Nejvyšší představitelé EU stále nejsou ochotni pochopit, proč se v Evropě stále daří krajní pravici a populismu. V článku na Politico.eu se jim to snaží vysvětlit Anthony J. Constatini. Nejzajímavější části článku přinášíme.
V Polsku roku 2015 zvítězila v parlamentních volbách národně konzervativní vláda, v následujícím roce pak došlo ve Spojeném království k Brexitu. Poté byly zvoleny populistické pravicové vlády také v Rakousku a Itálii, v roce 2018 pak maďarské volby znovu vyhrála strana Fidesz Viktora Orbána. Vše završilo Polsko, které si v roce 2019 zvolilo stejnou vládu jako v roce 2015.
Neignorujte voliče!
Brusel a většina evropských médií reagovaly na tuto počáteční vlnu populistického úspěchu odmítavě. Zároveň zahodily svou příležitost prokázat, že instituce EU jsou demokratické již během voleb do evropského parlamentu v roce 2019.
Tehdy se očekávalo, že se předsedou Evropské komise stane lídr největší zvolené frakce podle systému Spitzenkandidaten. Tedy systému, který mě paradoxně unii přiblížit občanům a podle něhož vede jednotlivé frakce do evropských voleb tvář, na jejímž výběru se dohodnou strany, které jsou v ní zastoupeny. Evropští lídři si však místo toho vybrali tehdejší německou ministryni obrany Ursulu von der Leyenovou. Ženu, která nekandidovala a téměř nikdo ji neznal.
Mezitím byl hněv voličů, který vznikl v důsledku nezvládnutých migračních vln do Evropy, často ignorován nebo označován za pouhý rasismus. Vítězství pravice byla přičítána vlivu dezinformačních kampaní.
Od začátku roku 2020 do začátku roku 2022, během pandemie COVID-19, došlo ke krátké pauze mezi populistickými vlnami. V tomto období se analytici předháněli ve vysvětlování, proč populistická vlna skončila. Jenže po této krátké přestávce tedy populismus opět zaplavuje kontinent.
Na začátku letošního roku Orbán navázal na své vítězství z roku 2018 ještě drtivějším vítězstvím proti opozičnímu kandidátovi, který se úzce ztotožňoval s Bruselem a na kampaň v den maďarského státního svátku přivedl bývalého předsedu Evropské rady Donalda Tuska.
Tento trend se potvrdil i ve Švédsku, kde se po nedávných volbách k moci dostalo pravicové křídlo země, a to díky krajně pravicovým Švédským demokratům, neboť tato strana od minulých voleb zdvojnásobila svou podporu mezi mladými voliči.
A ještě jižněji, v Itálii, právě zvítězil pravicový blok stran pod vedením národně-konzervativní strany Bratři Itálie.
Pravicové domino
Španělsko a Finsko čekají volby v roce 2023. Výsledkem obou voleb by mohly být pravicové koalice, jejichž součástí by byly i krajně pravicové strany. V Belgii na prvních dvou místech v aktuálních průzkumech vedou krajně pravicoví populisté a polská vládní pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) stále vede v parlamentních průzkumech.
Evropská unie tuto skutečnost buď ignoruje, nebo ji záměrně nechápe. Když letos v létě padla nikým nevolená technokratická vláda bývalého italského premiéra Maria Draghiho, Brusel uspořádal metaforický pohřební průvod. Nikdo však nevysvětlil, proč EU musela vkládat své naděje právě do nikým nevoleného bývalého centrálního bankéře. A jako by se blok snažil svou nehodnověrnost ještě posílit, jen několik dní před letošními italskými volbami Ursula von der Leyenová pohrozila, že pokud se konzervativci pod velením Giorgii Meloniové dostanou k moci, použije „nástroje“, aby Itálii přiměla dodržovat bruselský diktát. Její hrozba výsledky voleb nezměnila. Nepřekvapivě.
Podobně jako když byl v Maďarsku drtivou většinou znovuzvolen Orbán. Evropský parlament zareagoval tak, že zemi označil za volební autokracii, místo aby se snažil pochopit jeho popularitu. A v rámci boje proti „krajní pravici“ v Polsku Brusel jásal, když se bývalý předseda Evropské rady Donald Tusk stal opět vůdcem opoziční strany Občanská platforma, aby se zbavil vládnoucí PiS.
V každém z těchto případů přetrvává neochota pochopit, proč přesně mají populisté a krajní pravice úspěch. To neznamená, že by EU měla ignorovat porušování zásad právního státu, pokud k němu dochází. Koneckonců, korupce a eroze práva mohou vážně poškodit důvěru v legitimitu institucí. Vedení EU by se však přesto mělo pokusit zjistit, proč k těmto vlnám dochází. Odpovědi se zdají být poměrně zřejmé.
Co má vlastně EU vymáhat?
Zaprvé, Brusel musí vyřešit a vyjasnit nejasnost pravomocí EU. Je například nezákonné zakazovat takové věci, jako je výuka LGBTQ+ ve školách? A jak velkou moc by měla mít Komise nad peněžními toky, jako v případě plánu omezit Maďarsku čerpání prostředků z fondů EU? Zde Komise tvrdí, že reaguje na maďarskou korupci, ale pokud je tomu tak, proč nejsou stejně pečlivě sledovány prakticky otevřeně zkorumpované členské země, jako je například Bulharsko? A pokud je to nakonec kvůli maďarskému zacházení s právy LGBTQ+, má vůbec EU pravomoc do těchto věcí zasahovat?
V širším měřítku, čím by EU vůbec měla být? Primárně hospodářskou unií, která existuje také proto, aby zajistila některá základní politická práva, nebo aktivistickou politickou a hospodářskou unií, která se bude snažit prosadit moderní výklad morálky prostřednictvím soudů? To jsou důležité otázky, na které je třeba odpovědět.
Zadruhé, volby ve Švédsku i v Itálii poukazují na to, že otázka migrace je stále pro evropské voliče velice důležitá, což v Komisi vytváří nejistotu. Ursula von der Leyenová se sice ve svém projevu o stavu EU o migraci zmínila, ale věnovala jí jen zběžnou větu na konci a mnohem větší pozornost byla opět věnována boji proti dezinformacím. Pokud se ale všechna vítězství pravice pošpiní jako výsledek dezinformačních tažení, pak nemůže EU dojít k jakékoli vnitřní sebereflexi a nápravě.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme