Mládí je časem rebelie, což je myšlenka, která se stala slavnou hlavně od 60. let 20. století, ale její kořeny sahají mnoho staletí do minulosti. Mladí lidé mají burcovat proti establishmentu. Pokud je někdo v mládí konzervativcem, chováme se k němu obvykle se směsicí opovržení a pobavení, píše britský autor Ed West ve své eseji „Faragovy děti“. Nejzajímavější části přinášíme v překladu.
Když jsem začátkem tohoto týdne psal o tom, že společenské trendy jdou proti Konzervativní straně, citoval jsem na konci své knihy na toto téma větu J. R. R. Tolkiena, že „neočekávám, že „dějiny“ budou něčím jiným než „dlouhou porážkou“ – i když obsahují… záblesky konečného vítězství“.
Nigel Farage – hvězda TikToku
Odkud by mohlo přijít ono konečné vítězství? Pravice bude existovat vždy, téměř z definice, ale konzervatismus není na rozdíl od liberalismu nebo socialismu univerzálním vyznáním; znamená zachování osobitých národních nebo místních zvyků a institucí, a ty mohou v mnoha případech odumřít nebo být téměř nenapravitelně poškozeny, pokud jejich strážci nenesou jejich plamen. Když se to stane, to, co přijde po nich, může mít zcela jinou povahu – a to bude téměř jistě platit pro budoucí britské konzervativce.
Za prvé, křesťanství bude hrát mnohem menší roli. Historicky, i když se to podceňuje, je anglický konzervatismus spojen s anglikánskou církví a anglikánští věřící stále ve velkém počtu hlasují pro stranu toryů (a také pro brexit), i když s nimi hierarchie nemusí být na jedné lodi.
Tradiční vazba mezi konzervatismem a institucemi byla do značné míry přerušena: většina z nich nyní existuje proto, aby sloužila středolevicovým cílům, ať už jde o „britské hodnoty“, rovnost, rozmanitost nebo univerzální lidská práva, a tak mladí pravičáci přirozeně pociťují malý zájem o tradiční konzervativní povinnost zachovávat instituce – a to se samozřejmě týká i strany toryů.
Nigel Farage se vrátil do politiky se zvláštní novou energií a stále více průzkumů ukazuje, že jeho Reformní strana předstihuje torye. Kdysi absurdní scénář, že populistická pravice nahradí mainstream, se nyní jeví přinejmenším jako možný, stejně jako se to již stalo v Itálii ve Francii (a se stranami, které si nesou mnohem více zavazadel).
Co by mělo torye znepokojovat ze všeho nejvíce, je skutečnost, že Reformní strana může mít dvakrát více mladých voličů. Farage je obklopen mladými aktivisty a na TikToku překonává všechny a oslovuje zejména mladé muže – stejně jako to dělá populistická pravice na celém kontinentu. Jeho účet sleduje téměř 800 000 lidí, což je více než dvojnásobek celkového počtu sledujících u čtyř dalších velkých stran v Británii. Jedno video má téměř osm milionů zhlédnutí.
Aaron Bastani si všiml, jak se setkal se skupinou šestnáctiletých dětí, které „nadšeně mluví o Farageovi, kterého objevili na TikToku“, a v mnoha případech si dovede představit, že by to jejich rodiče neschválili.
Nicholas Harris v New Statesmanu vyslovil domněnku, že „jde nepochybně o fenomén zdola“, neboť „jak jinak bychom mohli skončit s Farageovými projevy remixovanými na písně Mitski, jedné z oblíbených melancholických zpěvaček generace Z?
Evropou obchází strašidlo… krajní pravice
Skutečnost, že část mladých voličů se nekloní ke konzervativcům, ale dále napravo, vyvolává přízrak nedávných výsledků evropských voleb. Osmadvacetiletý předseda Národního družení Jordan Bardella, potenciální příští francouzský premiér, dosáhl na TikToku mimořádné popularity (v části francouzského tisku se extravagantně hovoří o „Bardella-mánii“). Jeho stranu podporuje přibližně třetina Francouzů ve věku 18-24 let.
V celé kontinentální Evropě se mladí lidé posouvají doprava. Albena Azmanová v levicovém Guardianu upozorňuje, že jsme „svědky něčeho nového: prvních známek populistického povstání mladých. V evropských i národních volbách dali voliči mladší 30 let podporu krajně pravicovým stranám… Francouzští studenti neskandovali, jako tomu bylo během prezidentských voleb v roce 2017: „Ani Le Penová, ani Macron – zasloužíme si něco lepšího“. Tentokrát 32 % francouzské mládeže bez ohledu na pohlaví podpořilo Národní sdružení.
‚To je v ostrém kontrastu s volbami do EU v roce 2019, kdy mladí voliči v drtivé většině podpořili strany Zelených – věrni našemu obrazu mladých lidí jako kosmopolitních, kulturně liberálních a znepokojených o planetu.
Zatímco nejstarší voliči v Německu zřejmě AfD podporují nejméně, strana si vede dobře mezi mladými lidmi. Přes 30 % polských voličů ve věku 18-29 let mezitím volilo krajně pravicovou Konfederaci.
Britský generační konflikt
Jedná se především o kontinentální fenomén, ačkoli existují určité důkazy o tom, že mladí bílí muži v Americe přecházejí k pravici, včetně jednoho průzkumu, který naznačuje 23% odklon od demokratů k republikánům ovládaným Trumpem.
Britská mládež však zatím zůstává stranou tohoto trendu. Může to být dáno větším vlivem amerického progresivismu, vyšší mírou tržního liberalismu nebo naší neobvykle individualistickou kulturou, společností, kde lidé po dosažení dospělosti již stovky let opouštějí domov, což vede k většímu generačnímu odloučení.
Generační rozdělení však prohlubuje především skutečnost, že Británie více než většina zemí přijala Ponziho multisystém. Zejména začala trpět extrémně vysokými náklady na bydlení, z nichž těží převážně starší lidé, kteří vlastní nemovitosti, na úkor převážně mladších, kteří je nevlastní.
To je úzce spjato s dalším Ponziho schématem – využíváním levné pracovní síly přistěhovalců ke snížení mzdové inflace a udržení poměru produktivního věku. Přistěhovalci s nízkou kvalifikací slouží majitelům domů, bohatým a důchodcům a těm, kteří nejvíce využívají služeb, které na nich závisí. To platí zejména pro systém zdravotní péče, který se stal závislým na levnější zahraniční pracovní síle, aby mohl sloužit starším lidem, kteří ji nejvíce potřebují.
Přínosy jsou placeny předem, většinou starším voličům, ekonomické a sociální náklady se přesouvají do budoucna. A přistěhovalci musí být stále doplňováni. Jak poznamenal Christopher Caldwell v knize Reflections on the Revolution in Europe: „V tu chvíli, aby se zajistilo, že se ty práce – které nikdo nechce – udělají, musí společnost rekrutovat novou rezervní armádu dělníků narozených v zahraničí. Zní to jako kapitalismus nejhorších představ Karla Marxe.
Starší voliči si přejí, aby jejich domovní kapitál nadále rostl, aby se z daní platily jejich rostoucí nároky na zdravotní péči a aby mzdy v pohostinství zůstaly nízké. Politické strany se řídí trhem voličů a Británie má spoustu starších lidí, kteří chodí k volbám, ale není to dlouhodobá strategie ani pro konzervativce, ani pro ekonomiku, ani pro společnost jako celek.
V politice napříč spektrem trvale chybí smysl pro potomstvo a na tento velký Ponziho systém doplácejí mladí lidé, kteří jsou hlavními konkurenty migrantů při hledání své první brigády někde v restauraci nebo kavárně.
