Reality show Výměna manželek s Matějem Stropnickým a jeho partnerem Danem pověst bývalého zeleného politika u široké veřejnosti nesporně vylepšila. Už z několika dřívějších rozhovorů a článků bylo zřejmé, že Stropnickému odstěhování se na venkov do vesnice Osečany, kde s partnerem opravují starý zámek v dezolátním stavu, více než prospělo. Jako nezávislý intelektuál se stále více zabývá politickou formulací něčeho, co lze nazvat starolevicí nebo populistickou levicí. Tedy levicí, která se v první řadě zabývá starostí o nižší společenské vrstvy, nikoliv o identitární politiku a práva menšin. O opuštění bubliny a svém prozření hovoří třeba zde nebo zde.
Neznamená to, že by se Stropnický stal konzervativcem. Spíše dává okázale najevo, že ho identitární politika nezajímá, a to i přesto, že jako homosexuál je jejím subjektem. Šestinásobné matce Martině, která na zámek přijela namísto jeho partnera Dana a hned poznala, zač je toho loket (opravdu se více než o zámek jedná o zdevastovaný dům, kde se improvizovaně ohřívá voda, nádobí se umývá ve škopku a nejspolehlivějším osvětlením je petrolejka), řekl, že jej odhalení jeho homosexuality v médiích nijak nepotěšilo mimo jiné proto, že si homosexuálního politika každý hned asociuje s tématy jako svatby či adopce.
Člověk by neměl chtít všechno…
To přitom nebylo jeho politické a dokonce ani osobní téma. Martině nastíní i svůj pohled na děti: člověk by neměl chtít všechno, je to něco za něco a do vztahu dvou kluků se dítě prostě nenarodí. Mateřského Dana, který po dětech velice touží, poslal k rodině se šesti dětmi i proto, aby změnil názor (což se nepovedlo, Dan se s rodinou skvěle sžil a hned avizoval, že děti budou jezdit na zámek na víkendy a prázdniny, přičemž Stropnický složil hlavu do dlaní). Ve svém eseji pro Salon Práva Stropnický napsal, že využíváním menšinových témat levice zastírá, že se přestala starat o spravedlivější distribuci statků. V podcastu Insider zase řekl, že „LGBT abeceda nebere konce“.
V západních zemích, kde se už podařilo prosadit homosexuální manželství a adopce či surogátní mateřství, a tedy už není na tomto poli kam postupovat, aktuálně „T“ zastínilo všechna ostatní písmena. Jak píše v Echu Ondřej Šmigol:
„Klíčovým datem je 26. červen 2015. V ten den rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu legalizovalo homosexuální sňatky. Padla poslední velká překážka k naprostému zrovnoprávnění homosexuálů s heterosexuály. Neziskovky a aktivistické skupiny, jejichž hlavním smyslem existence bylo protlačování dalších práv pro lesby a gaye, najednou o něj přišly. Proto se z písmenek LGBT přestaly soustředit na LG a začaly vypichovat T. Ukazuje to například výzkum sociologa z Oxfordské univerzity Michaela Biggse. Ten spočítal, kolikrát se objevila slova gay, lesba, transgender a bisexuál v závěrečných zprávách americké LGBT organizace Human Rights Campaign. Do roku 2015 jasně dominují gayové, transgender se týká zhruba 25 % všech zmínek. Po roce 2015 zmínky o translidech vystřelily vzhůru. V posledním Biggsem zkoumaném roce, tedy 2018, činily přes 75 % všech zmínek. Podobné je to v případě další LGBT neziskovky GLAAD. Zajímavé je, že v obou případech téměř vymizely zmínky o lesbách.
V Británii je vývoj velmi podobný. Parlament legalizoval homosexuální sňatky v březnu 2014. Od té doby zmínky o transgender lidech rostou, ale u gayů a leseb klesají. Poslední statistika se týká britské charity Mermaids, která je přímo zaměřená na podporu transgender dětí. Její příjmy se potácely někde těsně nad nulou až do roku 2015, kdy najednou začaly strmě růst. Vše naznačuje, že nátlak LGBT aktivistů bude pokračovat, ať splní jakékoliv své cíle. Jedná se o systém a rozjetou mašinu, která potřebuje hledat nové a nové kauzy, aby se udržela v chodu.“
Posedlost identitou
Jádrem woke (aka identitářské, aka neomarxistické) ideologie, která prolezla většinu (nejen) levicových stran na Západě, je posedlost rasou, sexualitou a genderem. Ať se však tváří, že dnes zastupují černochy, muslimy či šestašedesátý gender, ve skutečnosti se jen snaží rozklížit společnost prostřednictvím instrumentálního využití skupin, které je k tomu nikterak nezmocnily. Lidé z menšin, kteří proti nim otevřeně vystoupí, jsou vnímáni jako zrádci a čeká je mnohdy větší a horší ostrakizace než „bílé cisheterosexuální muže“. Zastánci nejkorektnější korektnosti se v takovou chvíli nestydí sáhnout k nejhrubějším homofobním řečem.
