tezi, že kdo očistí svůj jazyk, očistí i svoje srdce a vyžene z něj jednou ranou i všechny zlé duchy. Stereotypní a zobecňující jazyk je ten první cíl na ráně. Neříkáme „Skopčák“, „Amík“, „Rakušák“ (i když toho možná bereme na milost), neříkáme „Skočím si k Vietnamci“, protože to by mohlo znamenat, že Vietnamec patří do večerky a basta.
Dvojité ostří myšlení
Je to paradox, že právě v době “datové”, kde se nejedna veřejná debata po vzoru starodávných disputací rozhoduje – namísto citacemi slavných autorit – citacemi studií, dokazováním trendů a statistických jistot, se slovo stereotyp stalo symbolem zpátečnického myšlení.
Některé stereotypy vám přitom mohou klidně zachránit i život. Nejedna žena dosvědčí, že potká-li na osamělé noční ulici divoce vyhlížejícího muže čpícího alkoholem, radši přejde na druhý chodník. Samozřejmě. Ten nešťastník se sice možná jenom potácí domů z hospody, ale statistika mluví proti němu. Přinejmenším z perspektivy té dotyčné, která se nespolehne jen tak na to, že se ve skutečnosti možná jedná o bezúhonného otce několika dětí, který se jenom těší, až se svalí doma do postele. A dobře ta žena dělá. Je lepší vypadat zpátečnicky než být mrtvý. A je lepší volit menší riziko než větší.
Ale přitvrdíme!
Zabalit se třeba do izraelské vlajky a jít se procházet do berlínské čtvrti Kreuzberg nebo Neukölln v jakoukoli denní i noční hodinu, je právem považováno za velice rizikové chování. Dokonce tak, že i německá policie občas mluví o „provokaci“. Ano, ve čtvrti s převážně muslimským obyvatelstvem, které je specifickým způsobem nepřátelsky naladěno vůči Izraeli i Židům obecně, riziko násilné konfrontace příkře stoupá. Pro toho, kdo by měl nutkání říct, že to je rasistický úsudek, mám jeden dobrý tip: nejdřív to udělejte a pak se můžeme bavit dále. Dost možná se vám nic nestane. Ale v tom je kouzlo statistiky. Záleží na četnosti opakování a různých výsledcích experimentu.
Tento úvod nemá žádný jiný význam pro následující řádky, než konstatování, že stereotypy existují a že jistá opatrnost podložená daty i zkušeností je užitečná. Stereotyp je přirozenou součástí naší řeči, myšlení, pudů a impulzů a naše sklony k nim se používají v doslova každém oboru lidské činnosti, od marketingu až po kosmické programy. Je dobrý sluha. A zlý pán. Je třeba s ním zacházet opatrně, nedopustit jeho zneužití k zhoubné ideologii, která z lidských jedinců i skupin dělá právě jenom otroky mrtvých čísel statistiky, z lidí pouhé nositele čísel. To mělo asi být sdělení nešťastného pořadu, ale nedobrali jsme se k němu ani oklikou.
Mikrorasistou snadno a rychle
Se slovem „mikrorasismus“ jsem se ještě nesetkal, takže nevím, co vypovídá o duši toho, kdo se ho dopustil. Jako kuřák ale vím, že v 10 hodin večer je “Vietnamec” , případně čerpací stanice, jedinou zárukou, že si koupím cigarety. „Tak ne, tak ne“, volají puristé. Sice se jedná o pozitivní stereotyp, ale i ten je “učebnicovým příkladem rasismu”, jak se dále vyjádřil Moláček na svém X účtu.
Nikdy jsem neviděl žádnou moderní učebnici rasismu přetékající pozitivními stereotypy, ale možná se najdou lidé, které pobuřují velké i ty malé. „Ukrajinci jsou udatný národ“. „Etiopané jsou opravdu vytrvalými běžci“. „Rusové vedou genocidní válku“. „Vietnamci jsou v ČR symbolem pilnosti, pracovitosti a jednoduchého sortimentu, na nějž je spoleh.“ Možná je to onen osten v našem nitru, že úděl Vietnamců vnímáme automaticky jako tristní. Kdo si pamatuje ty děsivé stánky na rozvadovském tržišti v sychravém počasí starých krásných “devadesátek”, plné šuntu a nekvalitního zboží, a prodejce, kteří neměli v této době šanci zavadit o lepší práci, tak to chápe. Nejsem znalcem vietnamské komunity, která je v České republice pověstně uzavřená a soběstačná. Vnímám je jako lidi, kteří obvykle pracují od nevidím do nevidím a provozují živnosti, od kterých by se průměrný obyvatel českého města s odporem odvrátil. Jeden jimi pohrdá, druhý jich lituje. Ale oba nadutě patronizují. A to někoho, kdo o to možná vůbec nestojí, koho práce velice dobře živí – a kdo si touto prací možná vydělá mnohonásobek těch dvou – a možná je i hrdý na to, že jeho živnost je v dané zemi pozitivním symbolem. Nevím, ptejme se Vietnamců a nebojme se jejich odpovědí.
Češi, nekraďte tady!
Když jsme u toho Rozvadova, tak ten je rovněž zajímavým semeništěm stereotypů. Tentokrát na druhé straně. Téměř každý boomer i mileniál si pamatuje jak se styděl, když vídal na začátku 90. let cedule s nápisem “Češi, nekraďte tady” a pociťoval to jako osobní příkoří. Kdo to chce zažít znovu, nechť se vypraví právě na bavorský venkov. Pravděpodobnost, že lidé budou vůči české SPZ ostražití je mnohem větší než v polském pohraničí. Pokud máte za sebou malý přívěs, dost možná vás velice rychle přijede legitimovat policie. Šance, že Čech s dvoukolákem taženým za autem sebere vše, co není přibité, je v myslích některých bavorských obyvatel příliš silná a ochota ponechat to náhodě je příliš nízká. Slíznete to za ty Čechy z pohraničí, které jsou vizitkou naší krásné zemičky se zlatýma ručičkama. Je to nespravedlivé, jistě, ale to není zdaleka vše, co s tím můžeme dělat. Pracovat lze i s negativními stereotypy.
Za Rozvadovem je to ale rovněž sociologicky zajímavé Jeden můj dobrý známý, říkejme mu třeba Mario, je italským přistěhovalcem. Bydlí na malém bavorském městě poblíž českých hranic a provozuje zde “Eisdiele”, tedy prodejnu italské zmrzliny. Italští přistěhovalci se těší pověsti opentlené mnoha pozitivními předsudky. Prodávají dobré jídlo, dobrou zmrzlinu, mluví roztomilou němčinou nasáklou magickým středomořským “čímsi”, otevírají brzo a vše kolem nich je romantické. Můj milý přítel Mario nadto jezdí obyčejným VW, bydlí v onom městě skromně. Doma v Benátkách jezdí v Porsche a má tam krásný dvoupatrový dům. Zmrzlina je v turistickém ruchu lukrativní business. Když jsem se ho ptal proč si všechno pěkné a drahé kupuje doma v Benátkách, odpověděl, že se zkrátka bojí, že by lidé u něho už zmrzlinu nenakupovali, kdyby věděli, jakou marži má na jednom kopečku. On je přeci přistěhovalec, chudý Ital, který přišel do bohatého Německa vykonávat poctivé řemeslo, které se sluší pro Italy a to je výroba zmrzliny. A když si ráno za vycházejícího slunce navleče zástěru a ještě do toho prvním zákazníkům na povel zahuláká “O sole mio”, lidé se mohou po takové zmrzlině utlouct. Ale běda, kdyby tento obraz narušil tak ordinérními fakty, že zmrzlina je opravdu dobrý business, Němci za toto všechno rádi obrátí kapsy naruby a proto Mario svoji Eisdiele provozuje právě tady. Všichni tady mají nějaké předsudky. I Mario vůči obyvatelům země, kde již třicet let žije. A zároveň je přesvědčen, že takové předsudky vůči němu chovají jeho zákazníci, kteří ho jinak mají rádi. Ano, stereotypy, i pozitivní, mohou eventuálně škodit a otravovat lidské vztahy. Jenže jak vidno, nezáleží tak ani na nich samotných, jako spíš na tom jak daleko jsme s nimi ochotní zajít a donutit chudáka Maria, aby se odstěhoval zpátky do té Itálie, když nám tady toho Itala „neperformuje“ dle našich představ, anebo bychom si tu zmrzlinu kupovali stejně, protože je dobrá. Italská.
Dobrý sluha a zlý pán
Jako stereotyp, i politická korektnost je dobrým sluhou a zlým pánem. Sluhou je tehdy, když vytváří snesitelnější prostředí, jako je vytvářely aristokratické kodexy mluvy a chování, které tak rády napodobovaly nižší vrstvy, aby si připadaly více nóbl. A taky se více nóbl díky tomu stávaly. Zlým pánem se stává ve chvíli, kdy se z jazyka stává něco absolutního, kde už není prostor pro úmysly, kde není prostor pro žádné všeobecné tvrzení s pozitivním nábojem, neboť to by mohlo, ó hrůza, posílit náš apetit k mechanickému zevšeobecňování úplně všeho. A tomu je přeci třeba za každou cenu zabránit. Je to stejné jako s těmi aristokraty. Ti kdysi byli první, kdo se naučil jíst příborem. Ty poslední pak ale musela učit jejich guvernantka, jaká z těch dvaceti podivně zahnutých vidliček se používá na jaký pokrm. Ještě že se z toho všeho ten „starý režim“ a jeho absolutismus nakonec sesypal.
Se volením autora převzato z jeho blogu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
