Koncem srpna měl v kinech premiéru dlouho očekávaný český snímek oceňované polské režisérky Agnieszky Hollandové (připomeňme například její výborný film Hořící keř o Janu Palachovi). Snímek sklízí celkem přívětivé kritiky a hodnocení. Hrdinou příběhu je pozoruhodná postava Jana Mikoláška (1889 – 1973), přírodního léčitele a znalce bylin, který byl schopen celkem přesně na základě vzorku moči pacienta diagnostikovat pravděpodobnou chorobu, a tu následně léčit bylinnými směsmi. Autoři filmu ale neodolali a postavě slavného lidového léčitele (snad v předtuše nových pravidel pro udělování Oskarů) kromě řady zavrženíhodných vlastností vtiskli i potřebné progresivní hodnoty dneška – například homosexualitu.
O schopnostech Mikoláška svědčí skutečnost, že se u něj krom nesčetného množství obyčejných lidí léčila i řada prominentních osobností (např. TGM, manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová, český malíř Max Švabinský, hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, houslový virtuos Jaroslav Kocian nebo komunistický prezident Antonín Zápotocký) a se svými netradičními schopnostmi byl schopen se prosadit v době první republiky, za protektorátu, i po únoru 1948.
Co je pravda o co fikce
V řemeslně precizně zpracovaném díle se silnými hereckými výkony (Mikoláška hraje Ivan Trojan) je hlavní hrdina na jednu stranu vykreslen jako člověk, který zasvětil život pomáhání lidem, ale zároveň také jako morálně problematická osobnost se sklony k despotismu a krutosti. To je jistě filmařsky lákavé, ale cosi mi říkalo, že by bylo dobré si před vynášením nějakých soudů o Janu Mikoláškovi něco najít. Už po letmém pohledu na prvních pár volně dohledatelných medailonků o jeho životě a díle bylo jasné, že autory proklamovaná „inspirace“ skutečným životním příběhem přírodního léčitele Jana Mikoláška byla velmi volná a že prakticky vše podstatné, co ve filmu vidíme, je dílem fikce a o skutečném životě Jana Mikoláška nevypovídá v konkrétnostech v zásadě nic.
Detailně se rozborem řady nepravd a zkreslení ve filmu prezentovaných věnoval Jiří Peňás v tišteném týdeníku Echo č. 35/2020. S jeho spíše negativním hodnocením filmu z důvodu velmi „volného nakládaní“ s předlohou, kterou byl život skutečného člověka, se zcela ztotožňuji. Míra, kterou se Hollandová, scénárista Marek Epstein a spol. odchýlili od dohledatelných skutečností o životě hlavního protagonisty, je až zarážející. Neomezili se jen na vymýšlení si v jaksi pochopitelné míře, což kdejaký divák od filmu tak nějak i očekává, ale provádějí v jeho životě i razantnější změny v podobě přidávání neexistujících postav, pochybného vylíčení jeho charakteru, a v neposlední řadě i přidávají fiktivní události z jeho života, včetně toho, že si zcela vybájili obsah obvinění proti němu vznesených. Když na Mikoláška jakožto na „šarlatána“ dopadla po smrti Antonína Zápotockého (který nad ním držel ochrannou ruku, protože se u něj po návratu z koncentračního tábora léčil) pěst dělnické třídy, byl Mikolášek ve vykonstruovaném procesu bolševiky ve skutečnosti obviněn a odsouzen pro kde co (krácení daně, podvod, neoprávněné podnikání, nepovolená stavba atd.), ale nikoliv pro vraždu, jak se dozvídáme z filmu. Chápu, že děj je díky této fabulaci dramatičtější, a pro kamery jaksi přitažlivější. Toto odbočení od skutečnosti bych snad ani neměl filmařům za zlé, avšak tímto fabulace autorů snímku bohužel nekončí.
Vrah a homosexuál?
Zde musím prozradit podstatnou část filmové zápletky. Zhruba v půlce filmu se divák dozví, jak se Mikolášek seznámil se svým asistentem Františkem Palkem, kterého Mikolášek postupně svede a naváže s ním homosexuální poměr, ačkoli jsou oba ve filmu prezentováni jako ženatí muži. Vypadá to jako osudová love story, i když jejich vztah zdaleka není bez problémů, jelikož František neustále cítí alespoň elementární povinnosti vůči své ženě. V citově vypjaté scéně pak Mikolášek poté, co zjistí, že Františkova žena otěhotněla, předá Františkovi směs bylin a poručí mu, aby je za účelem potracení nenarozeného dítěte své ženě podal, což František po počátečním vzdoru nakonec učiní. Tím ale strasti chudáka Františka nekončí. V závěru filmu, kdy končí i soudní přelíčení ve vykonstruovaném procesu, Mikolášek při závěrečné řeči Františka lidově řečeno podrazí a naznačí jeho možnou vinu, načež loajální František, který po celou dobu procesu nevypovídal, svou vinu přizná, ačkoli je z filmu jasné, že on i Mikolášek jsou nevinní, protože ke smrti jejich údajných obětí došlo jinak.
