Místopředseda Poslanecké sněmovny a ekonomický expert občanských demokratů Jan Skopeček vysvětluje kontext, příčiny a dopady inflace na českou ekonomiku. Zrovna tak osvětluje, jak lze s inflací bojovat. „Pokud bychom přijali tezi, že nárůst jakýchkoli cen – energií, potravin, služeb a dalších komodit, má být všem kompenzován prostřednictvím vyšších výdajů státního rozpočtu, ať už vyššími důchody, vyššími sociálními dávkami, daňovými úlevami a podobně, říkali bychom jedno jediné: že chceme ještě vyšší inflaci,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ.
Inflace v dubnu zrychlila na 14,2 procenta z březnových 12,7. Je nejvyšší za téměř třicet posledních let. Jaký je váš základní komentář?
Ta rostoucí čísla ukazují, že jsme ještě nedosáhli na inflační vrchol. Jde o inflaci skutečně rekordní, a to zatím stále nevíme, zda a případně jak dlouho půjde její křivka nahoru.
Zároveň je to velmi vážný ekonomický problém, je to vážná ekonomická porucha. Je to důkaz velké nerovnováhy, kterou v naší ekonomice máme. A pokud jsme si v poslední době zvykli komentovat nárůst té či oné ekonomické veličiny, v poslední době zejména ceny energií, pak inflace je zkrátka růst celkové cenové hladiny, v průměru všech položek, a ta míra, ta je opravdu hodně nezvyklá.
Já si myslím, že inflace není způsobena tím, co prožíváme v posledních týdnech, tedy válkou na Ukrajině. Válečný konflikt problém inflace pouze zvýraznil nebo prohloubil, osobně jsem ale přesvědčený, že kořeny, ze kterých dnes míra inflace roste, a to poměrně dynamicky, pochází z dřívějšího období. Vidím je v tom, jakým způsobem se v posledních letech nejen v České republice, ale de facto v celém západním světě, chovaly centrální banky a fiskální autority – tedy vlády.
Co tím myslíte?
Myslím tím to, že jsme měli velmi dlouhé období velmi nízkých, někdy dokonce nulových až záporných úrokových sazeb. Tisknutí peněz a jejich nalévání do ekonomiky, deficitní hospodaření v dobách ekonomického růstu, to všechno je podle mého názoru tím hlavním zdrojem, ze kterého dnes míra inflace roste.
O příčinách inflace a o tom, kdo za ni nese odpovědnost, se jistě ještě povede ekonomický i politický spor, lidé budou nicméně řešit spíše současnost a budoucnost, a tedy jak a v čem se jich inflace dotkne. Troufl byste si odhadnout, kdy se dostane na svůj vrchol a začne zase klesat?
Ti ekonomové a analytici, kteří se snaží předpovídat výši inflace v příštím měsíci, a to na úrovni desetin procentních bodů, dělají hlavně ostudu ekonomické vědě. Sice je to nejexaktnější společenská věda, takové věci ale předpovídat neumí. Bylo by to tedy ode mne věštění z křišťálové koule. Ostatně i ta aktuální data o dubnové inflaci jsou tuším o procentní bod vyšší, než co předpokládala samotná Česká národní banka a její analytici.
Řeknu to ale takto: nevylučuji, že ještě nejsme na vrcholu, řekl bych, že i v nadcházejících měsících může inflace ještě růst. A to, o co růstem úrokových sazeb usiluje Česká národní banka, není ani tak řešení inflace zítřejší, inflace příští nebo přespříští měsíc – horizont měnové politiky je mnohem delší, rok, spíše rok a půl. Jinak řečeno: to, co dnes ČNB udělá, se plně do ekonomiky, a tedy do cen a do míry inflace, propíše až za rok, případně ještě o něco později.
Pokud ale ČNB dnes o něco bojuje, jsou to inflační očekávání. Protože pokud je tady poměrně vysoká inflace řadu měsíců za sebou, lidé a firmy si na ni začínají zvykat, a co je hlavní, začínají ji přepisovat do smluv, do cen, do plánování, do svých očekávání. A tím, že ji takto přijmou, tím, že ji zahrnou do svých cen, tak ji vlastně sami sobě vytvoří. Aby ČNB tato inflační očekávání zcela nezničila, abychom si na takto vysokou inflaci nezvykli, zvyšuje úrokové sazby. A v tomto ohledu má ČNB také moji podporu.
Na jinou debatu ale je, zda bych jako centrální bankéř postupoval podobně razantně, anebo zda bych spíše preferoval, aby se zvýšení úroků rozložilo více v čase. Jinak s tím problém nemám, a jsem rád, že máme centrální banku, která nezávislou měnovou politiku může dělat. Protože když se podíváme na eurozónu, kde míra inflace rovněž dynamicky roste, tak Evropská centrální banka nedělá s ohledem na předlužené jižní křídlo nic.
Mluvíme spolu ve sněmovně, a tady prakticky nemine den, aby některá ze dvou opozičních stran neuspořádala tiskovou konferenci a nenařkla vládu, že s tím nic nedělá. Musím se tedy zeptat, zda má také vláda nějaké nástroje, jak bojovat s inflací a s jejími dopady?
Tak hlavní odpovědnost za zvládnutí inflace má skutečně Česká národní banka. Je k tomu zřízena, má k tomu také oproti vládě silnější nástroje. Ze zákona je to její hlavní cíl. A pokud jí dnes někteří politici doporučují, aby neřešila inflaci, aby nebrzdila hospodářský růst vyššími sazbami, de facto tvrdí, že mají centrální bankéři porušovat Ústavu a zákony, které České národní bance nařizují jako hlavní úkol hlídat stabilitu cenové hladiny.
A pokud jde o vládu, tam je důležité, aby nešla proti tomu, co dělá Česká národní banka. To se sice v různých periodách děje, že měnová a fiskální politika jdou jiným směrem, teď je ale důležité – pokud máme inflaci zvládnout – aby fiskální politika nešla úplně opačným směrem než politika centrální banky. Vláda tedy musí pečlivě otáčet každou korunu, kterou do ekonomiky pošle a moc neutrácet.
Ale pak je tady přece ještě jiná věc. Jak by opáčila legenda české žurnalistiky Otakar Černý, důležitá je také otázka, co na to volič? Umíte si představit, že lidé budou na podzim platit zálohy za plyn třeba deset nebo patnáct tisíc?
Co na to volič – zjevné je, že ten se makroekonomickými poučkami nenají. To mi je jasné! A vedle ekonomické expertizy je tady také jistá politická odpovědnost. Přesto je potřeba si férově přiznat, že neexistuje žádná zázračná pilulka či lék, který by dokázal inflaci obratem vyléčit. Určitě to není tak, že bychom my politici byli tak nepřející, že bychom odmítali takovou pilulku nebo lék použít. Žádné zázračné a bezbolestné řešení na rychlé zkrocení inflace zkrátka neexistuje.
Za další: pokud bychom přijali tezi, že nárůst jakýchkoli cen – energií, potravin, služeb a dalších komodit, má být všem kompenzován prostřednictvím vyšších výdajů státního rozpočtu, ať už vyššími důchody, vyššími sociálními dávkami, daňovými úlevami a podobně, říkali bychom jedno jediné: že chceme ještě vyšší inflaci. A byl by to přesně ten případ, kdy by šla ČNB svou měnovou politikou jedním směrem, a vláda svou fiskální politikou směrem přesně opačným.
To, co má podle mého názoru stát nyní dělat, je realizovat cílenou sociální politiku, což je prostě věc, která tu existuje zejména pro zlé časy. A sociální politika tu má sloužit pro ty skupiny obyvatel, kterých se zvýšené náklady dotýkají tak, že se dostávají do existenčních problémů, do dluhových pastí, do chudoby, a tedy do situací, které už sami nedokážou zvládnout. Od toho tady máme solidaritu prostřednictvím daní a sociálních transferů, od toho tady máme stát, a je to dobré i kvůli tomu, aby byl zachován sociální smír, který je přínosný pro celou společnost – pro bohaté, i pro chudé.
A dělá to vláda v dostatečné míře? Pomáhá těm lidem?
Vláda to dělá. Dělá to postupně. Od svého nástupu zvýšila příspěvek na sociální bydlení, zvýšila existenční a životní minimum, je tam automatická valorizace penzí a konec konců také to již avizované opatření pěti tisíc na jedno dítě, což je podle mě přesně ten krok, který má upustit tlak v hrnci, tlak ve společnosti. A měl by pomoct k udržení sociálního smíru. Takže ano, sociální politika je v tomto důležitá, má hrát svoji roli, a má být adresná. Má pomáhat těm lidem, kteří se ocitnou v existenčních problémech a nedokáží si sami pomoci.
Pokud bychom přistoupili na argumenty opozice, tedy že se má rozdávat všem, pouze bychom akceptovali populistickou politiku. Lidem bychom sice možná mohli říct, že jim přispíváme, problém ovšem je, že bychom tak pouze přispívali k ještě větší inflaci. Možná by to bylo marketingově dobře prodejné, ve finále by to ale lidem nijak nepomohlo a bylo by to nezodpovědné.
Ještě pořád si myslíte, že ODS dodrží ten slib, že její vláda nebude zvyšovat daně?
Já doufám, že ano. A nemám ani žádné varovné signály, že by to mělo být jinak. Zvýšení daní by samozřejmě pomohlo v tom smyslu, že jde o protiinflační krok. Na druhou stranu platí, že neřešíme už jenom izolovaně inflaci, ale roste tady – stejně jako v jiných zemích – riziko stagflace. To znamená, že se k inflaci přidá klesající, anebo velmi nízké tempo ekonomického růstu. Což je mix, na který hospodářská politika příliš účinných nástrojů nemá.
Jak to?
Protože ve chvíli, kdy zvyšujete úrokové sazby, sice krotíte inflaci, ale podrýváte už tak velmi nízký hospodářský růst. A v takové chvíli zvyšovat daně, navíc v zemi, kde není složená daňová kvóta oproti průměru OECD na nějak razantně nízké úrovni, to si myslím, že bychom podlomili ekonomický růst, který už i tak není zrovna vysoký.
A nevidím v tom smysl ještě z jiného důvodu: na jedné straně budeme vymýšlet, jak lidem pomoci a jak na výdajové straně rozpočtu zvedneme ty či ony dávky, a na straně druhé to lidem sebereme formou vyšších daní.
Jak pozoruju dynamiku ekonomické reality, a s tím související dynamiku politické debaty, vychází mi z toho, že toto všechno bude jedním z klíčových témat prezidentských voleb, které se uskuteční začátkem příštího roku. Jak je na tom koalice Spolu s výběrem svého kandidáta na Hrad?
Že to bude dominantním tématem, o tom není sporu. Je to přirozené a nikdo z nás s tím nic neudělá. Ostatně to tady ve sněmovně vidíme skoro každý den – i dnes během schvalování programu na to téma opoziční strany naskakovaly. Nevadí mi to, je to skutečně závažné téma. Horší ale je, že na něj naskakují způsobem, který jsem už zmínil – tedy lacině a populisticky.
Pro vládu je to samozřejmě složité. Ale pokud si nechce vybrat cestu populismu, pokud nechce vidět jen krátkodobé politické zisky, které by ovšem ekonomiku poslaly do ještě větších problémů, musí se vydat složitější cestou, musí vysvětlovat to všechno – byť třeba v nějaké jednodušší zkratce – o čem tady spolu mluvíme. Musí lidem vysvětlovat, proč by nebylo dobré podlehnout vábení populismu, a to prostě proto, že by to ty lidi v budoucnu poškodilo ještě víc než současná inflace.
A ano, jistě že to klade na vládu vysoké nároky, pokud jde o její komunikaci směrem k lidem. Vláda musí permanentně své kroky vysvětlovat, musí je odůvodňovat a musí lidem říkat, jaké jsou její cíle.
A komunikuje tak?
Já myslím, že ano. Samozřejmě jsou ministři, kteří komunikují více, pak jiní, kteří komunikují méně. Pokud bude chtít vláda nadcházející období zvládnout, bude muset být v každém případě její komunikace precizní.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!