Dobrým příkladem může být případ maďarského konzervativního europoslance Józsefa Szájera, přichyceného na gay večírku. Je zřejmé, že konzervativec by se neměl účastnit podobných sexuálních výstředností, ať už jsou heterosexuální či homosexuální. Szájer také okamžitě skončil v politice, stejně jako jeho stranický kolega Zsolt Borkai, který si užíval heterosexuální swingers párty na jachtě. V konzervativním Fideszu tak zřejmě platí stejná metrika pro gaye a heterosexuály. Proti Szájerovi však liberálové rozjeli posměvačnou kampań, překračující veškeré hranice slušnosti a lidské důstojnosti, jako proti „nachytanému homofobovi“.
Szájer přitom nikdy neřekl nic homofobního, nikdy neproslul bojem proti homosexuálům, ve svém okolí byl jako homosexuál znám a respektován. Celý jeho zločin spočíval v tom, že jako uznávaný odborník na státovědu a konzervativní politik napsal první nekomunistickou ústavu Maďarska, v níž je definováno manželství jako svazek muže a ženy. Homosexuálové mají v Maďarsku možnost uzavřít registrované partnerství. Ke své orientaci se možná nepřihlásil veřejně právě proto, aby se nemusel stát aktivistou nebo zrádcem.
Ne každý gay je pro homosňatky
Když v roce 1989 americký gay publicista Andy Sullivan (dnes hlásá, že hnutí už dosáhlo všech svých požadavků a mělo by se okamžitě rozpustit) poprvé napsal článek o tom, že by gayové měli svou sexualitu normalizovat v rámci manželského svazku, což byla tehdy nepředstavitelná a politicky neprůchozí myšlenka, dostalo se mu zášti překvapivě ne od konzervativců, ale od dalších gay aktivistů, kteří jej obvinili, že se snaží jejich sexuální chování nacpat do heteronormativních škatulek. Doba se změnila, požadavky aktivistů rovněž, to ale stále neznamená, že neexistuje (sice) menšina gayů, kteří žijí v souladu se svou přirozeností, ale uznávají hodnotu manželství jako různopohlavního svazku určeného především k plození a výchově dětí.
Při schvalování zákona o stejnopohlavním manželství ve Francii, při českými médii převážně ignorovaných Protestech pro všechny, se organizátorům podařilo dát dohromady otevřené gaye, kteří protesty podporovali. Mluvčím byl otevřený a v partnerství žijící gay Xavier Bongibault, jiný aktivní gay Jean-Pierre Delaume-Myard na to téma napsal i knihu. A když jsme už u francouzských gayů, průzkumy dlouhodobě ukazují, že gay a bisexuální muže (sebeidentifikované, nikoliv latentní) ve zvýšené míře vůči zbytku populace najdeme mezi sympatizanty strany Marine Le Penové. Ta sice vůči homosexuálům nijak aktivně nevystupuje a jsou zastoupeni i v čele strany, ale ani její strana stejnopohlavní manželství nepodporovala a nepodporuje.
Je tedy zřejmé, že gay voličům Le Penové, ať už je jejich názor na manželství jakýkoliv, přijdou podstatnější jiné věci: například migrace, díky níž dochází k paradoxu, že v Londýně jakožto velkoměstě považuje homosexualitu za výrazně morálně problematickou více lidí než na anglickém venkově. Co je jiné, když v zemích jako Česko nebo Polsko obvykle gayové z venkova najdou bezpečí a přijetí právě v metropolích? Skladba obyvatelstva.
Pojďme si proto představit alespoň pár významných gayů, co na woke hru nepřistoupili:
Douglas Murray. Svou homosexualitu si uvědomil velmi brzy, už v 19 letech napsal oceňovanou knihu o partnerovi Oscara Wildea. Stal se nejznámějším britským konzervativním intelektuálem současnosti, často vystupuje v různých televizních diskusích, kde obvykle zastává roli osamoceného hlasu zdravého rozumu, píše komentáře pro různá britská média od konzervativního Spectatoru až po bulvár Daily Mail. Jeho zásluhou byla alespoň částečně zachráněna pověst Rogera Scrutona, když dosud neznámým způsobem dokázal přimět progresivistického novináře George Eatona, aby vydal nahrávku zmanipulovaného rozhovoru.
Je autorem dvou knih, které brilantně popisují uvadání západní civilizace. První, Podivná smrt Evropy (již vyšla česky), se věnuje primárně migraci z jiného civilizačního okruhu; Murray však zastává názor, že sebevědomá křesťanská Evropa by dokázala asimilovat i větší množství příchozích, proto pátrá po příčinách jejího současného marasmu. Neopomene ani úpadek náboženství či umění. Murray byl v mládí praktikující anglikán a jak ve své knize vysvětluje, byla to spíše přeslazená „dobrota“ liberální církve, než jeho homosexuální orientace, co jej vedlo k opuštění náboženství. Nyní je tedy agnostik, ale zároveň zastává názor, že západní civilizace bez křesťanství nedokáže existovat a jeho zavržení bylo pravděpodobně její osudovou chybou.
V druhé knize, která rovněž vyjde brzy česky, Šílenství davů: Gender, rasa a identita, Murray burcuje proti woke ideologii jako celku a zvlášť drtivé kritice podrobuje celý koncept genderu a mrzačení dětí a dospívajících transaktivisty, stejně jako snahy o přepisování jazyka ve prospěch údajné „inkluzivity“. Obě knihy jsou ve svém žánru bestsellery, jsou výborně napsané a poskytují čtenáři velkou argumentační výbavu do diskusí.
Murray si nemyslí, že se homosexualita dá léčit, sám sebe považuje za zcela vyhraněného homosexuála, jenž o ženy nemá a nikdy neměl nejmenší sexuální zájem, je však zastáncem toho, že u velké části lidí je sexualita spíše škálou a jsou možné změny oběma směry, přičemž společenská atmosféra je samozřejmě ovlivňuje.
Andrew Doyle. Doyle je dramatik a satirik původem ze Severního Irska. Považuje se za levičáka, ve volbách podporoval Jeremyho Corbyna, zároveň je zastáncem brexitu. Protože ale „nikdy neviděl nic nesmyslnějšího“ než současnou „woke culture“, začal se věnovat jejímu aktivnímu zesměšňování. Vytvořil na Twitteru falešný účet nebinární aktivistky Titanie McGrath, která produkuje naprosto neuvěřitelné šlehy, ostatně přesvědčte se sami. Bohužel u řady jejích příspěvků by dnes nezasvěcený člověk dokázal jen těžko určit, zda se jedná o parodii nebo o skutečnou reprezentantku (reprezentanta?) tohoto myšlenkového směru.
Jako Titanie Doyle vydal dvě knížky: Titania McGrath’s Woke: A Guide to Social Justice (2019) a „dětskou“ My First Little Book of Intersectional Activism (2020). U obou se budete s jistotou řezat smíchy. Smíchy se u nich neřezal Guardian, který jim věnoval několik uražených recenzí. Ale to je nejlepší reklama, ne? Jinak se věnuje hlavně obhajobě svobody slova, společně s Douglasem Murrayem uspořádali sérii přednášek proti identitární politice po celé Velké Británii. Píše komentáře pro magazín bývalých marxistů Spiked a bude mít show Free Speech Nation na novém britském konzervativním kanále GB News.
Dave Rubin. Pochází ze sekulární židovské rodiny, vyrůstal v prominentní newyorské čtvrti. Původně byl levicovým liberálem a aktivistou za práva LGBT, dělal komediální pořady a talk show. Postupně své názory přehodnotil a začal se označovat za klasického liberála či libertariána. Pro PragerU natočil video, kde vysvětuje svůj rozchod s progresivismem. Do svých show začal zvát různé konzervativce jako Bena Shapira či Jordana Petersona. Jejich rozhovory se vyznačují klidným, respektuplným tónem, například diskuse mezi Rubinem, který žije v homosexuálním svazku, a odpůrce homosexuálních (a jakýchkoliv civilních) manželství Shapira.
Rubin se dlouhá léta považoval za agnostika či ateistu, v prosinci 2019 prohlásil, že uvěřil v Boha. V říjnu 2020 oznámil, že bude poprvé volit republikánského kandidáta, Donalda Trumpa. V únoru 2021 Rubin ohlásil, že si už není jistý, zda klasický liberalismus nezpůsobil současné poblouznění a že přehodnotil i další své názory.
„Dospěl jsem k závěru, že kolaps, v němž jsme nyní, je nevyhnutelným koncem toho, jak vypadá čistě sekulární liberalismus. (Smutná realita pro někoho, kdo napsal knihu hájící liberalismus.) Tolerance inkorporovaná v liberalismu je tím, co umožnilo systémový vzestup wokeismu. Měkký podbřišek této tolerance a víra, že logika a rozum dokážou vyřešit vše, jsou perfektní živnou půdou pro vynalézání a rozmnožování špatných nápadů, jako je wokeismus. A sekulární liberálové bez jiných skalních pravd, než těch, jejichž zdrojem je vlastní mysl, proti tomu nemají žádnou obranu. Naši zakladatelé to chápali, a proto nám Ústava neuděluje práva, ale chrání je. Práva jsou dána Bohem, nikoli člověkem. Logika potřebuje pod sebou něco věčného jako základ,“ napsal.
