„Musíme se připravit na kolaps“ je název rozhovoru, který v Týdeníku Echo (36/2020 z 3. září 2020, str. 18-23) vedl Ondřej Šmigol s egyptologem prof. Miroslavem Bártou. Zpovídaný vědec na jednu z otázek odpovídá: „My víme, jak ty zákony fungují, takže když se díváme na naši společnost a identifikujeme možné rizikové faktory, tak bychom měli zatáhnout za záchrannou brzdu. Je tady nastupující proměna přírodního prostředí, měli bychom dělat víc pro to, abychom se adaptovali, ne bojovali s přírodou, je nesmyslné s přírodou bojovat. …“
To by nemělo zapadnout. A ještě jedna poznámka, tentokrát polemická. V samotném závěru prof. Bárta říká: „…přežití této civilizace je primárně o vzdělanosti společnosti…“. Jsem přesvědčen, že to není tak jednoduché, jak se to může na první pohled jevit. Copak historie nezná vzdělané parchanty, kteří napáchali tím víc škod, čím vzdělanější byli? Možná ještě silněji to platí, zaměníme-li „vzdělání“, což může být také záležitost jen ryze formální, za „inteligenci“.
Ta morálka…
Morálka… a ne nějaká libovolná, relativistická, ale ta dnes tak vysmívaná, prý neexistující absolutní, ta je spíše produktem správné výchovy než vzdělání – byť hranice mezi výchovou a vzděláváním není úplně ostrá, čili mnohdy ani není možné určit, kde končí jedno a začíná druhé. Myslím, že více než na vzdělání společnosti záleží přežití civilizace (tu naši nevyjímaje) na poměru mezi vzdělanými lidmi, kteří se morální kriteria ve svém životě snaží uplatňovat (třebaže při tom selhávají), a taktéž vzdělanými lidmi, kteří o morálku nedbají (byť jí mohou mít plná ústa). Možná by to šlo popsat jednodušeji: jde o to, aby mezi vzdělanými lidmi převažovali ti, kteří „mají svědomí“, nad těmi, kteří „svědomí nemají“ (přesněji: kteří jej v sobě všemožně umlčují a potlačují – až se to kolikrát podaří…). Dodejme, že samozřejmě záleží i na tom, jak se to v tomto ohledu má i mezi lidmi nevzdělanými.
A ještě jednou Ondřej Šmigol v Týdeníku Echo (totéž číslo, str. 36-40) v rozhovoru s Martinem Romanem „Středoškoláci si pamatují maximálně pět procent“ – shodou okolností právě o vzdělávání. Pan Roman mmj. uvádí: „Pak je tu druhá věc. Abychom si něco dlouhodobě osvojili, musíme to pětkrát až šestkrát aktivně použít. Přitom co se dneska snažíme děti naučit, schválně říkám snažíme, protože v tom rozsahu, který je dneska v učebnicích, je nulová šance, aby se to dokázala většina dětí naučit. Tak to nejde. První, co musíme udělat, pokud chceme, aby děti odcházely ze škol s nějakými relevantními dovednostmi a znalostmi, tak musíme z osnov vyhodit padesát procent látky. Děláme to však proto, ne abychom je naučili méně, alo abychom je naučili více. Takže když odstraníme padesát procent učiva, máme šanci děti přivést k tomu, aby si tu věc pětkrát až šestkrát aktivně vytáhly z hlavy.“. A na jiném místě: „Mluvil jste o tom, že se toho učí moc. Padesát procent látky byste vyškrtal. Jak byste to vlastně seškrtal? … Myslím si, že trošku snažší je to pro experty z příbuzných oborů než z toho vlastního, protože experti z toho vlastního jsou, logicky a je to správně, tak fascinovaní svým předmětem, že si neumějí představit, že by se něco z toho předmětu vypustilo. Ale když nevypustíme nic, tak se děti nic nenaučí.“
Chtěl bych si na tom jen přihřát vlastní polívčičku: několikrát jsem se v minulosti vyjádřil pro povinnou maturitu z matematiky (přinejmenším na gymnáziích). Zároveň jsem však také navrhoval, aby se část učiva matematiky vyjmula – zejména tedy závěrečné pasáže (limity, derivace, integrály…). Tam, kde je to třeba, se stejná látka probírá znovu (byť třeba prohloubeně) v prvním semestru. A tam, kde to třeba není… tam to prostě není třeba. A myšlení lze velmi dobře brousit i na takové analytické geometrii…
A na co to potřebujete vědět?
Konečně jeden drobný osobní „zážitek“. Omlouvám se těm, u kterých nosím dříví do lesa. Založil jsem si účet u nejmenované banky. Ne že bych už jeden neměl, ale má moudrá žena mě přesvědčila, že bude fajn, když budu moci držet peníze související s mými koníčky jaksi „bokem“ od těch peněz „běžných“. To je samořejmě podružné. Co je podstatné, že jsem potřeboval něco vyřešit přímo na pobočce příslušné banky. A ejhle, dostal jsem otázku, kolik že vydělávám. Zeptal jsem se, na co to paní u přepážky (jinak sympatická a kompetentní) potřebuje vědět. Dostalo se mi pro mě dost překvapivé odpovědi: banka má ze zákona povinnost to zjišťovat, jedná se o opatření proti praní „špinavých peněz“. No považte, to už musí být vážné…
Ptám se dál: co když sdělím současný stav, ale za měsíc bude vše jinak? Odpověď: takové změny byste nám měl oznámit. Další otázka: co se s tou informací bude dít? Odpověď: pošleme ji na finanční úřad (FÚ). Povídám: to je přece absurdní, protože FÚ ví kolik vydělávám a když si to bude chtít připomenout, podívá se do mého daňového přiznání. A dál: co se stane, když svůj plat odmítnu sdělit? Odpověď: budeme muset účet vypovědět. Končím: tak jej zrušíme rovnou. A tak se taky stalo.
Třeba mi to někdo vysvětlí, rád se nechám poučit. Já to vidím tak, že sdělím-li třetí straně výši svých příjmů a tato mé sdělení předá FÚ, nebojuje se tím proti praní „špinavých peněz“ vůbec nijak – maximálně mě FÚ „nachytá“, že jsem se spletl. Nebo to nějaký smysl v tom boji má? Jaký? Já jsem určitě pro, aby se proti praní „špinavých peněz“ bojovalo!
Předpokládám, že jsem dostal od paní u přepážky správné informace a správně jsem je i pochopil. Jestli ne, opakuji: rád se nechám poučit. Pokud jsou ale fakta v pořádku a mám pravdu, pak se tímto jaksi obecně obracím na každého, kdo má dnes tu moc do toho vstoupit: zrušte ten nesmysl! – jednak jde o celkem intimní informaci, která by neměla putovat po kdejakém nádraží (to by snad v GDPR-éře mělo být snadno pochopitelné a kromě toho se to týká nejen mně samotného, ale také mého zaměstnavatele…), a jednak to zcela zbytečně zatěžuje administrativu banky (která toto břemeno samozřejmě finálně naúčtuje svým klientům) i FÚ (kde to zaplatíme my všichni – tedy daňoví poplatníci). No a v neposlední řadě, protože nechci na potkání trousit, kolik vydělávám – prostě kromě FÚ nikomu nic není do toho, jak jsem se dohodl se svým zaměstnavatelem –, mi to znemožnilo mít samostatný účet, do jehož založení jsem investoval nějaký svůj čas a na který jsem se (když už jsem se nechal přesvědčit) tolik těšil!
Kolikpak takových nesmyslů tu máme, které člověka nenapadnou ani ve snu, a až se s nimi střetne tváří v tvář, tak jen nevěřícně zírá? Jasně, každá jedna taková věc může být a třeba i je prkotina, ale i toho osla nakonec umořilo 100x nic.
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme