Koncem července publikovala maďarská ministryně spravedlnosti Judit Varga článek The Age of Digital Freedom, jenž by mohl být iniciačním textem pro všechny naše politiky a novináře, kteří chtějí porozumět naléhavosti problému s omezováním svobody projevu na sociálních sítích.
Svoboda projevu. Člověk by si myslel, že je to tak samozřejmý koncept. Pro konzervativce, jako jsme my, není demokracie bez svobody slova. Pro naše liberální přátele však tento pojem již tak samozřejmý není.
Lidé v Maďarsku nemohli před změnou režimu více než čtyřicet let veřejně říkat, co si myslí. O „svobodě tisku“ za komunistické éry sarkasticky hovoří jako o době, kdy bylo dovoleno říkat cokoli, pokud to, co řekli, bylo dovoleno. Byly to časy komunistické diktatury, kdy byla cenzura spojena s autoritou státu. Na rozdíl od obyvatel Západu mají středoevropané a východoevropané přímou zkušenost s tím, jak komunistický stát kontroloval, co se smí zveřejňovat a vyslovovat. Po roce 1989 jsme si mysleli, že je s tím jednou provždy konec. Bohužel jsme si nyní však uvědomili, že technologický vývoj přinesl novou formu nepříjemné cenzury.
Nové formy cenzury
Tato nová cenzura není v rukou států, ale nadnárodních organizací a samotných médií. Dnešní vládci cenzury se nazývají sociální sítě a názorová bublina. Ty nepříznivě ovlivňují svobodu občanů vyjadřovat svoje názory v offline i online světě, ale odlišným způsobem. Sociální sítě paradoxně začínaly jako ztělesnění svobody projevu. Do dnešní doby však tento pojem zcela převrátily naruby. Platformy sociálních sítí kontrolují, filtrují a mažou příspěvky, které považují za „nevhodné“ nebo „porušující jejich pravidla“.
Mít vlastní pravidla mohlo teoreticky fungovat dokonale. V ideálním světě by znepokojivé příspěvky mohli mazat automatické algoritmy nebo moderátoři obsahu. Jak pohodlné! Kdybychom měli obecně dohodnuté morální standardy, podle kterých lze posuzovat, co je škodlivé a co povolené, mohlo by to fungovat objektivně. Bohužel tomu tak není. Problém je v tom, že v dnešní době lze těžko najít morální normu, kterou by vykládali stejně na celém světě, nebo aspoň v rámci EU.
Konzervativní hodnoty přestaly být určujícími referenčními body. Křesťanství či náboženské morální normy přestaly být konceptem, který by určoval naše každodenní chování. Místo toho se hlavním proudem stal pokřivený koncept liberalismu.
Liberalismus by měl znamenat, že je dovoleno vše, co nepoškozuje jiného člověka nebo jeho zájmy. Dnes však liberalismus přijímá vše, pokud to odpovídá jeho vlastnímu světonázoru. Liberalismus se tedy vrací k pojetí socialismu: je dovoleno říkat vše – pokud je to v souladu s hlavním liberálním proudem. Komunistická kulturní politika fungovala na základě 3P: předcházení, povolení a propagace. Nejprve určitému chování nebo produktu zabránila, pak ho povolila a nakonec – pokud to bylo populární – propagovala. Liberálové naproti tomu věří v 3Z: zakazovat, zablokovat a zrušit – dokud nevytlačí nežádoucí chování nebo osobu na okraj společnosti. A protože sociální sítě do značné míry odrážejí liberální mainstream, ztratila svou původní charakteristiku – už nejsou sociální.
Big Tech korporace mají nejen každá svá vlastní pravidla, ale také je svévolně uplatňují. To se projevilo zejména v době, kdy Facebook peskoval, blokoval a nakonec zcela zablokoval bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jeho vlastní „nejvyšší soud“, kvazisoudní orgán, tzv. Oversight Board (Rada pro dohled), později rozhodl, že zákaz byl v souladu s jeho vlastními komunitními standardy, které upravují podmínky používání platformy.
Takový přístup má přinejmenším dva problémy, které jsem vyjmenovala v nedávném dopise regionálnímu řediteli této platformy. Za prvé nevíme, jak jsou tyto standardy koncipovány. Za druhé, platformy na základě svých vlastních pravidel rozhodují také o tom, jaká omezení svobody projevu na svých rozhraní uplatní. Tím fakticky vytvářejí paralelní pseudoprávní systém, v němž ochranné prvky poskytované státem nemají přednost. To může vést k nepatřičnému ovlivňování veřejného dění, které je pro život společnosti rozhodující – například voleb, jak tomu bylo ve Spojených státech.
S rozvojem sociálních sítí získávají velké technologické firmy stále širší společenský a ekonomický vliv. V posledním desetiletí je patrný trend, že se některé platformy stávají neuvěřitelně populární a vytlačují tradiční platformy a jejich menší konkurenty. Uživatelé dnes žijí a sdílejí stále větší část svého života online a velké firmy jsou schopny ovlivňovat celé společnosti v míře, která byla dříve myslitelná jen v případě náboženství, ideologií, kulturních fenoménů nebo historických událostí. Tyto firmy však neovlivňují pouze společnost, ale účinně omezují svobodu projevu a určují míru přístupu uživatelů k informacím.
Vzhledem k tomu, že mainstreamová média jsou silně ovlivněna ultraliberálním postojem, stojí za to se podívat na některé liberální standardy týkající se jejich výkladu svobody projevu. Letos v březnu navrhl starosta New Yorku Bill de Blasio (D), aby policie pronásledovala a vyšetřovala lidi, kteří udělali něco „nenávistného“ (přestože ve skutečnosti nespáchali žádný trestný čin). Projevem „nenávisti“ nezakládajícím trestný čin může být také vyjádření, které úřady považují za urážlivé, když na to přijde. Být vyšetřován za to, že jsem řekl něco hrubého nebo nesprávného, aniž bych se dopustil trestného činu, je jen krůček od toho být vyšetřován za to, že si něco nesprávného myslím – což zní jako orwellovská myšlenková policie.
Zastavíme nenávist omezením svobody projevu?
Liberálové jsou silnými zastánci omezování svobody projevu v naději, že zastaví nenávistné projevy, ale pokud jde o hanobení konzervativních hodnot, svobodu projevu neomezují. V takovém případě jsou ve jménu liberalismu povoleny všechny myslitelné zbraně a urážky. Neexistuje žádné tabu, ať už jde o náboženství, morálku nebo tradice. Konzervativci musí jednoduše tolerovat, když se shazuje či zesměšňuje Bůh, Ježíš nebo křesťanská víra.
Naproti tomu liberální hodnoty jsou plné tabu. Pokud např. někdo nechválí nejnověji přidané písmeno ke zkratce LGBT, je označen za xenofoba, šovinistu nebo nacionalistu. Zpochybňování životaschopnosti otevřené společnosti nebo neuvážené a bezohledné migrační politiky také dělá z konzervativce personu non grata. Téměř žádná debata již není možná, protože ideologie je důležitější než pravda a zdravý rozum. Ještě důležitější je, že co se nehodí do liberálního myšlení, stává se nevědeckým, i kdyby bylo třeba popřít (biologická) fakta. Liberálové se také často obracejí proti svým vlastním ve jménu mainstreamového dogmatu.
Druhým ztělesněním cenzury je názorová bublina, která funguje méně zjevným způsobem. Nutí lidi myslet a vyjadřovat pouze to, co akceptuje hlavní mediální proud. Sociální sítě navíc názorovou bublinu posilují tím, že nabízejí pouze zprávy, které jsou v souladu s preferencemi uživatele; zmenšují tak náš zorný úhel a odcizují nás od sebe navzájem ve jménu „uživatelského zážitku“. Stejně tak prosazování politické korektnosti znamená, že už téměř nelze vést smysluplný dialog.
Sociální sítě se dnes vyvinuly v něco mnohem většího, než naznačuje jejich název. Vědecké zkušenosti ukazují, že počet „lajků“ spojených s příspěvkem zpětně ovlivňuje naše vnímání dané události, a tím mění naše vzpomínky. Sociální sítě se dokonce používají jako politický nástroj. Některé (hlavně konzervativní) politiky je možné blokovat nebo se jim může náhle snížit dosah jejich příspěvků, zatímco určitá hnutí velké platformy podporují a proto se mohou zdát větší a důležitější, než ve skutečnosti jsou.
