Pamatujete si ještě, alespoň vy starší, politický thriller režiséra Jacquesa Deraye „Tři muži na zabití“ z roku 1980 s Alainem Delonem v hlavní roli? Právě na něj jsem si vzpomněl, když jsem přemýšlel o názvu dnešního textu. Proč? Britský premiér Boris Johnson a bývalý americký prezident Donald Trump se totiž ještě před šesti týdny jevili, alespoň podle většiny médií, právě jako „muži na odstřel“. Dnes je ale vše jinak, oba politikové jsou znovu „ve hře“, a navíc s mnohem lepšími vyhlídkami, než se zdálo.
Začněme britským ministerským předsedou. Pravda je taková, že rok 2019 se „Borisovi“ skutečně vydařil. Nejprve během jara a léta dosáhl cíle, k němuž dlouhá léta trpělivě směřoval – stal se šéfem Konzervativní strany a obyvatelem nejžádanější politické adresy v zemi, Downing Street číslo 10; v závěru roku pak drtivě vyhrál parlamentní volby, v nichž rovněž, jenom tak mimochodem, zbavil britskou politiku definitivně Jeremyho Corbyna (i kdyby nedokázal nic jiného, stálo jeho politické angažmá za to), a na počátku roku 2020 vyvedl svoji zemi z Evropské unie, jak slíbil.
Brzký pád?
Na jaře 2020 vtrhla do Británie koronavirová pandemie, kterou Johnson zjevně podcenil a začal ji brát opravdu vážně, až když prudce vzrostl počet vážně nemocných a mrtvých, a zejména poté, co sám prodělal těžký covid v nemocnici. V následujících měsících se navíc situace zlepšovala jen pomalu, pokud vůbec, a Britové začali být se způsobem, jakým si vláda v čele s Johnsonem počínala, nespokojení. Kromě toho se, přirozeně i v souvislosti s koronavirem, začaly projevovat negativní, především ekonomické a administrativní důsledky brexitu (které byly sice očekávané, ale přesto část společnosti nepříjemně zaskočily). K tomu se premiér za dramatických okolností rozešel se schopným šéfem svých poradců Dominikem Cummingsem a ztratil podporu některých vlivných novin a časopisů, jež za ním dlouhodobě stály (The Daily Telegraph, The Spectator). Hlavně média, která Johnsona dlouhodobě nesnášejí (ať už pro jeho politické názory, anebo vzhledem k poněkud extravagantnímu stylu, jakým řídí vládu, například The Guardian), proto začala s radostnou nedočkavostí psát o jeho brzkém pádu, což dychtivě přiživovalo i několik členů Konzervativní strany včetně poslanců Dolní sněmovny. Člověk, který neví, jak některá „nezávislá média“ fungují, tak mohl snadno dojít k názoru, že je Boris Johnson, fakticky vzato, „politickou mrtvolou“ a že je konec jeho vlády jen otázkou času.
Jenže! V záplavě té spousty špatných zpráv se téměř ztrácela jedna, která celý výše zmíněných příběh obrací naruby. Britskému premiérovi se totiž tak říkajíc povedla jedna opravdu veliká trefa – vakcinace, očkování.
Za prvé, Astra Zeneca, na jejímž vývoji se klíčovým způsobem podíleli vědci z jedné z nejlepších světových univerzit v Oxfordu, zdá se, funguje a pomáhá i seniorům. Za druhé, vzhledem k tomu, že Johnsonova vláda nemusela brát ohledy na evropské instituce a počínala si v „boji“ o vakcínu poměrně tvrdě (podle bruselských úředníků přímo bezohledně), začalo se na Ostrovech očkovat už v lednu. Za třetí, vše nasvědčuje tomu, že logistiku vakcinace zvládl kabinet brilantně, v důsledku čehož má Británie dnes naočkovanou více než třetinu populace a úvahy o postupném rozvolňování, po němž se už nebude muset zpřísňovat, se jeví jako vysoce reálné. Kontrast s mnoha zeměmi „za Kanálem“, a to nemám na mysli pouze skandální situaci v Česku, je do očí bijící, a premiér Johnson je tudíž pro stále větší množství Britů mužem, jenž „se sice v těžké době dopustil řady chyb, to podstatné ale nakonec zvládl skvěle, takže sláva mu!“
Zdánlivá „politická mrtvola“ jménem Boris Johnson se tak rázem dostala znovu „do hry“, a pokud dokáže toho, co se mu podařilo, mediálně využít, což by pro něj neměl být problém (stačí se podívat na jeho neobyčejnou aktivitu na sociálních sítích a na to, jak často, prakticky denně, je v osobním kontaktu s „obyčejnými“ Brity), bude mít beztvará a silně nevýrazná Labour Party vedená slušným, solidním, avšak zoufale nudným Keirem Starmerem co dělat, aby byla pro konzervativce vůbec nějakou konkurencí. Do dalších parlamentních voleb zbývají více než tři roky a Johnson má ke své „úplné resuscitaci“ spoustu času. Je to samozřejmě i dost času na nové průšvihy, ale nepředbíhejme.
Zásadní zpráva je jasná: Ti, kteří Johnsona „pohřbívali zaživa“, jako by zapomněli na to, že tak (u)činili již několikrát, ale že se navzdory všem předpovědím vždy oklepal a „jede dál“, krom jiného proto, že má doslova „hroší kůži“. Pokud politická a mediální opozice vůči němu nebude brát tento faktor vážně v potaz, čeká ji ještě řada nepříjemných překvapení.
Odepsaný prezident?
Mužem „odepsaným“ ještě více než Boris Johnson byl na začátku roku americký prezident Donald Trump. Poté, co loni v listopadu prohrál s Joem Bidenem ve volbách, poté co následně odmítal uznat jejich výsledek a zejména poté, co část jeho příznivců, do jisté míry inspirována a vyprovokována jeho projevem, vtrhla 6. ledna 2021 do Kapitolu, se zdálo, že bude rád, neskončí-li ve vězení. Drtivá většina médií jej označovala za „nejhoršího prezidenta všech dob“, za „darebáka“, „fašistu“, „pučistu“ a obecně za „zločince“, demokraté proti němu chystali již druhý impeachment. Vsadit si v tu chvíli na jeho politické „zmrtvýchvstání“ se zdálo být naprosto bláhové.
To, že realita může být jiná, než se optikou některých médií zdá, začalo být zřejmé v okamžiku, kdy impeachment sice prošel – vzhledem k tamní demokratické většině – Sněmovnou reprezentantů Kongresu, ale zároveň narazil v Senátu. Navzdory vyhrocené protitrumpovské atmosféře se našlo pouhých sedm republikánských senátorů, kteří byli ochotni hlasovat pro impeachment (z padesáti celkem a ze sedmnácti, jichž bylo třeba, aby demokraté s ústavní žalobou uspěli). Totéž platí o mnohokrát citovaných slovech senátora za Kentucky Randa Paula, jenž řekl: „Mám za to, že se ze strany demokratů jedná o čistě účelovou, stranickou záležitost. Republikáni, kteří jdou s nimi, chtějí, myslím, zničit naši stranu. Donald Trump pro naši stranu neznamená všechno, ale přivedl do ní velké množství lidí…“
Výsledek prvního kola „boje o Trumpa“ byl tedy jasný – prezident (v době hlasování v Senátu již bývalý) ho jasně vyhrál. Mimo jiné to znamená, že jeho nová prezidentská kandidatura, jíž chtěli demokraté touto cestou za každou cenu zabránit, je od tohoto okamžiku teoreticky i prakticky možná.
Neúnavný Trump měl ale v té době rozehranou i další politickou partii. Vědom si toho, že za ním – k šoku demokratů, liberálních progresivistů a levice obecně – nadále stojí velká část jeho voličů (jen pro připomenutí, v listopadu 2016 pro něj hlasovalo přes čtyřiasedmdesát milionů lidí, více než pro jakéhokoli jiného republikánského kandidáta v dějinách USA), zneklidňoval vedoucí představitele své strany opakovaně slovy o tom, že nebude-li v ní pro něj místo, založí stranu novou a převezme i velkou část „svých“ voličů. Vzhledem k jeho nepředvídatelnosti nebylo něco takového úplně vyloučené a republikánské špičky měly z představy, že budou v roce 2024 bojovat nejen proti Kamale Harrisové či jiné kandidátce/jinému kandidátovi demokratů, ale také proti „rebelovi“ Trumpovi, jaksepatří těžkou hlavu.
Výsledkem bylo přesně to, čeho chtěl Donald Trump dosáhnout – demonstrativní podpora a vyjádření takřka bezvýhradné loajality ze strany republikánů. Z tohoto důvodu nijak nepřekvapilo, že když před pár dny vystoupil s prvním velkým projevem po odchodu z Bílého domu na Konferenci konzervativní politické akce (Conservative Political Action Conference; CPAC), řekl, že žádnou novou stranu zakládat nebude, že „skvělé hnutí hrdých vlastenců“, v jehož čele stojí, „je teprve na začátku“ a že „nakonec stejně zvítězí“ – tedy že v roce 2024 prezidentské volby vyhraje znovu, přičemž opět rozvířil lživý narativ, že „zvítězil již dvakrát“, ale loňské volby mu „ukradli“ Joe Biden, demokratický establishment a média. Fakt, že Bílý dům odmítl projev jakkoli komentovat, vypovídá o mnohém. „Noční můra“ demokratů jménem Donald Trump je zkrátka stále naživu a má se, jak se alespoň zdá, bez ohledu na to, že jej v příštích letech čeká řada vážných těžkostí, čile k světu.
Dvakrát měř a jednou řež
Jak vidno, pohřbívat předčasně „těžké váhy“, jako jsou Boris Johnson a Donald Trump, se nevyplácí, dokonce ani tehdy, když jsou na tom mizerně (BJ), anebo téměř „na kolenou“ (DT). Jakkoli velmi dobře rozumím nepotlačitelné touze části médií psát o krachu a o konci obou mužů, bylo by z jejich strany na místě hodnotit politickou situaci racionálně a bez emocí, ušetřila by si, kromě ironických poznámek svých kolegů z „druhého břehu“, také nejedno zklamání. Já sám tímto textem, aby mi bylo dobře rozuměno, ani v náznaku netvrdím, že Boris Johnson bude úspěšným premiérem, který v příštích volbách obhájí svůj post a zapíše se dějin ostrovního státu jako velký státník, stejně jako netvrdím, že se Donald Trump v roce 2024 vrátí do Bílého domu. K tomu mají oba muži ještě daleko a úplně pravděpodobné to stále není. „Politickými mrtvolami“ nicméně v tuto chvíli nejsou ani náhodou.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!