V právě vyšlých Zapomenutých příbězích 5 najdete kapitolu “Falešný čaroděj”, pojednávající o raketovém růstu a pádu chlapíka jménem Charles Ponzi. Ten vyplácel jedny investory z peněz druhých a nafoukl tak v Bostonu roku 1920 pořádnou bublinu, která pak také s pořádným rachotem splaskla.
Ponzi je dávno mrtev, ale dalších bublin ušetřeni nejsme; nějací jeho následovníci – podvodníci se budou vynořovat vždycky. Podvody všeho druhu jsou kulturní univerzálie lidstva a znají je všechny civilizace, které se naučily provozovat obchod. Jednou z nejstarších psaných památek lidstva je hliněná tabulka psaná akkadsky, na které si napálený obchodník stěžuje prodejci mědi Ea-nasirovi, že jím dodané zboží nestojí za nic. Je stará asi 3800 let.
(Tabulku našli archeologové ve zříceninách domu, kde se podobných stížností nalezlo víc; vypadá to, že ničemný Ea-nasir zde bydlel, nebo zde aspoň provozoval svoji kancelář.)
No, a teď to vypadá, že svoji kapitolu o bublinách napíše Čína, i když zatím není jasné, jak velkou. Ale centrální úřady informovaly místní činitele, že se mají “připravit na možnou bouři“. Takže minimálně stojí za to tu situaci sledovat.
Předem předesílám, že nejsem žádný odborník na Čínu a toto je spíš “best effort” článek, posbíraný z různých zdrojů, Financial Times či Bloombergem počínaje a diskusemi investorů konče. (Tam se člověk dozví zajímavé detaily, ale hůře ověřitelné.) Doufám ale, že ten celkový amatérský obrázek bude mít blízko k realitě.
Evergrande je gigantický čínský developer se sídlem v Šen-čenu, vlastník značného množství hotových i rozestavěných nemovitostí po celé Číně, o půdě určené ke stavění ani nemluvě. Vedení Evergrandu ale investovalo i mimo realitní obor, například do výroby elektrických vozidel, přičemž řada těchto vedlejších investic se neosvědčila. Zrovna ta továrna na elektrovozy měla skvělý marketing, ale za tři roky od nákupu Evergrandem nedodala ani jedno hotové auto na trh a její provoz byl těžce ztrátový.
Tyto investice, realitní i nerealitní, dělali v Evergrandu vesměs na dluh a dluhy teď také mají, oficiálně odhadované na 300 miliard dolarů (necelých 7 bilionů korun); to je zhruba polovina toho, co měli na triku Lehman Brothers, když se roku 2008 složili. Jenže ona to nemusí být konečná částka. Toto jsou závazky v dluhopisech, ale firma Evergrande má téměř jistě i nějaké další závazky – například vůči dodavatelům (však jsou to stavebníci), zaměstnancům a také zákazníkům, kteří si koupili rozestavěné nebo dosud ani nezapočaté byty. Zmapovat její skutečnou finanční situaci bude asi pro úřady obtížný úkol.
(Zajímavá paralela s Ponziho případem: italský hochštapler vedl tak zamotanou evidenci vkladů, že se v ní přivolaní odborníci nemohli vyznat a trvalo nějakou dobu, než spočítali, jak na tom jeho firma je.)
A vypadá to, že Evergrande je insolventní. Tento čtvrtek nebyla firma schopna zaplatit některým zámořským investorům, což už se pár dní čekalo. (Čínští investoři své peníze dostali.) Teď běží třicetidenní lhůta, během které by Evergrande měla zpožděné platby provést; pokud to nezvládne, bude v insolvenci i papírově a oficiálně.
Existuje podezření, že v Evergrandu se po nějakou dobu praktikoval Ponziho způsob hospodaření a že staré investory vypláceli nově nabraným dluhem. (Sám její zakladatel vydělal na dividendách z akcií, které drží, celkem 8 miliard dolarů.) Jenže firma už si další dluhy oficiálně nabírat nesmí, protože narazila na regulaci zvanou “tři červené čáry”, kterou čínská vláda nedávno zavedla kvůli přehřívání trhu: podle ní nesmějí mimo jiné dluhy realitních developerů překračovat hodnotu jejich majetku v realitách. Chce-li Evergrande tyto podmínky aspoň časem splnit, musí objem svého dluhu naopak redukovat, rozhodně už si nemůže půjčovat dál.
No dobrá, velká firma to asi přehnala se zadlužením a hrozí jí, že zkrachuje. Co je na tom zajímavého?
