Dvacet let v EU

Evropská integrace kdysi zažívala svoje dobré časy a pro zúčastněné státy byla přínosem. My jsme se bohužel s touto dobou zcela minuli. Připojili jsme se ve chvíli, kdy už šlo všechno jenom z kopce.

Na 1. máje si připomínáme 20. výročí vstupu naší země do Evropské unie. Pro jedny je to jubileum hodné oslav, pro druhé černý den a velká většina z nás se bude pohybovat někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Pro všechny je to ale příležitost k zamyšlení – nad současným stavem integrace, nad jejími klady a zápory a nad tím, nakolik naše někdejší očekávání byla naplněna.

S dobrými časy integrace jsme se minuli

Vstup do EU byl vnímán jako určité završení „návratu do Evropy“, jako vytoužené přijetí do elitního klubu, které nám přinese mezinárodní ukotvení, blahobyt a prestiž. Jestliže v jednom propagačním materiálu Špidlovy vlády byla Unie popisována jako „prostor míru, stability, prosperity a sociálních jistot“, patrně to odpovídalo představám, které v tu dobu v naší společnosti převládaly.

Problémem těchto představ nebylo ani tak, že by byly zcela odtržené od skutečnosti, ale spíše to, že se s touto skutečností časově minuly. Stále jsme měli před očima onen původní regionální hospodářský blok a jeho společný trh, tedy prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tento blok dlouhou dobu pro zúčastněné země a jejich ekonomiky sehrával pozitivní úlohu, a získal si proto velké renomé a přitažlivost pro okolní země. Nestačili jsme docenit, že v době naší přípravy na členství Evropská unie již přerůstala ve zcela odlišný druh uspořádání, kde se na společný trh nabaluje množství dalších aktivit a kdy ekonomickou stránku projektu zastiňují širší politické ambice.

Jako zlom ve vývoji integrace můžeme označit období působení Jacquesa Delorse v čele Evropské komise a hlavně Maastrichtskou smlouvu. Najednou jako by organizace přerostla svým zakladatelům přes hlavu a sama převzala otěže. V letech po Maastrichtu Unie začala bobtnat, její pravomoci a regulace přijatá na jejich základě se rozpínaly do všech stran, unijní instituce se dravě hnaly za další mocí a pohlížely na členské státy stále více svrchu. Dva nové velikášské projekty integračního procesu – společná měna euro a schengenský prostor – od počátku působily jako katalyzátory centralizace.

Od euroústavy po Zelený úděl

Velmi nešťastnou okolností spojenou s rozšířením Unie v roce 2004 bylo jeho provázání s projektem zásadních institucionálních reforem, který se zhmotnil v tzv. euroústavě, následně přetavené do Lisabonské smlouvy. Dotčené reformy, prosazené po mnohaleté anabázi koncem roku 2009, v souhrnu směřovaly k dalšímu výraznému posílení bruselského centra na úkor členských států, a tedy k prohloubení centralizačního nasměrování Unie.

V letech následujících po protlačení lisabonských změn se expanze Unie stávala více a více živelnou. Unijní regulace se rozrůstala a pokrývala nové oblasti a aspekty zcela bez ohledu na to, zda se týkaly skutečných problémů s přeshraničním významem, jež by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států. Bujely také unijní struktury (nové orgány, mechanismy, penězovody) a zvětšoval se objem financí, s nimiž EU hospodařila. Brusel vpadl do každodenní politiky a snažil se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech, přičemž běžně ignoroval meze své působnosti.

Druhým trendem byl zřetelný pohyb doleva. Přijímaná legislativa, nové legislativní návrhy a činnost Unie obecně byly ve vzrůstající míře poplatné levicovému pohledu na svět. Vedle původního těžkopádného státního paternalismu německo-francouzského střihu (s jeho přepjatým pečovatelstvím a ochranářstvím), který jsme znali už z dřívějška, se postupně stále více prosazoval program nové levice, tj. progresivismus, ve všech jeho rozměrech – tedy včetně genderové, antidiskriminační, multikulturní a environmentalistické agendy.

