EU versus Polsko a Maďarsko. Posuzování principů právního státu není neutrální

Evropský soudní dvůr nedávno rozhodl dlouho očekávaný spor mezi Evropskou unií na jedné straně a Polskem a Maďarskem na straně druhé. V případu šlo o kondicionalitu dodržování principů právního státu a čerpání evropských fondů.

Evropská unie tuto podmínku vytvořila v roce 2020 a poprvé ji zahrnula do nynějšího rozpočtového období. Oba zmíněné státy ji napadly jako překročení pravomocí, které Evropská unie má. Soud rozhodl, že se tak nestalo a byť obě země s verdiktem nesouhlasí, platnost mechanismu je jasná.

O vládě práva v Evropské unii a stejně tak o situaci v obou zmíněných státech toho už bylo napsáno mnoho, protože daná agenda se táhne řadu let. Pohledy jsou různé a barvité, situace v Polsku a Maďarsku určitě není stejná a černobílá. Stejně tak platí, že mechanismus kondicionality má logiku a z pohledu Evropské unie a bohatších členských států, které evropské fondy financují, je naprosto legitimní pojistkou. Nedává totiž smysl, aby evropské peníze financovaly národní korupci, erozi politického systému a v důsledků postupný rozpad společnosti. To ale neznamená, že by se tu, ostatně jako skoro ve všem bohulibém, neskrývala rizika.

Důvody pro obavy jsou přinejmenším dva. Za prvé, jakkoli je nynější kondicionalita striktně navázána na korupci a zneužívání unijních fondů, nelze vyloučit, že některé instituce nebo politici nezačnou její záběr zvětšovat. Především Evropský parlament, jehož někteří poslanci hned ve stejný den, kdy Evropský soudní dvůr vynesl rozsudek, začali halasně volat po tom, aby Evropská komise začala okamžitě konat, vyniká zvýšenou citlivostí na libovolná práva libovolné menšiny. Lze si tedy snadno představit, že někdy nastane seriózní debata o tom, že se mechanismus rozšíří.

Přesněji řečeno, nemalá část západoevropských poslanců Evropského parlamentu, především pak z řad levice a levého středu, žije v představě, že ze středoevropských a východoevropských zemí je potřeba vymýtit barbarství a zavést zde pravé evropské hodnoty. Existence kondicionality se v této souvislosti může jevit jako dobrá cesta, jak toho docílit. Z pohledu nastavení kompetencí Evropské unie, veřejné podpory evropské integraci v těchto státech, ale zejména kvůli prostému faktu, že ve střední a východní Evropě barbaři nežijí, je tato perspektiva mimořádně nežádoucí.

Nedává smysl, aby evropské peníze financovaly národní korupci. Poslanci Evropského parlamentu však často trpí selektivní logikou.

Kromě problémů s možnou extenzivní aplikací mechanismu je potřeba upozornit také na to, že dosavadní posuzování dodržování principů právního státu není a nebylo neutrální. Právě poslanci Evropského parlamentu často trpí selektivní logikou. Ta byla nejvíce patrná v případě liberální skupiny Renew Europe: Její lídři jsou nejhlasitějšími kritiky situace v Polsku a Maďarsku (v poslední době se do této společnosti dostalo také Slovinsko), kde zřejmě jen shodou náhod vládnou kabinety složené z politické konkurence liberálů. K situaci v České republice, kde evropské fondy umně využíval souputník Renew Andrej Babiš, se však liberálové nevyjadřovali a při hlasováních o rezolucích Evropského parlamentu se drželi zpátky.

Jakkoli je politika věcí možného a realismus v ní má své místo, v hodnotových válkách to působí přinejmenším pokrytecky a celou tématiku to posouvá do dimenze účelovosti. A té je potřeba se obávat. Kvůli aktivistické politické kultuře (která má například v Evropském parlamentu velký vliv) lze bohužel očekávat, že se z mechanismu kondicionality vlivem jeho účelového a výběrového používání – minimálně v rétorické rovině – rychle může stát karikatura. A s ní také racionální podstata hlídání a prosazování principů právního státu v členských státech Evropské unie.