Je jen málo politiků, kteří jsou fakt cool. Estonská premiérka Kaja Kallasová k nim ale rozhodně patří. Její otec byl čtrnáctý estonský premiér, její matce bylo šest měsíců, když ji Rusové posadili i s Kajinou babičkou do dobytčáku a poslali na Sibiř. Takové zázemí člověka zformuje, řekl bych. Včera jsem narazil na projev premiérky Kaji Kallasové pro finskou Paasikiviho společnost – „Bitva naší doby“ – a je tak výstižný, co se Ukrajiny a Ruska týče, že jsem se vám ho rozhodl přeložit.
Dámy a pánové, milí přátelé,
možná se ptáte, proč jsem tento projev nazvala „Bitva naší doby“. Je to odkaz na scénu z filmu Pán prstenů, kde Gandalf a Pipin stojí na balkóně v Minas Tirith a dívají se na východ. A Gandalf říká mladému hobitovi: „Tak konečně nadchází veliká bitva naší doby.“ Čaroděj věděl, co ho čeká za nebezpečí. Věděl, co by se stalo, kdyby síly dobra selhaly. Věděl, že je nutné napnout všechny síly k tomu, aby byl svět pro všechny živé bezpečný.
Ptejme se tedy: chápeme rozsah toho, co se na Ukrajině děje a co je zde v sázce? Je naše reakce adekvátní a jaká by byla cena za selhání?
To není náhoda…
Otevřená agresivní válka, jejímž cílem je anexe území, se vrátila do Evropy. V této válce nejde jen o Ukrajinu, ale o mezinárodní řád založený na pravidlech a budoucí bezpečnostní architekturu Evropy. Mějme na paměti, že Rusko cílilo ultimáta na nás – na NATO a členské státy EU. To bylo v prosinci loňského roku. Tehdy Kreml požadoval ukončení politiky otevřených dveří NATO, požadoval, aby se NATO vrátilo ke svým hranicím před rokem 1997, a požadoval omezení vojenské techniky na území suverénních zemí.
K dosažení svých cílů je Rusko ochotno použít vojenskou sílu. Věci, které jsme v Evropě pokládali za minulost, se stala noční můrou dneška. Na Ukrajině Rusko útočí na civilisty, ničí civilní infrastrukturu, masově zabíjí, mučí, znásilňuje a deportuje.
To není náhoda, ale rys ruského způsobu vedení války. Jsme svědky státem organizovaných válečných zločinů. Kreml dal jasně najevo, že jeho cílem je vymazat Ukrajinu z mapy světa. „Denacifikace“ je příklad nenávistného moskevského jazyka – oficiální ruské označení politiky zničení ukrajinského státu a jeho obyvatel. Až moc se to podobá podněcování ke spáchání genocidy – což je jasný trestný čin bez ohledu na to, zda genocida skutečně následuje. A takové výzvy fungují – v oblastech osvobozených
Ukrajinci vidíme důkazy o masovém zabíjení, mučení, znásilňování, deportacích. V naší části Evropy si tuto tvář ruské okupace bolestně pamatujeme.
Imperialismus a kolonialismus jsou dlouhodobě prosazovanou ideologií Kremlu. Nevynořily se 24. února letošního roku. Varovné signály a činy tu byly již dlouho.
Rusko své akce ospravedlňuje a zahaluje pod nálepku „osvobozování“ lidí. Osvobozování těch, kteří o osvobození nežádali. Tuto mesianistickou horlivost zdůvodňují porážkou nacistického Německa a poukazováním na to, že Sovětský svaz pomohl zachránit Evropu a svět před nacismem. Pokaždé ale zapomínají dodat, že právě Sovětský svaz spolu s tehdejším nacistickým Německem společně rozpoutaly druhou světovou válku. To Moskva zaútočila 17. září 1939 na Polsko a 30. listopadu na Finsko.
Na historii záleží
Sovětský svaz se sice zhroutil, ale na rozdíl od jeho imperialistické ideologie. Zatímco my jsme po rozpadu Sovětského svazu učebnice dějepisu přepsali, v Rusku k tomu nikdy nedošlo.
Zatímco zločiny nacismu byly jednoznačně odsouzeny a souzeny před tribunály, v případě zločinů komunismu se tak nestalo. Měli jsme tokijský a norimberský tribunál, ale na moskevský tribunál nikdy nedošlo. Místo toho Putin v Rusku přispěl k obrodě stalinismu a není tak divu, že podle průzkumů veřejného mínění 70 procent Rusů Stalina a jeho politiku schvaluje.
Pokud lidé obdivují diktátory, nic jim nebrání v tom, aby se jimi stali nebo se nějakému podřídili. Pokud se před lidmi skrývají minulá zvěrstva, nemají pak žádné zábrany spáchat v budoucnu nová. Právě tohle nyní vidíme na chování ruských vojáků na Ukrajině.
Dámy a pánové, Estonsko má stejně jako Finsko hranici s Ruskem. Obě země mají s naším společným sousedem dlouhou historii. Velké země mohou dělat chyby a přežít. Pro ty malé je prostor pro chyby mnohem menší – politika zastavení ruské agrese na Ukrajině je pro nás existenční záležitostí.
V minulém století měly Estonsko a Finsko s ruským násilným imperialismem zcela odlišné zkušenosti. Chci vzdát hold Finsku, které se v roce 1939 rozhodlo bojovat. Finsko přišlo o spoustu lidí a velké území, ale zachovali jste si něco posvátného – svou státnost. Estonští dobrovolníci pěšího pluku 200 bojovali v Pokračovací válce pod heslem „Za finskou svobodu a estonskou čest“! Estonská svoboda byla pryč, oni bojovali za její čest. Finsko ztratilo hodně, ale Estonsko ztratilo všechno – kvůli sovětskému teroru jsme přišli o území, svobodu a pětinu obyvatel. A za železnou oponou jsme si po půl století připadali zapomenutí a opuštění. Z toho jsme si odnesli několik ponaučení…
Bojovat, bojovat, bojovat…
Zaprvé, za svobodu je třeba bojovat, ať se děje co se děje. Protože nebojovat je mnohem horší. Ukrajinci dnes a denně dokazují celému světu totéž.
Za druhé, pokud chcete mír, musíte se připravit na válku. Estonsko již mnoho let vydává na obranu 2 procenta svého HDP. V příštím roce budou estonské výdaje na obranu činit přibližně 3 procenta. Do roku 2024 to budou více než 3 procenta. Stejně jako Finsko jsme si zachovali brannou povinnost a naše ozbrojené síly jsou založeny na zálohách. Nakupujeme HIMARSy, protilodní raketové komplety dlouhého dostřelu, protivzdušnou obranu středního dosahu a mnoho dalšího.
Za třetí, když jsme po 50 letech okupace obnovili svou nezávislost, rozhodli jsme se, že už nikdy nebudeme sami. Nikdy více bez přátel a spojenců. Proto jsme v EU a v NATO.
Vážení přátelé, Estonsko bylo mezi prvními, kdo ratifikoval členství Finska a Švédska v NATO. Finské členství v Alianci otevře nové obzory v bilaterální i seversko-baltské regionální obranné spolupráci našich zemí. Většina Finů žije v jižní části Finska, většina Estonců v severní části Estonska. To je jednou větou důvod k posílení naší bilaterální obranné spolupráce.
Dnes jsme na společném semináři našich vlád projednali zprávu o budoucích dvoustranných vztazích. Zpráva se zabývá mnoha otázkami, ale chybí jí jedna kapitola – nedotýká se bezpečnosti a obrany. Byla napsána před 24. únorem a zveřejněna v březnu. V budoucnu musí být bezpečnost v popředí naší spolupráce. Zejména proto, že souvisí s mnoha oblastmi – energetickou bezpečností, kybernetickou bezpečností, ochranou kritické infrastruktury.
Tři kroky
Dámy a pánové, od začátku ruské agresivní války na Ukrajině založila naše vláda naši reakci na třech směrech:
Za prvé – vojensky, ekonomicky a politicky podporovat Ukrajinu.
Za druhé – zvýšení ceny agrese, izolace Ruska a zamezení beztrestnosti válečných zločinců.
A za třetí – posílení naší vlastní obrany.
Zbraně jsme na Ukrajinu začali posílat v prosinci loňského roku. S javeliny to šlo hladce – sehrály klíčovou roli v bitvě o Kyjev. Bohužel déle trvala naše dodávka houfnic. A teď si představme scénář, že by svobodný svět poslal zbraně a munici, které posíláme nyní, už v lednu nebo v únoru. Bylo by se podařilo zachránit mnoho životů. Tehdy jsme byli svědky přílišné zdrženlivosti a přílišného vlastního odstrašování.
Ruská strategie vůči euroatlantickému společenství se opírá o tři zbraně – bolest, strach a naději.
O bolest vyvolanou energetickým vyhladověním Evropy.
O strach z jaderné války.
O naději, že se Ukrajinu podaří nátlakem donutit k uzavření mírové dohody, v níž Rusku přenechá část dobytého území.
Jak bychom měli reagovat?
