Ohromný úspěch první a druhé feministické vlny způsobil do značné míry velký zmatek v myšlení, a proto také následné vlny trpí několika příznaky „syndromu svatého Jiří v důchodu“. Nelze přesně určit, kdy a kde jednotlivé vlny vznikly; objevily se v různé době a na různém místě. Běžně se má za to, že ta první začala koncem osmnáctého století a pokračovala do uznání volebního práva žen nebo trvala až do šedesátých let minulého století. Původně mělo ženské hnutí jasně vymezené požadavky na emancipaci. Kampaň za hlasovací právo žen Angličanky Mary Wollstonecraftové (1759–1797) požadovala rovná práva s muži. Nikoli odlišná, nýbrž rovná. Na prvním místě právo volební, ale i další, jako právo žen požádat o rozvod, dostat po rozvodu do péče děti a dědit polovinu majetku. Boj to byl dlouhý, ale ženy se rovnoprávného postavení domohly.
Feministky druhé vlny v šedesátých letech minulého století vedly kampaň za zrovnoprávnění, která základní práva nevyřešila, a usilovaly získat společenskou podporu svobodné volby povolání. Američanka Betty Friedanová a její spojenkyně bojovaly nejen o právo na vzdělání a volbu profese, ale také o mateřskou dovolenou, péči o děti zaměstnaných žen (školky), reprodukční práva (antikoncepci a potrat) a právní ochranu proti násilí v manželství i ve společnosti. Za cíl si vytkly stejné startovací a pracovní podmínky, srovnatelné s muži.
Šílenou rychlostí z konečné stanice
Mezi druhou a třetí vlnou (záleží na tom, jak to kdo v různých zemích počítá), řekněme někdy v osmdesátých letech dvacátého století, se feminismus začíná štěpit a vznikají spory o věci z hlediska práva podružné, například o zákaz pornografie. Aktivistky třetí vlny, podobně jako té čtvrté v desátých letech jednadvacátého století překvapily svým zarážejícím rétorickým stylem. Po všech těch vyhraných velkých bitvách to vypadalo, že ještě zbývá něco málo doladit, a skutečnost, že postavení žen nikdy nebylo tak dobré, by měla rétoriku protestu přizpůsobit realitě.
Stal se však pravý opak. Feminismus sice dorazil na konečnou stanici, zničehonic však nabral nový dech a šílenou rychlostí vyrazil k obzoru nových možností. Známky proměňující se ideologie a nového zápalu se ve feministickém táboře objevovaly už dříve, někdy od sedmdesátých let, ale nebyly nijak nápadné, nyní se však projevily několika charakteristickými motivy. Především vznikla nepochopitelná obava, že těsně před vítězstvím hrozí náhlá porážka.
V roce 1991 vydala Susan Faludiová knihu Backlash: The Undeclared War Against American Women (Prudká reakce: nevyhlášená válka americkým ženám) a rok nato Marylin Frenchová, autorka bestselleru The Women’s Room (Ženský pokoj, 1977), napodobila trik své předchůdkyně a uveřejnila svou knihu pod názvem The War Against Women (Válka proti ženám). Obě publikace měly obrovský úspěch, protože ženské publikum vystrašily představou zvratu dosasažené emancipace. Autorky tvrdí, že se rovnost ještě nepodařilo zcela prosadit, ale protože se zdálo, že vítězství je na dosah, nevyhnutelně nastoupila mužská reakce a zuřivý odpor. Po třiceti letech jejich knihy překvapí nejen naprosto vyšinutými názory, ale především útočnou rétorikou, která se od té doby v ženském hnutí prosadila a dnes je naprosto běžná. Faludiová ve svém mezinárodním bestselleru tvrdí, že téměř každý rys života západní společnosti prozrazuje „skrytou válku proti ženám“. Nápadné je to zejména v médiích a kinematografii. Denně ji zrcadlí televize a ženská móda. Je patrná v akademických kruzích, v politice, ekonomii a v příručkách psychologie. Má jediný zákeřný cíl – zastavit, případně zvrátit cestu k „rovnosti“. Odpor mužů představuje zdánlivé nesrovnalosti, je sice organizovaný, ale „není to organizované hnutí, o to je ale účinnější a nebezpečnější, neboť je špatně vidět“. V předchozích deseti letech, kdy se v západních zemích omezovaly veřejné výdaje (ačkoli ve Spojeném království stála v čele vlády žena), „se ta prudká reakce šířila tajnými chodbami kultury, cestami lichocení a strachu“. Opravdu zvláštní postulát: útoky proti ženám jsou utajené, a přestože nám válka denně zírá do tváře, je téměř nepostřehnutelná, a nebýt Faludiové, nejspíš bychom si jí ani nevšimli.
Zajímavou informaci podává Frenchová, a to hned na začátku své knihy: „Existují nesporné důkazy“, že po tři a půl milionu let existence lidského druhu na planetě si byli muži a ženy rovni. Ba dokonce víc než rovni, ženy, jak se zdá, se těšily vyššímu společenskému postavení než muži. Následně po nějakých deset tisíc let žila obě pohlaví v naprostém „rovnostářském souladu a prosperitě“. Ale zhruba od konce čtvrtého tisíciletí před křesťanskou érou, jak informuje autorka své čtenáře, začali muži budovat „patriarchát“, společenský řád „násilné mužské nadvlády“, a ženy si postupně zotročili. Od té doby jsou podřízenými, ponižovanými a bezmocnými otrokyněmi. Podle autorky se situace během posledních čtyř staletí („hlavně na Západě“) rapidně zhoršuje, muži objevili novou rafinovanou metodu a pokoušejí se „upevnit svou moc nad přírodou a těmi, kteří jsou s ní spojeni – nad barevnými lidmi a ženami“.
Autorka se dovolává „ženské solidarity a ženského pohledu na svět, bez nichž nelze bojovat za lepší postavení“. Muži totiž představují nadřazenou „kastu… usilují feminismus porazit“, anulovat jeho výhry (například právo na „legální potrat“) a pilně budují nové „bariéry“ omezující profesní vzestup žen. V poslední době jsme svědky vzniku různých hnutí s jediným cílem: „obnovit podřízené postavení žen“. „Globální válka proti ženám“ je v plném proudu.
Frenchová zcela bezostyšně pomíjí argumenty, jež by mohly vést k jinému závěru, a dopouští se absurdního zevšeobecňování poloviny lidstva. Muži jsou podle ní v negativním vztahu k ženám naprosto solidární. Požadavky feministek považuje za neméně jednoduché, stačilo by, „aby se muži k ženám chovali jako k lidským bytostem, které mají svá práva“, a nemysleli si, že je „smějí bít, znásilňovat, mrzačit a zabíjet“. Nedovedu si představit netvora, který by s tím nesouhlasil, ale kde objevila autorka představitele patriarchátu, kteří si myslí, že mohou ženy bít, znásilňovat, mrzačit a zabíjet?
Za vším hledej muže!
Každý pokrok v postavení žen vyvolává mužskou protireakci a „soustředěné úsilí výdobytek zmařit“. Agresivní chování vůči ženám není individuální zlo nebo nehoda či vedlejší produkt nějaké události (a mnoha potenciálních faktorů), má jediný důvod: „mužské násilí je součástí kolektivní kampaně“, která umožňuje ženy bít, věznit, mrzačit, týrat, trápit hlady, znásilňovat a vraždit. Je to hrozné, že se muži dopouštějí takových zločinů, aby si podřídili ženy, ale podle Frenchové je daleko nebezpečnější jejich schopnost organizovat společnost tak, aby si zajistili „převahu v každé oblasti života“. Vedou systematické války o svou nadřazenost ve všech možných oblastech – ve školství, v zaměstnání, zdravotnictví, v oblasti práva, v sexu, vědě, a dokonce i proti ženám coby matkám.
Největší mužské zlo není jen válka proti ženám, ale válka jako taková, stěžuje si Frenchová. Ta opravdová válka, nikoli jen společenská, je také namířena proti ženám. Slovní bitky i bitvy v terénu jsou výsledkem mužské bojovnosti, válka je ryze mužskou záležitostí. Ke konci knihy se autorka vytasí s názorem, že ženy jsou ztělesněním míru, kdežto muži mají v genech boj. Připomíná protiválečná hnutí jako Women’s Pentagon Action (Ženskou pentagonskou akci) v roce 1980, kdy demostrantky obkroužily budovu amerického ministerstva obrany a prohlásily militarismus za sexismus, nebo bouřlivé demonstrace za nukleární odzbrojení na Greenham Common v Británii. V závěru knihy nabízí autorka povzbudivé poselství: „Ženy se nedají, bojují na každé frontě.“
Mnohá tvrzení v knize jsou tendenční nebo ahistorická. Jakmile si Frenchová nastavila univerzální paradigma, je do něj schopná zabalit každou hloupost. Je to k nevíře, jaký strašlivý konfliktní dualismus z každé stránky čiší. Všechno dobré je ženské, všechno špatné je mužské.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!