Zároveň v tomto období vypluly na povrch důsledky, které bezhlavá centralizace přináší. Nejprve přišla dluhová krize, poté krize migrační. Dvě vlajkové lodi Unie – euro a Schengen – tehdy tvrdě narazily na realitu a odhalily svou odvrácenou tvář. Tyto velké havárie ukázaly, že předimenzovaná integrace plodí stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Krátký záchvěv naděje přineslo referendum ve Spojeném království v červnu 2016, ve kterém britští občané rozhodli o vystoupení své země z EU. Zpočátku se totiž mohlo zdát, že zúžená EU-27 po tomto šoku projde jistou sebereflexí. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid. Během tříleté neplodné diskuse se však vyjevilo, že nic z toho se nestane, že vůle k reformám chybí. Unie zůstala pevně ve vyjetých kolejích, tj. na svém centralistickém a levicovém kurzu.

Když už jsme se smiřovali s tím, že brexit bude další promarněnou příležitostí na změnu unijní politiky, přišla další rána v podobě Zeleného údělu neboli Green Dealu. Tento plán a postupně vznikající rozsáhlý soubor opatření EU si klade jako hlavní cíl, aby Unie do roku 2050 dosáhla tzv. klimatické neutrality, tedy nulových čistých emisí skleníkových plynů. Do tzv. „zelené transformace“ se podle představ Bruselu musejí zapojit všechna odvětví hospodářství a společnosti. Každý jeden z nás má změnit své myšlení, spotřební návyky a životní styl.

Green Deal se vymyká všemu, na co jsme doposud byli zvyklí, jak v boji proti změnám klimatu, tak v evropské integraci. Máme před sebou dalekosáhlý, revoluční program, který směřuje ke změně našeho ekonomického a společenského modelu – ke změně, která nemá být dána spontánním vývojem, nýbrž nařízena a uměle organizována shora.

Boj proti globálnímu oteplování představoval odedávna klíčový pilíř činnosti EU a Unie byla tahounem této agendy na mezinárodní scéně, v podobě Zeleného údělu však dochází ke kvalitativnímu posunu. Klimatický alarmismus v obzvlášť vyhrocené podobě se v Unii stává v podstatě státní ideologií. Té má být uzpůsoben celý právní řád, její postuláty mají prostupovat napříč odvětvími, k jejímu naplňování mají přispívat veškeré činnosti a politiky EU, je pro ni vyčleněna významná část unijního rozpočtu, školy ji mají vštěpovat dětem, její zpochybňování je vyloučeno.

Je zřejmé, že tato politika znamená definitivní rozchod EU se zdravým rozumem a základy ekonomického uvažování a že ohrožuje celou řadu stěžejních hodnot a zájmů, jako jsou předně svoboda, lidská důstojnost, prosperita, veřejné finance, svébytnost členských států i demokracie.

Na pozadí Green Dealu dále pokračuje všestranná expanze v mnoha dalších oblastech – včetně obrany, azylové a migrační politiky, sociálních věcí či sféry sdělovacích prostředků. Zrychluje se také posun doleva – významnými příklady z poslední doby jsou směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, Istanbulská úmluva, k níž Unie přistoupila v mezích svých pravomocí, směrnice o transparentnosti v odměňování nebo směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem; těžce ideologickým dokumentem je Evropský pilíř sociálních práv, který má potenciál přispět k rozpínání činnosti EU v oblasti sociální politiky a zároveň k prosazování programu nové levice. Graduje rovněž sebevědomí unijních představitelů a jejich nadřazený způsob jednání vůči členským státům, jehož nejvýraznějším projevem jsou dlouhodobě mocenské hry schovávané za ochranu právního státu.

Kde jsme dnes

V každém případě stav EU, který pozorujeme při dvacátém výročí vstupu je nanejvýš chmurný. Negativní prvky v konstrukci pomaastrichtské Unie, které nás znepokojovaly už v roce 2004, za léta našeho členství citelně zbytněly. Dvacet let jsme se sunuli po šikmé ploše dolů.