První věc, efekt infekce. Evergrande nejsou jediným developerem vystaveným finančnímu stresu. Realitní trh připomíná svojí propleteností hromadnou incestní orgii a půjde-li jeden obr do kolen, pravděpodobně s sebou stáhne i jiné firmy, které momentálně drží jeho dluhopisy (ty se prý dokonce používaly jako neoficiální měna k vyřizování vzájemných závazků!) nebo společně s ním rozestavěly nějaké projekty. Dodavatelé stavebního materiálu, třeba ocelárny nebo cementárny, také pocítí neodolatelné volání krachu; a to jsou často firmy zaměstnávající velké množství lidí a vyvážející to samé zboží i do Evropy či Ameriky. Paradoxním efektem případného pádu Evergrandu by tak mohlo být, že nebudeme mít z čeho stavět my.
Druhá věc, společenské následky. Evergrande není jenom developer, prý se v mnoha místech stará i o dodávky vody či elektřiny, které musejí běžet dále. Závažnější je ale otázka nedostavěných bytů. V Číně je údajně běžné, že se na nákup bytu pro mladé složí všechny generace rodiny ze svých úspor. Při nákupu dosud nehotové nemovitosti ale vždy podstupujete riziko, že nikdy dokončena nebude (pamatujete na náš H-Systém? Jeho obětí se stal i jeden z mých učitelů z MFF UK). V tomto případě by to znamenalo miliony lidí, kteří by přišli o úspory.
Třetí věc, prasknutí bubliny. Je-li Evergrande skutečně v insolvenci, její situace by částečně mohla být řešena nuceným odprodejem nemovitostí, které v současné době vlastní – rozestavěných i hotových. Takové masivní výprodeje bývají ale provázeny stejně masivním poklesem cen na celém trhu. To by dostalo do problémů jiné čínské realitní firmy, dokonce i takové, které se držely od Evergrandu stranou (nevím, jestli takové vůbec jsou). Vzpomínáte si na “tři červené linie” zmíněné o pár odstavců výše? Firmy nesmějí mít více dluhů, než kolik činí hodnota jejich portfolia nemovitostí; jenže hodnota dluhů se nemění, kdežto hodnota nemovitostí je určována trhem. V tomto případě by šla dolů, takže X dalších firem by se stalo předluženými prakticky přes noc.
Toto je natolik čerstvá situace, že je těžké určit, jestli z toho bude jenom krátká bouřka nebo opravdové tornádo. Za poslední rok a něco jsme si užili strašení dost, takže k němu nechci přidávat. (Zdá se např., že mnou přeložená zpráva z Bergama měla daleko větší dopad, než jsem zamýšlel.)
Na druhou stranu – realitní bubliny bývají v okamžiku prasknutí extra nemilosrdné. Rád jezdím do Španělska a ta země je dodnes troskami neobývaných nemovitostí z doby španělské realitní bubliny přímo posetá; Čína je třicetkrát větší, takže následky by se škálovaly úměrně tomu. Ve Španělsku měl realitní krach značné politické následky, díky němu dnes nejspíš ultralevicoví Podemos sedí ve vládě. V Číně nepochybně žádná nová protestní strana nevznikne, ale vztek obyvatelstva musejí brát vážně i v Pekingu.
Zaznamenal jsem i názory, že “tři červené linie” jsou ze strany pekingské vlády ve skutečnosti pokus o úmyslné propíchnutí čínské realitní bubliny dřív, než nabyde skutečně mamutích rozměrů, a to i za cenu otřesů a krachů postižených firem. Předseda Si totiž “virtuální ekonomice” moc nedůvěřuje a dal by přednost dalšímu rozvoji “skutečné” ekonomiky, tj. průmyslové výroby, která se poslední dobou pomalu začíná stěhovat do zemí levnějších než Čína (třeba do Vietnamu nebo do Bangladéše).
Celkové následky budou asi záležet hlavně na dvou věcech. Ta první je, kdo všechno je reálně Evergrandu exponován a jak moc. Peníze tam mají i západní investoři, i když snad ne tolik, aby je to zásadně ohrožovalo. Jak moc jsou exponované čínské firmy, to se teprve ukáže.
Druhá je ta, co teď udělá čínská vláda. Vytáhne nějakým způsobem Evergrande z nejhoršího, nebo jej nechá, aby si vyjedl svoji kašičku až do (spáleného) dna? Oba postupy mají svá rizika. Neřízený krach by se mohl vymknout z rukou. Záchrana nevděčné firmy by znamenala, že tisíc dalších firem začne ještě více riskovat a spoléhat na to, že v nouzi je z problémů vytáhne stát.
Možná je i nějaká třetí cesta, ve stylu “firmu zachráníme, ale nejvyšší manažery postavíme před popravčí četu”. Toho se v Lehman Brothers bát nemuseli, dokonce i Bernie Madoff dostal “jen” doživotí (technicky vzato 150 let). Nicméně můžeme-li soudit z dosavadní historie lidstva, na mamon bývá i hrozba popravy krátká.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Krvavé levandule, a série čtyř dílů Zapomenutých příběhů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!