Od zveřejnění výsledků francouzských parlamentních voleb v červenci 2024 se prezidentu Emmanuelu Macronovi nepodařilo získat většinu v Národním shromáždění, které je rozdělenější než kdykoliv v historii „páté republiky„. Z voleb vzešly tři silné politické bloky, které se vzájemně nenávidí: levice sdružená kolem krajně levicové strany Nepoddaná Francie (La France Insoumise) Jeana-Luca Mélenchona, Macronova centristická strana Obnova (Renaissance) a pravicové Národní sdružení (Rassemblement National) Marine Le Pen.
Otevřený či skrytý konflikt bude ve Francii zřejmě dále narůstat – a to ze tří důvodů.
1. Nedemokratická Republika
Účelem každé demokratické i republikánské formy vlády je chránit své občany před zahraničními i domácími hrozbami a dohlížet na pokojné předání moci. To, zda je ještě ve Francii možné změnit vládu pokojně prostřednictvím volebních uren, není jisté.
Tím, že mnoho kandidátů Macronovy strany z voleb odstoupilo ve prospěch kandidátů Nové lidové fronty (narychlo sestavené koalice levicových a krajně levicových stran vedené Mélenchonovou Nepoddanou Francií), Macron a část středopravice ve volbách zvrátili demokratickou vůli francouzského lidu vložit zákonodárnou moc do rukou pravice, která má v zemi většinovou podporu.
Francouzi, kteří dali v prvním kole nejvíce hlasů „pravici“, byli ohromeni, když z druhého kola voleb vzešli jako vítězové levicové a středové strany – Národní shromáždění ovládané levicí a centristy nereprezentuje současný stav ve Francii.
Mezi prvním a druhým kolem voleb jsme byli svědky surrealistické podívané „pravicových“ kandidátů (včetně bývalého premiéra Édouarda Philippa), kteří vyzývali lidi, aby volili komunisty a „zablokovali“ tak „extrémní pravici“. Tak tohle se snad může stát pouze ve Francii!
2. Nejvíce protizápadní politická „levice“ na světě
Politikařením v zájmu záchrany své parlamentní frakce Macron nabídl (relativní) vítězství krajně levicové straně Nepoddaná Francie, která patří k nejzavilejším nepřátelům západní civilizace v Evropě. Nepoddaná Francie je marxistická strana, která počítá s násilím jako s prostředkem k získání moci a jako s technikou vlády.
Neuplyne den, aby Nepoddaná Francie nevznesla požadavek na převzetí vlády, nepožadovala jmenování toho či onoho člověka na pozici premiéra – podle ústavy je to výsada prezidenta – nevyzývala k sesazení Macrona a nehrozila „pochodem na Elysejský palác“, pokud její požadavky nebudou splněny. Tyto vyděračské požadavky připomínají spíše vzbouřence pokoušející se o státní převrat.
Mélenchon se snažil zalíbit především radikálním muslimským voličům a pronesl řadu pobuřujících výroků ve prospěch Palestiny a nenávistných verbálních arabesek o Židech. Levicově orientovaný deník Le Monde napsal:
„Za posledních deset let pronesl zakladatel Nepoddané Francie řadu poznámek inspirovaných antisemitskými stereotypy. Jeho výroky vzbudily nepochopení i v jeho vlastním táboře a v posledních třech měsících přispěly velkou měrou k růstu napětí ve společnosti.“
Zdá se, že zde jde o až příliš známý marxistický koncept Volksrache (lidová pomsta): vyvolávání nenávisti a její nasměrování proti „nepřátelům režimu“ s cílem je zlikvidovat. Vražda policisty, vypálení synagogy, smrt delikventa, válka na Blízkém východě, volby, žádné volby: aktivisté Nepoddané Francie použijí jako záminku cokoliv k rozdmýchávání nepřátelství a zejména antisemitské zášti. Podle všeho podněcují násilnou – dokonce teroristickou – militantnost v tradici francouzského teroru 18. století. Vypadá to jako by se demonstranti snažili podněcovat násilí proti dosud vzdorujícím segmentům populace: židům, křesťanům, sekularistům, sekulárním a umírněným muslimům, „pravici“, tzv. „krajní pravici“, „středu, „středolevici“ a „buržoazii“.
3. Lze dnes Francii vůbec vládnout?
Důsledkem Macronova politikaření mezi prvním a druhým volebním kolem je ve Francii aktuální bezvládí. Ačkoliv se mu podařilo zablokovat vůli lidu, tak nebyl schopen pomoci levici získat většinu, aby mohla něčeho dosáhnout. Zatímco země s federálním systémem, jako je Belgie, jsou schopny přežít a fungovat i bez centrální vlády, o Francii se toto říci nedá.
Problémem není ani tak historicky častý rozpor mezi prezidentem a Národním shromážděním, jako spíše neschopnost kterékoliv politické strany získat v parlamentu většinu. V současné situaci je těžké sestavit koaliční vládu. Krajní levice a středové strany se, zdá se, nenávidí, a středové a některé pravicové strany označují pravicové Národní sdružení Marine Le Pen za ďábelskou stranu. Bez většinové koalice nemůže Národní shromáždění fungovat a francouzský státní aparát je na odpis.
Kvůli volebnímu úspěchu krajní levice, který Macron naservíroval na stříbrném podnosu nejextrémnější straně v Evropě, a neschopnosti najít parlamentní většinu se Francie, zdá se, pomalu a jistě propadá do chaosu – živné půdy pro násilí. Mélenchonova falanga a s ní i ostatní nepřátelé Západu už vidí na obzoru svůj konečný cíl – likvidaci Západu.
Autor je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich.
Převzato z Gatestone Institute
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