Háček je v tom, že ačkoli měl Mikolášek asistentů za svůj život více, žádný z nich se nejmenoval František Palko a neexistuje jediný důkaz, že by se mezi Mikoláškem a jakýmkoli z jeho asistentů rozvinul homosexuální vztah. Tím méně má pak oporu v realitě i údajné nucení k potratu či zrada při soudu, který, jak víme z povahy skutečných obvinění, byl proti Mikoláškovi veden ze zcela jiných důvodu. Celá tato klíčová dějová linka (a tedy i Mikoláškova morálně zavrženíhodná rozhodnutí mít Františka jen pro sebe i za cenu vraždy nenarozeného dítěte, a následné očernění Františka z vraždy v závěru hlavního líčení) je tedy dílem fikce. Jak trefně poznamenal Jiří Peňáš ve zmíněné recenzi týdeníku Echo, komunisté na sklonku padesátých let neměli pro homosexualitu zdaleka takové pochopení, jako jejich současní radikálně levicoví západní souputníci, homosexualita byla v socialistickém Československu dlouho trestná. Pokud by byl známým sexuálně aktivním homosexuálem, i to by se stalo předmětem soudního řízení, protože se obviněnému snažili „přišít“ kde co. Pokud by homosexualitu tajil, ale panovalo by podezření, pravdu by z něj vymlátili. A navíc, Mikolášek podle svých pamětí léčil i prominentního nacistu Martina Bormanna, což dokládají i někteří pamětníci, a zde si dovoluji připomenout, že ani nacisté nebyli zrovna vyhlášeni svou tolerancí k homosexualitě…
Není to už trochu moc?
Hlavní hrdina tedy během soudního procesu, který nikdy neproběhl a ve kterém je spolu s ním souzen i jeho neexistující asistent, se kterým měl vyfabulovaný homosexuální poměr, svého asistenta podrazí krajně nemorálním způsobem – pochopitelně rovněž vymyšleným… Není to už trochu moc? Z filmového plátna jsme zvyklí na ledacos, ale toto je dle mého názoru za hranicí „umělecké licence“, takto nakládat s životem skutečného člověka prostě nelze. Proč vůbec točit film o někom, kdo prokazatelně pomohl řadě lidí (i když na tom hezky zbohatl), způsobem, který na základě smyšlené zápletky spíše, než aby vzbudil pozitivní zájem, na danou osobu vrhne stín pochybností stran její morální integrity?
Rovněž si nelze nevšimnout, jak křečovitým způsobem se ve filmu prezentuje smyšlený homosexuální vztah Mikoláška a jeho asistenta. A to včetně explicitně erotických scén. V britských či amerických seriálech a filmech je běžné, že se do různých rolí dosazují např. černošští herci, ačkoli jde o historické osobnosti evropského původu. Pokud bylo cílem autorů na tento „intersekcionální“ trend západní kinematografie navázat a dostat otázku homosexuality i tam, kde patrně vůbec nebyla, film jistě uspěl, i když je otázkou, zda je o co stát. Popsané „šarlatánství“ Hollandové a spol. zpětně viděno tak velmi připomíná snahu dostat do filmu homosexuální vztah za každou cenu a svézt se tak na módní LGBT+ vlně. Snad aby byl snímek dostatečně „trendy“, možná jen s cílem provokovat. Režisérka Hollandová je názorově progresivní natolik, že pravdou by mohlo být obojí, a vtírá se otázka, proč jinak takový film vůbec točit. Jak jinak si lze vysvětlit vytvoření fiktivní postavy Františka Palka a jeho následné „naroubování“ do nejintimnějšího života Mikoláškova?
Prodavač deště možná, ale…
Jan Mikolášek možná byl problematickou osobností, možná byl vychytralým prodavačem deště, možná měl i nepřístupnou a komplikovanou povahu, a možná byl i homosexuál. Ale možná také ne. V každém případě to ale neznamená, že je na místě vyrvat jednotlivé uvedené otázky z kontextu jeho života, tyto si podle svého přetvořit (doslova deformovat), hlavního hrdinu na základě této manipulace vykreslit jako nadaného, avšak morálně selhávajícího jednice, a na této konstrukci postavit film propagovaný na plakátech slovy „inspirováno skutečným životním příběhem“. Kolik diváků si najde čas a alespoň elementární informace o jeho skutečném životě si dohledá? V tomto případě jde „jen“ o léčitele. Co kdyby šlo ale o někoho jiného, řekněme více známého a jaksi historicky či jinak „podstatnějšího“? Jeden nemusí být zrovna zapáleným příznivcem přírodního léčitelství, EZO – TV a psychotroniky, aby ho taková zvůle filmařů zvedla ze židle. Být Mikoláškovým příbuzným, tak se soudím.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme