Jeden z důvodů, proč jsou filmová poselství pumpovaná do celého světa tak matoucí, je zřejmý: zmateni jsou sami tvůrci zábavního průmyslu, jelikož vůbec nevědí, co se děje. Ještě poměrně nedávno existovalo docela slušné ponětí o složitosti mužsko-ženských vztahů.
Slavný film Indiana Jones and the Last Crusade (Indiana Jones a poslední křížová výprava) z roku 1989 v jedné scéně představuje Harrisona Forda jako profesora, který vyučuje základní kurs archeologie. V posluchárně plné studentek na něj většina tak nějak zasněně zírá, ale jedna jej vyvede z rovnováhy, protože na něj stále mrká a na jedno oční víčko si napsala „milovat“ a na druhé „tebe“. A mrká pomalu a významně, aby o jejím poselství neměl žádné pochyby. Až donedávna, dokud jsme se nezačali přetvařovat, nikdo o tak důvěrně známé věci, již scéna zobrazuje, nepochyboval. Věděli jsme, že vztah učitele a studenta mívá často erotický podtext. Prostě to tak je. Ani staří Řekové si nedělali iluze a tak jako my dnes tomu kladli překážky.
I ženy mohou svádět muže
Naše doba ale zapomíná na druhou stranu mince, totiž že motiv mnoha uměleckých děl přinejmenším do roku 1989 se také týkal obtěžování mužů ženami. Všichni věděli, že podstatně mladší svůdná žena dokáže zneužít staršího, zranitelnějšího a někdy i bezmocného muže. Jak mohlo zaniknout povědomí, že nejen muži si dovolují sexuálně obtěžovat ženy, ale platí to i naopak!? Jestliže to každý chlap osobně nezažil, ví o tom ze zkušenosti ostatních. Jemnější variantu předvedla Barrymoreová, když se tvářila jako malá rozpustilá holka a říkala tím: „Odpusťte mi mou pošetilost, já vím, byla to ode mě hrozná nestydatost.“ Drsnější formu představuje sexuální vydírání, kdy žena svede muže, aby od něj něco získala.
Kdybychom snad pochybovali o ženském umění svádět, stačil by letmý pohled na ohromnou nabídku ženských oděvů a nejrůznějších doplňků za jediným účelem: představit ženy sexuálně lákavější, než jsou. Vezměme si dnešní módu umělých nalepovacích prsních bradavek. Firmy jako „Just Nips“(Jen bradavky) často na internetu prezentují své zboží, jako by bylo určeno především ženám po mastektomii. Reklamní manažeři i veřejnost ale dobře vědí, že trend „bez podprsenky“ nevznikl náhodou, pohled na uvolněná prsa muže vzrušuje. V americkém televizním seriálu z devadesátých let Sex and the City (Sex ve městě) si Miranda nalepí umělé bradavky a na party se kolem ní – jak si přála – točí muži, které přilákal pohled na její zvýrazněné bradavky vystupující pod šaty. Na propagaci chození bez podprsenky jako žádoucí sexuální atrakce mají největší vliv celebrity. A pochopitelně ani výrobci nezůstávají pozadu a trh zahltili nalepovacími bradavkami za dostupné ceny. V roce 2017 se dokonce objevila reklama „Just Nips for All“ (Bradavky pro každou ženu), která hlásala, že její nálepky jsou „studené“ a „o trošku menší“, prostě „perfektní“ pro ty, co se „cítí skleslé“. Webové stránky prohlašovaly: „Potřebuje-li váš vzhled něco malinko extra – je ne sais quoi (co na to říct) –, doplňte si jej těmito! Studené bradavky jsou vším, co jste si kdy u umělých bradavek přály… a víc! Ptáte se, co víc? Jsou jemné. Jsou sexy. Jsou bláznivě roztomilé!“
Dělají to jen pro sebe…?
Samozřejmě že se najde vysvětlení, jako by to ženy dělaly jen pro vlastní uspokojení, aby se cítily dobře, a k tomu bude ještě někdo tvrdit, že to s muži nemá nic společného. I kdyby na světě žádní muži neexistovali, určitě by se ženy promenádovaly se studenými, umělými, nalepovacími bradavkami. Marketing ale mluví jinou řečí, otevřeně říká, k čemu – a kvůli komu – takové pomůcky opravdu slouží. O „zamrzlé“ variantě bradavek se výrobci se vychloubají:
Tyhle věcičky jsou levnější než implantáty, to si pište! Jak to jen správně vyjádřit… Zamrzlé bradavky jsou zbraně hromadného ničení. Ztopořené bradavky jsou potentní, absolutně smrtící. Protínají sklo, ocel, teflon, všechno, co vás napadne – a těch řečí, co na party vyvolají za vašimi zády, ovšemže v dobrém (lidé vám budou závidět). Dobře se hodí k vašemu oblíbenému grafickému tričku, ten pocit být sexy bez nejmenší námahy, trochu realismu ale neuškodí, takže to chce hodně přiléhavý svetr a máte ve hře ten nejžhavější chladný vzhled.
Ovšem. K čemu by ženy potřebovaly zbraně hromadného ničení a ztopořené bradavky než k vlastnímu dobrému pocitu? Mají snad ještě nějaký jiný důvod? Je zvláštní, že ačkoli si nevynucují ani nevyhledávají pozornost mužů, trh takovým zbožím přímo oplývá. Běžnější jsou například zvedací podprsenky. Trh nezná omezení, protože jej většinou nemají ani ženy. V posledních letech se dokonce objevila nevídaná novinka „camel toe underwear“ (velbloudí kopýtko), jak vysvětluje jedna novinářka:
Jedna z velkých starostí, která ženy pronásleduje, je obava, že nemají dostatečně baculatou vaginu, že není na veřejnosti dost vidět. Můžete mít pěkný zadek a pěkné kozy… i mozek, ale co je to platné, nemáte-li vystouplé stydké pysky. A pro vás mám teď dobrou zprávu: konec starostí s ukrytou vaginu, která není vidět ani v kraťasech nebo legínách na jógu.
A skutečně, v roce 2017 bylo vynalezeno něco podobného „podprsence push-up pro velké stydké pysky“. Výběr je opravdu značný pro všechny odstíny pokožky, a jak praví reklama, „vylepšené kalhotky vám velké stydké pysky pěkně zvýrazní“. Opět nevylučuji, že bude někdo tvrdit, že to s muži nijak nesouvisí, že je to něco, co ženy rády nosí pod županem i doma nebo v širokých kalhotách či pod sukní v zaměstnání, a nepochybně to odpovídá emocionální potřebě cítit se dobře. Těžko se ale zbavit podezření, že existují ještě jiné důvody ke zveličování přirození.
A proč tedy ta rtěnka..?
Stačí, když něco takového jen naznačíte, a ocitnete se blízko konce své profesionální kariéry. V únoru 2018 se kanadský akademik psychiatr dr. Jordan Peterson během interview s Jayem Caspianem Kangem na internetovém kanálu VICE News (Hříšné zprávy) kriticky vyjádřil k několika jeho názorům. Peterson upozornil na problém omezené diskuse, protože si neklademe ty správné obtížné otázky, a svého tazatele se zeptal: „Mají muži a ženy pracovat společně?“ Tím jej na chvilku vyvedl z rovnováhy, co je to za nesmysl, a tak řekl, že neví, ale vlastně ano, vždyť on sám pracuje s mnoha ženami.
Peterson ale poukázal na skutečnost, že se tak děje pouze nějakých čtyřicet let, pravidla chování na pracovišti jsou poměrně neustálená a nadále se na nich pracuje. „Neexistuje snad na pracovišti problém sexuálního obtěžování? Ovšem. Mělo by se tomu zamezit? Ano, bylo by to správné. Podaří se to ale? Zřejmě hned tak ne, když jsou pravidla nejasná.“ A v tomto bodě vstoupil profesor na velmi nebezpečnou půdu. „Jedno pravidlo vám nabídnu. Co takhle v práci zakázat make-up, co říkáte?“ Kang se zasmál a opáčil: „A proč by to mělo být pravidlem?“ Na to Peterson: „Proč by se měl na pracovišti nosit make-up? Není snad eroticky provokativní?“ Kang rozhodně nesouhlasil. „Tak mi prosím vysvětlete, jaký má make-up účel,“ nedal se Peterson. „No prostě se to někomu líbí, ne?“ Proč vlastně, no, to nevím.“ Peterson se jal vysvětlovat, že rtěnka a tvářenka podněcují sexuální vzrušení, a co teprve boty na vysokém podpatku, to už je pořádná pomůcka ke zvýšení sexuální přitažlivosti. Peterson se ohradil, že by snad chtěl ženám v zaměstnání zakazovat vysoké podpatky nebo make-up, neměli bychom si ale dělat iluze, jakou hru ženy hrají a jaké reakce vyvolávají. Nešťastného Kangamátl, občas i nudil, moderátor vůbec nechápal, proč se má zabývat otázkami, na něž zná každý odpověď. Ve skutečnosti se ale nastíněným problémům vyhýbal, jako by věděl, že jeho host otevřel nebezpečnou Pandořinu skříňku.
A opravdu. Negativní reakce na rozhovor překonaly svou zuřivostí všechny dosavadní kritické ohlasy na Petersonovy názory. Internetová fóra se hemžila útoky a falešnými obviněními, prý řekl, že ženy, které používají make-up a chodí na vysokých podpatcích, si koledují o sexuální napadení. Samozřejmě se toho chytla média. Je to zajímavé. Některým lidem nestačí, že někdo výslovně prohlásil, že se ženám nemá předepisovat, jak se mají oblékat, oni slyší (nebo tvrdí, že slyšeli) opak a ještě jej obviní z omlouvání sexuálních útoků. Jak si takovou podivnost vysvětlit? Není to tím, že by snad špatně slyšeli nebo nepochopili, co řekl. Je to příklad záměrně zjednodušující interpretace názoru, jemuž se chtějí za každou cenu vyhnout, protože vyžaduje obtížnou diskusi.
Průmysl na balamucení mužů…
Okruh otázek a debat na tohle téma je opravdu široký. Jestliže se prosadí, že se ženám musí věřit, a to nejen v případě sexuálního útoku, ale i když jde o nevyžádaný sexuální návrh nebo obtěžování, pak to nutně povede ke společenskému zmatení. Co si o tom mají lidé myslet a jak mají reagovat, když mají zkušenost s ženskou falší a lstí? Proč mají ženám většinou důvěřovat, když pro ně existuje celý průmysl na balamucení mužů, nebo lépe řečeno, na jejich polapení? Co znamenají výkřiky reklamní kampaně na letní sezonu, je ženám namlouvají, že „se za nimi letos otočí každá hlava“? Čí hlava? Kupují si snad ženy atraktivní šaty na léto a bikini jen tak pro radost z nového oblečení? Nebo si chtějí koupit muže?
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!