Pokud jde o bolest, kterou nám Rusko způsobuje energetickou zbraní – přežijeme a budeme prosperovat. Ruská agrese ukázala, co se s vámi stane, když se spojíte s partnery, kteří z důvěry udělají zbraň. Důvěra mívá svou cenu – ale je to cena, kterou stojí za to zaplatit. Evropská unie a její členské státy se ze závislosti na ruských fosilních palivech poučily a razantně se od nich odklonily.
Ohledně strachu si vzpomeňme, co řekl Franklin Delano Roosevelt: „Bát se musíme jen strachu samotného.“ Pokud se necháme jen jednou úspěšně jaderně vydírat, probudíme se v mnohem, mnohem nebezpečnějším světě.
Proč tedy nevolat po míru? Co takhle zmrazit konflikt a hledat diplomatické řešení?
Ne ústupkům!
Pevně doufám, že se Evropa poučila, že ústupky jen posilují agresora. A že agresor nikdy nepřestane, pokud ho někdo nezastaví. Čím déle to trvá, tím je to těžší. V Estonsku z naší bolestné historie víme, co ruský mír skutečně znamená – popravy, mučení a deportace.
Jakákoli pauza na Ukrajině by dnes Rusku umožnila připravit se, odpočinout si a přeskupit síly, aby mohlo později v agresi pokračovat. A nakonec bychom – když budeme parafrázovat Churchilla – měli hanbu i válku. Koneckonců jsme měli šanci zabránit budoucím agresím Ruska v letech 2008 a 2014. Ale reakce svobodného světa byla tehdy slabá. Zásady se vyměnily za peníze, pravda za plyn. A sebevědomí agresora jen rostlo. A nakonec jsme dospěli až sem – ke genocidní válce velkého rozsahu.
Co se míru týče, pokud se Kreml nevzdá svého cíle dobýt na Ukrajině nová území, sotva lze očekávat nějaké skutečné mírové rozhovory. Nevěřím v dobrou vůli zjevného agresora a chladnokrevného válečného zločince. Jak nedávno řekla předsedkyně Evropské komise von der Leyenová: „Nyní je čas, abychom ukázali odhodlání, nikoliv ústupky.“
Ukrajina ukázala, že tahle válka se dá vyhrát, ale potřebuje naši podporu – vojenskou, politickou, morální i finanční. Musíme stát v čele pomoci Ukrajině při integraci do euroatlantického společenství a měli bychom jí jako kandidátské zemi EU co nejvíce podpořit. Ukrajinu je třeba obnovit a my musíme najít způsob, jak k tomu využít zmrazená aktiva Ruska již nyní – samozřejmě striktně na základě zásad právního státu. A musíme podpořit ukrajinskou cestu ke členství v NATO na základě závazků přijatých v Bukurešti v roce 2008 a v Madridu v roce 2022. Plná poválečná euroatlantická integrace Ukrajiny je pro její budoucnost zásadní a pro evropskou bezpečnost klíčová.
Pachatelé této útočné války a dalších válečných zločinů spáchaných na Ukrajině musí být postaveni před soud – důležitou roli zde hraje Mezinárodní trestní soud. Je však také třeba zřídit tribunál pro zločin agrese – protože Mezinárodní trestní soud nemá pro tento zločin jurisdikci. EU by zde měla hrát vedoucí úlohu.
V neposlední řadě bychom nikdy neměli odvádět pozornost od posilování vlastní obrany. A nesmíme zapomínat, že Rusko rovněž vede globální hybridní válku proti Evropě i mimo ni. Doufá, že vysoké ceny energií a příliv uprchlíků oslabí podporu Ukrajiny u naší veřejnosti a nám zbude méně prostředků na její podporu. Rusko šíří dezinformace po celém světě, stále zasahuje do našich voleb a ze závislostí si dělá zbraň. Stále na nás podniká kybernetické útoky. Svoboda od závislosti na Rusku znamená svobodu od ruského vydírání.
Jde o všechno
Dovolte mi vrátit se k otázkám, které jsem položila na začátku. Co je v sázce na Ukrajině? Je to naše vlastní svoboda, kterou tam chráníme. Jde o svobodu od represí, svobodu od válečných zločinů, svobodu rozhodovat o vlastním bezpečnostním uspořádání a zahraničněpolitickém směřování.
Tato svoboda není zadarmo. Ukrajinci za ni platí svými životy. My platíme eury a musíme si neustále opakovat, že plyn je možná drahý, ale svoboda je k nezaplacení.
Zakončím to dvěma krátkými větami, o nichž vím, že s nimi všichni souhlasíte:
Slava Ukraini!
Suomi NATO:on!
Přeložil Viktor Janiš
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!