Některé lidskoprávní organizace například místo toho, aby se poučily z historie, zašly tak daleko, že historii a literaturu falšovaly. To vyvrcholilo agresivním a destruktivním hnutím Black Lives Matter (BLM), které, soudě podle jeho viditelnosti na platformách sociálních sítí, v létě 2020 zdánlivě ovládlo svět, zatímco ve skutečnosti šlo o hlasitou menšinu, jejíž míra celkové podpory v USA poslední dobou klesá. Když bylo BLM na vrcholu, docházelo dokonce k odstraňování soch historických osobností, protože postavy, které představovaly, v minulosti udělaly nebo řekly něco, co se nyní (vytržením z historického kontextu) považuje za nenávistné. Tito BLM aktivisté chtěli vymazat minulost stejně jako komunisté. Jak se však nedávno vyjádřil francouzský prezident Macron u příležitosti dvoustého výročí Napoleonovy smrti, neměli bychom podlehnout pokušení onoho anachronického soudu, který posuzuje minulost podle zákonů současnosti.
Stejně jako v případě BLM mohou sociální sítě posilovat hlasy těch, kteří by se jinak neprosadili. V průzkumu, který loni provedl Allensbachův institut, považovalo 20 % německých profesorů politickou korektnost za faktor, který brání vědeckému výzkumu. Zjistilo se také, že na rozdíl od USA, kde vládne cancel culture a profesoři jsou propouštěni za překročení hranic politické korektnosti, v Německu platí určitý „znepokojivý odstup“ od vyjádření vlastního názoru spojený s „nepřátelským prostředím, politickým nátlakem a zastrašováním“. Studie z roku 2017 ukazuje, že 51 % amerických studentů se domnívá, že je přípustné umlčet řečníka, se kterým nesouhlasí (19 % si dokonce myslí, že je přípustné i použití násilí). Situace dospěla do stádia, kdy němečtí a američtí vědci založili síť na ochranu kolegů, kteří jsou omezováni ve své vědecké svobodě, pokud nenásledují hlavní proud.
Sociální sítě přispívají také k devalvaci zásluh. Dnes se influencerem může stát každý bez ohledu na hodnotu obsahu, který tvoří. Na sociálních sítích není podmínkou umět správně psát – zkratky a emotikony nemusejí být gramaticky správné. Někdo může říct, že je to v pořádku, že uvolněné a „cool“ online prostředí může takové chyby tolerovat. Když se však tato tolerance přenese do akademické sféry, je to už příliš nebezpečný krok. Např. na některých britských univerzitách musí profesoři uplatňovat tzv. inkluzivní hodnocení, při němž studenti nejsou známkováni za špatný pravopis, gramatiku a interpunkci, protože trvat na spisovné angličtině by bylo podle zastánců tohoto hodnocení příliš „elitářské“ a diskriminovalo by etnické menšiny a ty, kteří chodili do „slabších“ škol. Neuvědomují si však, že namísto toho, aby tento přístup vytáhl slabší žáky na požadovanou univerzitní úroveň, vede k tomu, že těm nejlepším se „uřízne hlava“ a v konečném důsledku se sníží kvalita celé univerzity.
Již nelze mlčet
Naše hodnoty jsou ohroženy a sociální sítě tento jev posilují. Vše, v co věříme, se stává terčem, a je proto ohroženo: Bůh, vlast, rodina, národ, tradice, hranice, práce, majetek, výtečnost atd. To se projevilo, když maďarskou vládu tvrdě napadali za to, že do ústavy doplnila tak evidentní skutečnosti, jako je fakt, že otcem dítěte je muž a matkou žena.
Názorová bublina spolu s politickou korektností a autocenzurou dosáhla bodu, kdy my konzervativci už nemůžeme mlčet. Ve skutečnosti jsme mlčeli příliš dlouho. Mysleli jsme si, že je jedno, co si myslí liberálové, že jejich názor je jen jiný způsob života a jiný způsob myšlení. Konzervativismus, důvěryhodná a přitažlivá alternativa, vždy existoval. Konzervativci říkali, co si myslí, a dělali, co říkali. V tomto smyslu byl svět černobílý, člověk mohl nazývat věci pravými jmény. Mysleli jsme si, že naše slovo zůstane nedotčeno, že budou existovat země, které uspořádají svou společnost podle liberálních představ, zatímco jiné zvolí konzervativnější přístup. Existovali liberální demokraté, konzervativní demokraté, křesťanští demokraté, socialističtí demokraté atd. Jeden se nesnažil přesvědčit druhého, že určité pojetí demokracie je lepší, a tato pojetí koexistovala vedle sebe. Dnes však svět dospěl do stadia, kdy se zdá, že existují pouze liberální demokraté, zatímco ostatní jsou vyloučeni ze „společenství civilizovaných národů“. Liberálové chtějí vtrhnout do společnosti všech zemí a všechny je proměnit ve své otevřené společnosti. Chtějí ostatním vnutit svůj způsob života a sociální – nebo chcete-li socialistické – sítě jsou mocným nástrojem k dosažení tohoto cíle.
Alternativa aneb vlastní cestou
V této neklidné atmosféře cítila maďarská vláda potřebu jednat, a proto pod Ministerstvem spravedlnosti založila Komisi pro digitální svobody, jejímž úkolem je zkoumat prostředí, v němž Big Tech korporace vykonávají svou činnost. Maďarská vláda se v roce 2010 pustila na cestu představující vlastní hodnoty, bez ohledu na to, co mainstreamová liberální názorová bublina dovoluje nebo přijímá. Uvědomili jsme si, že proti této názorové bublině můžeme bojovat pouze tím, že ukážeme fungující alternativu.
Pluralistický přístup maďarské vlády poskytuje možnost myslet jinak, než je obvyklé.
Ve fyzickém světě občané i firmy běžně dodržují legislativu, a pokud ne, existuje schopná konkurence, ekonomické nebo dokonce trestní sankce proti těm, kteří pravidla porušují. Mnohem obtížnější je to však v případě, když se anomálie vyskytují v digitálním světě. Pachatele není snadné identifikovat a vzhledem k mezinárodní povaze velkých technologických korporací není zřejmé, podle kterých státních regulací by měly nést odpovědnost.
Maďarsko již dávno pochopilo, že si musíme vyšlapat vlastní cestu, abychom si uchovali to, co je nám drahé. Pokud chceme, aby lidé řídili technologie a ne naopak, pak by měly platit stejné zákony v reálném i digitálním světě. Právě to zaručuje normální způsob života společnosti. Stále více zemí si konečně uvědomuje naléhavost řešení této otázky a zavádí nezávislá opatření na národní úrovni, která regulují velké platformy a sociální sítě. Příkladem je Německo, Francie, Polsko a vlastně i celá EU, nemluvě o Austrálii, Kanadě a USA.
Na konci roku 2020 předložila Evropská komise dva legislativní návrhy (Zákon o digitálních službách a Zákon o digitálních trzích), jejichž cílem je vytvořit jednotný soubor pravidel pro platformy sociálních sítí v celé EU. Pokud budou návrhy přijaty, budou přímo použitelné ve všech členských státech, což bude mít dopad na působnost jednotlivých národních regulací. Přestože se na přijetí návrhů vzhledem k pomalému tempu legislativního procesu v EU stále čeká, přípravy již značně pokročily. Vzhledem k důležitosti této problematiky se do jednání o legislativním balíčku aktivně zapojila také maďarská vláda, která zastupuje maďarské zájmy.
Regulace sociálních sítí je nevyhnutelná, což nepopírají ani samotné platformy. Je nevyhnutelná nejen z důvodu ochrany a prosazování některých základních práv, ale také proto, že subjekty digitálního trhu (vzhledem ke globálnosti trhu) musí rovněž dodržovat pravidla hospodářské soutěže. Big Tech korporace jsou často schopny omezovat nebo dokonce znemožnit hospodářskou soutěž zneužitím svého monopolního postavení. Proto se zdá být oprávněné usměrňovat účastníky trhu také prostřednictvím pravidel hospodářské soutěže. EU je s digitálním balíčkem na správné cestě. Příklady ukazují, že státy mohou mít při samostatné regulaci potíže. Jedná se o oblast, kde je nutná pevná evropská odpověď nebo mezinárodní spolupráce, aby bylo možné čelit hegemonii sociálních sítí a zaručit spravedlnost a objektivitu. Těšíme se na plán regulace EU a můžeme jen doufat, že bude úspěšnější než jednání o očkování.
Judit Varga, ministryně spravedlnosti Maďarska, v roce 2004 absolvovala s vyznamenáním právnickou fakultu univerzity v Miškolci. Po získání právnického titulu pracovala jako koncipientka v advokátních kancelářích Freshfields, Bruckhaus, Deringer a Hogan & Hartson v Budapešti. Do roku 2009 působila jako soudní koncipientka u budapešťského krajského soudu a u ústředního okresního soudu v Pešti. V roce 2009 složila advokátní zkoušky a poté devět let pracovala jako politická poradkyně několika poslanců Evropského parlamentu v Bruselu, mj. i maďarského prezidenta Jánose Ádera v době jeho mandátu europoslance. V roce 2018 se stala státní ministryní pro vztahy s EU v úřadu předsedy vlády a od července 2019 působí jako ministryně spravedlnosti.
Překlad Zuzana Poláchová. Převzato ze stránek Společnosti pro obranu svobody slova
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!