Trpí i jinak, protože tato Ponziho schémata spolu souvisejí; nájmy a ceny domů jsou otázkou poptávky, nabídky a nedostatku, a když 60 % nájemníků ve městě tvoří lidé narození v zahraničí, ceny rostou (problém, který by se dal zmírnit liberalizací plánování, což starší voliči toryů také odmítají). Skutečnost, že se Farage nyní neustále zaměřuje na cenu nájemného, ukazuje, že si je vědom potenciální závažnosti této otázky u mladých lidí. Poselství je jednoduché a správné: dokud bude imigrace pokračovat tak, jak pokračuje, nikdy si nebudete moci dovolit bydlení.
Nemožnost slušného bydlení vyvolala u mladé generace pocit hořkosti, který je jen umocněn politickými hesly levice, jejichž cílem je démonizovat jejich identitu.
To částečně vysvětluje, proč se mladí pravičáci liší od svých starších kolegů; za prvé se zdají být podstatně pravicovější než jejich rodiče v otázce přistěhovalectví a za druhé jsou výrazně více proti dogmatu rozmanitosti, který jinak u vzdělaných lidí převažuje.
Když vás šikanují přistěhovalci
V USA, Británii a kontinentální Evropě dosáhly pravicové strany největších zisků mezi muži z dělnické třídy částečně proto, že právě oni byli největšími poraženými sociální revoluce 60. let.
Stále tvrdší postoj k identitě je mezi intelektuálními elitami výrazný. Podíl amerických studentů, kteří se označují za důsledně liberální, rychle roste, zvyšuje se ale i podíl absolventů s „důsledně konzervativními“ názory.
To odpovídá mé osobní zkušenosti, že nejpravicovější mladí voliči pocházejí z velmi vzdělaného prostředí, často z nejliberálnějších částí země. Může jít o reakci na levicové přesahy v jejich okolí, možná o mladickou vzpouru nebo o to, že jsou více vystaveni woke myšlenkám a lépe jim rozumí.
Na rozdíl od svých starších kolegů mají mladší pravičáci tendenci lépe chápat, že woke je především propagací rasového narcismu a má nepříjemný protibělošský podtext, který je ozvěnou historické nevraživosti vůči úspěšným menšinám. Moderní progresivismus podporuje rasový narcismus u favorizovaných skupin a zároveň požaduje, aby se běloši vzdali svého smyslu pro skupinovou identitu.
Jedním z nevyslovených problémů mezi mladými pravicově smýšlejícími lidmi v Evropě jsou zkušenosti mladých lidí, zejména mladých mužů, kteří se stali oběťmi trestných činů a násilí ze strany migrantů a byli šikanováni ve škole migranty první či druhé generace. Děje se tak na pozadí neustálé rétoriky proti bělochům.
Stojí také za to upozornit, že tito mladí pravičáci často pocházejí z multirasových oblastí, mají přátele, kteří nejsou běloši, a že někteří z těchto přátel s nimi souhlasí. Pokud vám to zní divně, pak si uvědomte, že dva z nejvýznamnějších pravičáků ve Francii jsou alžírského původu.
Pak je tu pocit ztráty. Nostalgie je do značné míry odmítána, ale pokud jste mladý Brit, který dosáhl plnoletosti po roce 2007, těžko se vyhnete myšlence, že vaši rodiče se měli lépe, a to nejen materiálně, ale i z hlediska postavení. Zato oni jsou nyní chudší, nemohou si dovolit bydlení a žijí ve společnosti, kde je jejich skupinová identita běžně démonizována a úspěchy jejich předků jsou snižovány, aby se přiživila prestiž jiných skupin. Když londýnský starosta opakovaně tvrdí, že toto město vybudovali přistěhovalci, přispívá to k dalšímu ponížení.
Mám toho dost!
Matt Goodwin nedávno publikoval příspěvek mladého pravičáka, který napsal, že:
Moji přátelé pracují ve vysoce postavených finančních a právnických profesích, ale stejně jako já se bydlí i o po třicítce v nájmu. Stráví nejlepší desetiletí svého života prací až do půlnoci sedm dní v týdnu, aby měli šanci dosáhnout stejného životního stylu střední třídy, jakého dosáhli jejich rodiče mnohem dříve.“ Budu muset posílat své děti do místních škol, kde budou bombardovány neutuchající propagandou o tom, jak „změnit pohlaví“, přiznat svou „bělost“ a omluvit se za britské impérium. „Masová imigrace je využívána k podpoře našeho expandujícího sociálního státu tím, že snižuje mzdy ve zdravotnictví a sociální péči – službách, které jsou mnohem více využívány staršími lidmi. Současně zvyšuje poptávku po již tak nedostatečném bydlení, které se stává ještě vzácnějším díky tomu, že starší lidé vytrvale blokují povolení k výstavbě domů ve svém okolí. Gerontokracie, do které jsme se dostali, je soudržná pouze v tom smyslu, že každý její aspekt nevyhnutelně směřuje ke snížení životní úrovně mladých lidí, jako jsem já. Jsme podváděni na několika frontách najednou.“
Konzervativní strana, která se zoufale snaží vyhnout volební katastrofě, místo toho důchodcům, dál podkuřuje. K tomu vykládají o branné povinnosti, kterou tihle nešťastníci prodávají jako způsob, jak obnovit „soudržnost komunity“, kterou systematicky ničili tím, že řídili neúnavnou masovou imigraci – což je pravý opak toho, co slíbili svým vlastním voličům v roce 2019. „Tento předstíraný patriotismus by byl méně urážlivý, kdyby ho zastávala generace mých pradědečků a prababiček, kteří skutečně prožili válku a přídělový systém. Ale slyšet v době míru tyhle boomery, kteří zničili zemi, kterou zdědili, stěžovat si na sobectví dnešní mládeže, je opravdu sžíravé.
Další autor se ptá: „Když se setkávám se systémem, který mě odsoudil k celoživotní finanční bídě, který mi ukradl dva roky života v covidu, který mi neskonale ztížilpořízení bytu, a který, jak se zdá, často pohrdá vlastními lidmi – zejména mladými muži z dělnické třídy -, přirozeně se přikláním k radikální politické změně, nikoli k zachování vyšeptalého statu quo.
Nové řešení
Řešení těchto problémů nemůže být konzervativní, protože establishment je již dlouho v zajetí levice. Řešení migrační krize tak znamená postavit se Nejvyššímu soudu, když se pokouší zrušit rozhodnutí parlamentu o deportaci nelegálních migrantů. Znamená to přestat financovat organizace v rámci „charitativního průmyslového komplexu“, které berou peníze od státu, aby pak pomáhaly uprchlíkům zneužívat mezinárodní právo a vyhnout se tak deportaci.
Právě tento postoj k institucím odlišuje mladší pravici od starších; ostatně právě proto se mnozí z nich označují jednoduše jako „pravicoví“, nikoliv „konzervativní“. Protože ve skutečnosti jimi nejsou.
Konzervatismus je postaven na institucích – monarchii, církvi, rodině, společenských organizacích, právních a státních orgánech, dokonce i sportovních klubech. Moderní instituce však neslouží konzervativním účelům. V mnoha případech byly instituce převzaty progresivisty. Konzervativní strana skutečně nemá řešení tohoto problému, částečně proto, že je příliš připoutána k institucím, než aby si uvědomila, že pracují proti ní.
Mladší pravicoví stoupenci mají jen málo sympatií k institucím, a to i k monarchii, která nyní slouží pouze k praní progresivních myšlenek mezi obyvatelstvo. S láskou sice vzpomínají na dobu, kdy byla Británie velmoc, ale co je důležitější – a odráží to jejich vlastní poměry – touží také po době, kdy byla bohatá. A protože všechny instituce padly, jediná, kterou zbožňují, jediná, která může zůstat neposkvrněná a nezkažená, je národ.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