Domnívám se, že celkový obraz dobře vystihla senátorka Daniela Kovářová, když v červnu 2023 na plénu Senátu prohlásila: „EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali. Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.“ Kovářová dodala, že „my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to, tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu.“

Sám jsem nedávno v odlehčeném článku Evropská integrace v zrcadle našich pohádek hledal příměry pro naši dnešní situaci v některých klasických pohádkách (např. Hrnečku, vař! nebo Otesánek). Ve vážněji laděném zamyšlení EU jako společenství vyvlastněných vlastníků jsem potom přirovnal Unii k společenství vlastníků jednotek v domě, které se vymklo svému účelu a kontrole ze strany jednotlivých „vlastníků“ (členských států), jimž se nerozpakuje poroučet, a jejichž „jednotky“ (státy) svou činností postupně zabírá a vyvlastňuje.

Je paradoxní, že předseda vlády Petr Fiala – kdysi bystrý analytik a kritik evropské integrace – v rozhovoru pro ČTK začátkem roku 2023 vyslovil názor, že EU na pozadí války na Ukrajině prochází sebereflexí a mění se k lepšímu. Dokáže se prý „mnohem více shodnout v klíčových hodnotových věcech“.

Fialovu pohledu jsme oponovali s Petrem Hlávkou ve společném článku. Namítali jsme, že ve skutečnosti „se evropská integrace propadá do nejbídnějšího stavu v celých svých dějinách. Unijní orgány se vymkly kontrole. Integrace v jejich pojetí zmutovala do bezhlavé centralizace, všudypřítomné regulace a ideologizace. Prostor pro svébytnost národních států se tím neustále zužuje. Zhoubné levicové doktríny – zejména klimatický alarmismus, multikulturalismus a genderismus – ničí hospodářství, tradiční instituce i společenský řád. Státy jako Polsko nebo Maďarsko, které se těmto tlakům vzpírají, jsou tvrdě šikanovány. EU nikdy nebyla zájmům občana vzdálenější a nebezpečnější.“

EU musí projít zásadní reformou

Je zřejmé, že tímto způsobem Unie nemůže pokračovat dále. Zvláště zkušenost s Green Dealem by měla být budíčkem pro všechny, kdo dříve nestačili pochopit, jak nebezpečné je svěřit rozsáhlé pravomoci vzdáleným, nedosažitelným nadnárodním institucím mimo demokratickou kontrolu.

Ze slepé uličky, v níž jsme, vede jenom jedna cesta – zpět. Musíme se otočit čelem vzad a vrátit se na křižovatku, kde jsme sešli z cesty. Regionální integrační seskupení potřebujeme, ale jen takové, která zná svoje místo, a které se věnuje věcem, jež mu příslušejí. Evropská unie má smysl jedině jako hospodářský blok, který usnadňuje vzájemný obchod mezi členskými státy. K tomu byla vytvořena, v tom se kdysi osvědčila, na tom vybudovala svou značku. Čím usilovněji se snaží být něčím jiným – nadstátem, globálním hráčem –, tím více se z původního užitečného nástroje mění v kouli na noze. Potřebujeme organizaci, která je svým členům sluhou, ne pánem; která si hledí svého, a nemá ambice být ředitelem zeměkoule; která stojí nohama pevně na zemi, a nepodléhá módním ideologiím.

Řešení tkví jedině v hloubkové reformě právního a institucionálního rámce Unie, protože nynější problémy jsou v samotném jádru systému. Není myslitelný posun bez celkového přenastavení právního a institucionálního rámce Unie, které přinese rasantní ořezání pravomocí bruselského centra, změnu rozhodovacích postupů a posílení kontrolních mechanismů.

Jako možnou cestu pro nahrazení nynějšího centralistického, expanzivního modelu vidím systém flexibilní integrace založený na skromném povinném společném základu a volitelné nadstavbě (viz k tomu podrobnější úvahy Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie – z pohledu právníka a Flexibilní vícerychlostní Unie à la carte.)