Burjatsko má po Dagestánu nejvyšší počet padlých na Ukrajině. Pohřby se konají prakticky každý den. V Ulan-Ude se hromadná rozloučení konají ve sportovním komplexu Lukodrom. V jiné části budovy děti trénují lukostřelbu.
Multifunkční hala byla otevřena před rokem. Pestrobarevná fasáda se žlutou střechou mezi chátrajícími dřevěnými chatkami září. Nachází se tu hlavní republikové centrum lukostřelby, v Burjatsku nesmírně populárního národního sportu. Trénují zde junioři a na závody sem přijíždějí sportovci z jiných měst i regionů.
„Všechno tu páchne mrtvolami…“
Od začátku března se v hlavní hale lukostřeleckého centra konají pohřby vojáků padlých na Ukrajině. Dětské oddíly přitom pokračují ve své obvyklé činnosti.
Děti trénují za zdí, ve vedlejší hale. Dveře do tréninkových prostor jsou vzdálené jen několik metrů ode dveří, z nichž se pravidelně vynášejí rakve.
„Rodičům se samozřejmě nelíbí, že si ze sportovního areálu udělali smuteční síň,“ říká Tatiana, jejíž syn zde trénuje lukostřelu. „V poslední době se zápach z mrtvol dostal i do míst, kde trénují děti. Všechno to tu páchne mrtvolami.“
Lukodrom stojí u silnice, která je dnes uzavřená. Vjezd hlídají dopravní policisté. U vchodu do budovy policisté nejsou. Lidi, kteří přicházejí na pohřeb, vítají zaměstnanci úřadu starosty: „S kým se jdete rozloučit?“ vyzvídají.
Místní média dříve napsala, že v pondělí se na Lukodromu uskuteční rozloučení s padlým Naidalem Cyrenovem. V uvedenou dobu jsou však ve sportovním areálu na obřad připraveny hned čtyři rakve.
V první je skutečně 24letý Naidal Cyrenov, někdejší kapitán školního týmu Klubu vtipných a pohotových (televizní humoristická soutěž, v níž týmy z celé země soutěží v odpovědích na otázky, improvizacích na zadaná témata a předvádí stand-up, pozn. překl). Maturoval roku 2016. Sloužil jako vojenský zdravotník. Najdal má šedou uniformu a ruce složené na hrudi, jako by se modlil. Jednu ruku má obvázanou.
Ve druhé rakvi leží 35letý Bulat Odojev, který sloužil v páté tankové brigádě a zanechal po sobě dceru a těhotnou manželku. „Všichni se ho ptali: ‚Proč tam jdeš?‘ A on odpovídal: ‚Nemůžu opustit své muže,“ vypráví manželka jeho bratrance Olga.
Ve třetí rakvi odpočívá 38letý Žargal Dašijev. Zůstala po něm těhotná manželka a dvě dcery. Ve čtvrté rakvi je dvacetiletý Vladislav Kokorin, který vyrůstal v sirotčinci.
U každé rakve stojí příbuzní a přátelé, jen prostor před Vladislavovou rakví je poloprázdný. Během obřadu k němu přistoupí žena z řad organizátorů, narychlo přikryje zesnulého tenkou modrou dečkou a vytáhne mu ji až pod prsa. Pak před každou rakev položí zarámované portréty. Fotografie nejsou označeny jmenovkou: každý tu zná svého zesnulého. V hale nejsou žádní náhodní kolemjdoucí.
Hlavní hala sportovního areálu je zaplněná k prasknutí, sešlo se dnes nejméně 600 lidí. Rakve jsou v té části haly, kde děti obvykle soutěží. Na lavičkách pro diváky sedí pozůstalí. Laviček však není dost pro všechny, mnozí lidé také stojí.
Vojáci se vztyčenými hlavami drží u mrtvých čestnou stráž. Záda mají rovná, na hrudi zbraň. Jejich tváře vyhlížejí velmi mladě, chlapci vypadají jako školáci. Někteří z vojáků pláčou. Slzy si ale nemohou setřít a stékají jim po tvářích.
Vítězství je naše!
Mezi rakvemi a pozůstalými jsou čtyři stoly. U nich sedí čtyři lámové v tradičních vínově červených chubsahanech – rouchách buddhistických lámů. Tři z obětí jsou buddhisté, pro ně je vysluhován buddhistický obřad. Jediný pravoslavný, Vladislav Kokorin, má v síni pravoslavného kněze, který ale jen postává stranou s úředníky.
Před lámy leží na stole paví pero zdobené červenožlutými třásněmi a na kusu rudé látky je položena otevřená kniha. Lámové nad knihou zpívají modlitby v tibetštině. Vedle knihy je zula, buddhistická lampa, v níž hoří oheň. Na mosazné destičce doutná kadidlo. Dusivá vůně kadidla se mísí s odporným pachem mrtvol.
Převoz těl zabere spoustu času, někdy mezi úmrtím a pohřbem uplyne měsíc nebo dokonce dva. V hale se špatně dýchá.
Záda lamů se pohupují v rytmu zpěvu. Na lebkách jim přes krátké vlasy prosvitají jizvy.
Pak lámové vstanou a obcházejí rakve. Buddhistické pohřební obřady končí. Všichni, kdo se chtějí rozloučit, přistupují k mrtvým. Utvoří kruh a obcházejí mrtvé a dotýkají se rakví nebo nohou zemřelých.
Pláč a nářky slyšet nejsou. Buddhisté nesmějí na pohřbech plakat. Duše zesnulých musí odejít a po 49 dnech se znovu narodit v novém těle. A slzy příbuzných zavírají cestu, nenechají zesnulého jít.
Následujícího dne se na lukodromu rozloučí s Amgalanem Tudupovem a Eduardem Židjajevem. O dva dny později budou pohřbeni další dva – 23letí Bator Dondokov a Anton Chatchejev. „Přišli za námi rodiče jednoho ze zemřelých a řekli: ‚Jaké máte štěstí! Ten váš přišel vcelku. Ale my máme jen hlavu a dvě ruce,“ vypráví jeden z Dondokovových příbuzných.
Další oběť, 22letý Zorigto Chotsajev, bude pohřben v rodné vesnici Alla. Za týden přibude dalších deset pohřbů.
Po Batorově pohřbu se další tři jeho přátelé vypraví na Ukrajinu jako dobrovolníci.
Na jednom z ceremoniálů plukovník Sokol, zastupující velitel 36. armády, řekne: „Jménem všech vojáků bych chtěl říci: pomstíme vás, naše věc je správná! Vítězství bude naše!“
Nenatáčet!
Po buddhistických obřadech následují projevy vojáků a úředníků.
„Nezemřeli zbytečně,“ říká nejprve rusky a poté burjatsky zástupce hlavy republiky Bair Cyrenov. „Zemřeli, aby Rusko mohlo být velké. Aby na Ukrajině přestala téct krev.“
„Zemřeli při obraně svobodné budoucnosti naší země,“ tvrdí Igor Šutenkov, starosta Ulan-Ude.
„Rusko ještě nikdo neporazil. A nikdy nebude poraženo!“ horlí Cyren Doržijev, místopředseda lidového churalu.
„Poslední skok výsadkářů do nebe. Moc nás to bolí. Věčná paměť,“ říká podplukovník Vitalij Laskov, zastupující velitel 11. výsadkové brigády. Větu o posledním seskoku pronesl už dříve na pohřbech jiných vojáků.
Před Laskovem pohovoří plukovník Igor Sokol, zastupující velitel 36. armády, hovoří před Laskovem. Téměř všichni vojáci, kteří promlouvají na smutečních shromážděních, jsou buď plukovníci nebo podplukovníci.
V hale je asi tucet policistů. Dbají na to, aby pohřeb nikdo nefotil ani nenatáčel.
Asi 15 minut po začátku obřadu přistoupí k novinářům policista.
„Kdo jste?“
„Média.“
„Natáčení je zakázáno. Musíte mít povolení od organizátora.“
Organizací pohřbu je pověřena Larisa Stěpanovová, náměstkyně starosty pro sociální oblast. O něčem diskutuje se starostou.
„Ne, nemůžete zde natáčet. Ne, nebudu se k ničemu vyjadřovat,“ odpovídá na otázku, jak často se konají pohřby. Najednou vzlykne a oči se jí zalijí slzami. „Víte, kolik pohřbů jsem už organizovala… A to mám syna na Ukrajině.“
Na svém profilu na Odnoklassniki má Stěpanovová fotografie, jak se zaměstnanci jejího úřadu seřadili do písmene Z. Posledním příspěvkem je portrét Putina, pod který napsala: „… Modlím se za svého prezidenta, modlím se za každého bojovníka naší velké země, modlím se za slavné a statečné Čečence, kteří nezradili mou zemi, a oplakávám naše mrtvé…“.
Starosta Ulan-Ude Šutenkov a místopředseda lidového churalu Doržijev se odmítli vyjádřit.
Příbuzní čtyřech padlých rozhovor také odmítají.
Policisté žádají o opuštění haly. Venku mají služební auto, kde si zapisují osobní údaje novinářů.
„Pokud budete nadále pořizovat fotografie, půjdeme na policejní stanici,“ varují.
Ze zchátralého dřevěného baráku vedle Lukodromu nejistě vychází muž ve špinavé bundě, z něhož je cítit alkohol.
„Nevíte, často se v Lukodromu konají pohřby?“ ptám se ho.
„Hej, nepište o mě,“ říká a mávne rukou, jako by chtěl novináře odehnat. „Poznám vás špiony na kilometry daleko. Byl jsem v rozvědce!“
Nepsat!
Začátkem března, kdy do Burjatska dorazily první rakve, navštívil několik pohřbů i šéf republiky Alexej Cydenov. Doprovázely ho televizní kamery a novináři. Nekrology padlých vyšly na titulních stránkách regionálních médií.
Pak se pohřby začaly konat prakticky denně a Cydenov se jich přestal účastnit.
I podle statistik ministerstva obrany má republika druhý nejvyšší počet obětí. Více obětí má pouze Dagestán. Obyvatelé Moskvy a Petrohradu, kde žije téměř 12 % ruské populace, mezi přiznanými mrtvými téměř chybí.
Jména padlých obyvatel Burjatska jsou od března zveřejňována pouze v okresních novinách nebo na sociálních sítích. Nekrology někdy přetiskují regionální média. Například o smrti 19letého Andreje Dulského napsalo na své stránce VKontakte vedení školy, kterou navštěvoval. Pohřeb se konal ve vesnici Iljinka, kde Dulskij žil.
Někdy nekrology zveřejňují příbuzní nebo přátelé. Úmrtí Eduarda Židjajeva a Antona Chatchejeva nebylo oficiálně oznámeno vůbec. O smrti Vladislava Kokorina informovala stránka „Já z Ulan-Ude“ na VKontakte měsíc po pohřbu.
Na internetových stránkách regionální vlády nejsou k dispozici žádné informace o počtu mrtvých. Vojenský komisař Irkutské oblasti Jevgenij Fuženko řekl, že počet obětí nebude uvádět, „není tak vysoký“.
Andrej Lysenko, vojenský komisař Krasnojarského kraje, odpověděl, že „je neslušné a nečestné žádat o statistiku“.
V Burjatsku se nikdo na rozsah ztrát veřejně nezeptal.
„Říkají nám, abychom o tom nepsali,“ říká novinář z jednoho z vládou kontrolovaných médií, který si přál zůstat v anonymitě. „A když o nich přece jen něco napíšeme, tak je to doslova přes slzy a skandály.“
Novinář z jiných novin se pokusil spojit s příbuznými mrtvého vojáka. Požádal o povolení mluvit s armádou. Už téhož dne večer si šéfredaktor novináře zavolal a řekl, že mu volali z vlády a že mu bylo řečeno, že s příbuznými není třeba mluvit.
„Na toto téma existuje takový nevyřčený zákaz,“ dodává.
Nebrat telefony…
Žambo Chotsajev, praktický lékař na klinice tradiční orientální medicíny v Ulan-Ude, pohřbívá 28. března svého synovce Zorigta Chotsajeva. Vysvětluje: armáda všechny varovala, aby na pohřbu nefotili, nikomu nic neříkali a nebrali telefonáty z neznámých čísel.
„Hackeři z Ukrajiny kradou informace a vyrábějí falešné zprávy. To nám řekla armáda,“ vysvětluje Chotsajev.
Jak „hackeři z Ukrajiny“ „data“ využijí, Chotsajev přesně neví. Před několika dny obdržela jeho manželka na Viber zprávu z neznámého čísla s kondolencí k Zorigtově smrti. Žambovi a jeho ženě se to nelíbilo.
Příbuzní často dostávají nadávky z ukrajinských čísel. Také je píší ukrajinští uživatelé téměř pod každý příspěvek o smrti vojáka na sociálních sítích.
Ministerstvo obrany 19. dubna navrhlo oficiálně omezit přístup k údajům pozůstalých a rodinných příslušníků. Na videu, na němž se vojáci vítají s rodinami po návratu z Ukrajiny, už mají vojáci i jejich příbuzní rozmazané obličeje.
„Kopeme další hroby…“
Naidal Cyrenov, Bulat Odojev, Vladislav Kokorin a Žargal Dašijev byli z Lukodromu převezeni na Jižní hřbitov na předměstí Ulan-Ude. Pohřební průvod se táhne kilometr. Když vojáci vytahují rakve z černých dodávek s nápisem „Obřadní služba“ a zvedají je na ramena, začíná hrát dechovka.
Za každou rakví nesou bílé ženy věnce. Burjatské ženy na hřbitov nechodí, podle tradice nemohou. A věnců je mnoho – od vlády, od příbuzných, od ministerstva obrany. Nesou je zaměstnankyně kanceláře starosty.
„Vezmete věnec?“ obrací se jedna z nich na novináře.
„Ale my nejsme příbuzní.“
„Já taky ne, na tom nezáleží,“ řekne žena a předá věnec pro Vladislava Kokorina.
Zesnulí vojáci jsou pohřbíváni buď zde na Jižním hřbitově, nebo ve městech a vesnicích, odkud pocházejí.
Rozhodnutí je na příbuzných. Ministerstvo obrany má svůj vlastní sektor na okraji Jižního hřbitova.
Od konce února v něm přibylo 27 hrobů. Dalších 15 prázdných čeká na svá těla a hrobníci už kopou nové.
„Řekli nám, abychom dnes nebo zítra dokončili další dvě řady, čekají zase letadlo s mrtvými,“ říká Dmitrij. Ještě mu chybí vykopat šest jam. Ale nemá pocit, že je vytížený více než obvykle.
„No, dva nebo tři vojáci denně. Během pandemie jsme pohřbívali i patnáct lidí denně. To bylo hodně práce.“
Mezitím lámové rozdělávají u burjatských hrobů malé ohně z polen, která si přinesli s sebou. Rozbalují bonbony a sušenky a hází je do ohně, aby tak „nakrmili“ duchy a ti se pak v nebi starali o zesnulé.
„Všichni jsme Putinovi Burjati!“
O tom, proč tolik Burjatů umírá, se nejčastěji diskutuje doma v kuchyni. Někdy si však pochybnost najde cestu ven.
Koncem března se v Burjatském divadle opery a baletu sešel šéf republiky Alexej Cydenov s kulturními činiteli a přednesl jim výklad o „speciální operaci“. Po přednášce se představitel Burjatského dramatického divadla Batodalaj Bagdajev zeptal Cydenova: „Na Rudém náměstí stojí čestná stráž číslo 1. Viděli jste tam někdy šikmookého člověka? Všechno jsou to modroocí, vysocí, slovansky vyhlížející kluci. A naši krajané s křivýma nohama a širokými lícními kostmi jsou z čestné stráže vyloučeni. Musejí jenom umřít.“
Z publika se ozval výkřik: „Darebák!“ Cydenov požádal Bagdajeva, aby vypnul mikrofon, a slova se ujal ředitel Burjatského divadla opery a baletu Vladimir Rylov. „Chtěl bych odpovědět tomu darebákovi, který přede mnou v mém divadle ponižuje burjatský lid. Všichni jsme Putinovi Burjati! Nedovolíme, aby se země rozpadla. Pokud teď začneme vedení země vyčítat, že ano, jsou zde mrtví a ranění – pak zradíme tyto mrtvé a zraněné. V takovém případě zemřeli zbytečně. Jedině vítězství!“
V dubnu bylo Sovětské náměstí v Ulan-Ude vyzdobeno transparentem „Burjatsko Za PraVdu“. Žlutá písmena na modrém pozadí, Z v barvách svatojiřské stužky, V ruské trikolóry. Písmena se táhnou přes celou fasádu budovy matričního úřadu.
Naproti budově se nachází místní monument, 7,7 metru vysoká Leninova hlava.
Podstavec hlavy byl rovněž vyzdoben pruhem látky v barvách ruské trikolóry s písmenem Z. O týden později jej někdo nožem rozřízl. Stalo se to v noci a ráno úřady transparent okamžitě nahradily novým, tentokrát s písmenem V.
Vysvětlily, že to chtěly udělat i tak, protože manželky burjatských vojáků údajně požádaly Cydenova, aby vyvěsil V.
Toto písmeno je na vojenské technice, s níž jejich muži bojují.
V armádě si vyděláte…
Jen potvrzená úmrtí vojáků z Burjatska na Ukrajině zvýšila úmrtnost burjatských mužů ve věku 18-45 let o 70 % a mladých mužů do 30 let o 270 %. Ze vzorku 102 mrtvých z Burjatska bylo 55 ruské národnosti. Zároveň však etničtí Burjati tvoří pouze 30 % obyvatel republiky.
„Proč myslíte, umírá tolik vojáků z Burjatska?“ klade řečnickou otázku Jekatěrina, sestra zesnulého Michaila Garmajeva. „Není tu žádná práce, a tak kluci podepisují smlouvy.“
Michail Garmajev rád hrál divadlo a pěkně maloval. Po skončení vojenské služby získal se svým bratrem práci ve firmě, která instalovala zabezpečovací systémy. Vydělal 15-20 tisíc rublů. Pracoval asi dva roky, než podepsal smlouvu armádě.
„Bratr Alexandr stále pracuje ve stejné firmě. Nyní má plat 30-35 tisíc. Pracuje na směny, skoro nikdy není doma.“
Amgalan Tudupov vystudoval Burjatskou státní univerzitu. Dostal práci ve škole jako učitel tělesné výchovy.
„Tolik se dětem věnoval, všude je vzal, na lyžování i na basketbal. Miloval to,“ říká jeho matka Cyrema Tudupovová. Ale jeho plat ve škole byl sedm tisíc rublů. V té době se Amgalanovi narodilo první dítě a on potřeboval peníze.
„Vydržel rok a pak podepsal armádě.“ Tam začal okamžitě vydělávat 40-50 tisíc. „Vrátil se šťastný a nadšený,“ vzpomíná Cyrema. „Řekl: „Mami, vzali mě! Berou teď skoro všechny“.“
„Chodil domů pozdě. Vstával ráno ve tři nebo ve čtyři hodiny a vracel se zpátky k jednotce. Ptala jsem se ho: „Proč se na to nevykašleš? A on odpovídal: „A jak se postarám o děti?““ vypráví Cyrema.
Vojáci na Ukrajině anonymně uvádějí, že jejich platy se pohybují kolem 250 tisíc rublů měsíčně.
V roce 2020 se Burjatsko umístilo na 81. místě z 85 na žebříčku kvality života ruských regionů. Sousední Irkutská oblast se umístila na 55. místě. Podle statistik z roku 2020 mělo 20 % obyvatel příjmy pod úrovní životního minima. V roce 2013 jich bylo 17,5 %, situace se tedy zhoršila. V roce 2019 se Ulan-Ude umístilo na posledním místě z hlediska kvality života mezi 78 podobně velkými městy.
Podle otevřených údajů je v republice trvale přítomno 15 vojenských jednotek. Počet smluvních vojáků není znám. V roce 2015 bylo oznámeno, že se jejich počet za krátkou dobu zdvojnásobil. V té době Východní vojenský okruh plánoval získat do zbraně 26 tisíc vojáků. V roce 2020 bylo nasmlouváno dalších 1 300 a v roce 2021 nejméně 600.
Budhisti nezabíjejí…
Ve stejný den, 28. března, kdy jsou na Jižním hřbitově pohřbeni čtyři muži, se ve vesnici Alla loučí 22letý Zorigto Chotsajev. Jeho rodina se v roce 2014 přestěhovala do Ulan-Ude, ale příbuzní se rozhodli pohřbít Zorigta v jeho rodné vesnici. Tam „jsou hory krásné a voda čistá. Je to pupeční šňůra, kterou je spojen se zemí,“ říká Žambo Chotsajev, strýc mrtvého.
Zorigto byl nejstarší ze tří dětí. Vystudoval programování na technické škole, pak šel na vojnu a vrátil se jako smluvní voják. Sloužil u 11. útočné brigády jako kulometčík. Stihl bojovat v Sýrii. Zanechal po sobě rodiče, bratra a mladší sestru.
Zemřel 25. února a pohřben byl 28. března. „Na identifikaci ostatků jsme byli pozváni jako první,“ vypráví Žambo Chotsajev. „V márnici bylo pět chlapců z města a deset z venkova. Náš byl nejvíce ohořelý. Museli jsme nechat udělat test příbuzenství, proto trvalo tak dlouho, než jsme ho pohřbili.“
Když na hřbitově dostali slovo příbuzní, Žambo poděkoval armádě. „Řekl jsem: synovče, nebyl jsi opuštěn. Zemřel jsi, ale oni tě našli a přivedli zpět. Do Ulan-Ude to trvalo 12 hodin letadlem, dalších 450 kilometrů do Ally. Celou noc tě vezli autobusem. „Neopouštíme své vlastní“ nejsou prázdná slova,“ připomněl Žambo svůj projev na rozloučenou.
Podle Žamba je nyní na Ukrajině mnoho chlapců z Ally. Některé rodiny tam mají i dva syny najednou. Při Zorigtově loučení mnozí plakali – mysleli na své syny. Když Žambo promluvil, přestali plakat a vojáci mu za jeho řeč poděkovali.
Když se příbuzní dozvěděli o Zorigtově smrti, šli do datsanu za lámou. Ten z buddhistických knih předpověděl, že se Zorigto v příštím životě narodí jako dívka v bohaté rodině v teplé zemi u moře.
„Věříme, že to, na co myslíte před smrtí, se vám splní v budoucím životě,“ říká Žambo. „Zřejmě mu byla zima, a tak se narodí v teplé zemi. Asi měl žízeň a nebyla tam voda, a tak u moře. Myslel na svou rodinu, na to, že pro ně vydělává peníze, takže se narodí do bohaté rodiny. A myslel na svou malou sestřičku, takže to bude holčička. A ta dívka vystuduje dobrou univerzitu a zhruba v jeho věku přijde do Ally a bude bojovat za světový mír.“
„Buddhismus zabíjení zakazuje. A burjatští buddhističtí vojáci zabíjejí. Mohou očekávat dobré znovuzrození?“ ptám se Žamba. Koncem dubna uspořádali lámové Tradiční ruské sanghy v polním táboře na Ukrajině modlitební bohoslužbu za vojáky.
Žabo dlouho mlčí. Pak ztiší hlas a dodá:
– Kdo vám řekl, že buddhističtí vojáci zabíjejí?
– Ne snad?
– Ne.
Říká, že i tradiční obuv buddhistů jsou boty se zahnutými špičkami, aby špička boty náhodou nepoškodila půdu nebo nezpůsobila újmu trávě či hmyzu.
„Když říkáte, že jste proti válce, tak to je špatné, je to popření,“ dodává Jambo. „Musíte říci, že jste za mír. Všichni jsme pro mír. Neschvaluji válku. Ale je to jako v roce 41. Teď je to stejné, stejný fašismus. Nemám úplné informace. Ale vím to.“
Přeložila Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!