Andy Ngo. Pochází z rodiny vietnamských uprchlíků. Je šéfeditorem kanadského konzervativního webu The Post Millennial, sám se ale považuje za sekulárního centristu. Léta reportuje o akcích levicových radikálů v Portlandu a okolí, a o ústupcích, které jim místní demokratičtí politici dělají. O jeho práci začalo být hlasito během protestů Black Lives Matter, když zveřejňoval videa násilí demonstrantů (většinově bílých) na soukromém majetku a lidech. V liberálních médiích bývá označován za krajně pravicového provokatéra a islamofoba. Na Twitteru má skoro 800 tisíc sledujících a jeho videa mají miliony zhlédnutí. Při své práci byl opakovaně fyzicky napaden, dostává výhrůžky smrtí, po Portlandu se objevují výzvy, aby byl zavražděn. Je autorem knihy Unmasked: Inside Antifa’s Radical Plan to Destroy Democracy (2021), kterou se vydavatelství rozhodlo nepropagovat z obav o bezpečí svých obchodů, před nimiž se začaly hromadit davy protestujících.
Renaud Camus. Francouzský spisovatel, filosof a politický aktivista, žije na hradě Château de Plieux. Vlastní sexuální orientaci často tématizuje ve svých knihách, původně byl socialistou a prominentním aktivistou za práva gayů. K jeho zavržení v liberálních kruzích vedla ostrá kritika multikulturalismu a islámu a blízkost Národní frontě. Je autorem výrazu le Grand Remplacement („velká výměna“), jak nazývá demografickou proměnu Francie a dalších západních zemí pod vlivem migrace. Ten je označován za nacionalistickou konspirační teorii, sám Camus stál za své výroky mnohokrát před soudem a byl odsouzen k peněžitým trestům.
O to víc je nutné ocenit Alana Beguivina, mj. překladatele Houellebecqova Podvolení, který české vydání (v Dauphinu) Camusových esejů Velká výměna v malém nákladu 800 kusů připravil. Rozhodně nečekejte žádné hrubiánství spojené s českou antiislámskou scénou, Camus je až překultivovaný estét a mistr pera a výroky, za něž byl souzen, nebyly v žádném ohledu podněcující k čemukoliv nelegálnímu, byť provokující. Podle Camuse je například současný stav jeho země vítězstvím „druhé kariéry Adolfa Hitlera“, prodloužením jeho zločinů, které nebožtík páchá na evropských národech, jejichž obranu zalehl svým neblahým stínem.
Arthur Finkelstein. Již zesnulý americký PR konzultant a specialista na kampaně, strategie a průzkumy veřejného mínění. Vyrostl v chudší židovské rodině v Brooklynu, vystudoval ekonomii a politologii a kariéru započal jako analytik v televizi NBC. Postupně se vypracoval na špičkového poradce pro politiky. Považoval se za libertariánského konzervativce, své služby poskytoval mnoha pravicovým a konzervativním politikům, především republikánům v USA, později i konzervativcům v Kanadě, Izraeli a Evropě. V poslední dekádě jeho života byl jeho hlavním klientem Viktor Orbán, jemuž pomohl ke třem velkým volebním vítězstvím.
Profesně vychoval řadu konzervativních poradců a lobbistů. Specializoval se na negativní kampaně a podle svých kritiků udělal z liberalismu nadávku. On sám tvrdil, že nikdy nikoho lživě nepošpinil, pouze zvýrazňoval negativní vlastnosti protikandidátů. Byl i autorem maďarské kampaně Aby se Soros nesmál poslední. O své homosexualitě veřejně nehovořil, přestože žil s partnerem a dokonce vychovávali dvě dcery. Stalo se mu totéž, co Szájerovi – jeho oponenti, kterým vadilo, že jeho klienti pak v Kongresu hlasují pro tradiční manželství, odhalili jeho orientaci v roce 1996 v Boston magazine. Svého partnera Donalda Curialea, s nímž žil 40 let a vychovali spolu dcery Jennifer a Molly, si vzal v soukromém ceremoniálu v jejich domě v roce 2004. I nadále však poskytoval své služby jen konzervativním politikům, a to i těm, kteří proti manželství homosexuálů brojili.
Jak je zřejmé z toho kratičkého seznamu, na němž spousta jmen není (namátkou Richard Grennell, Florian Philippot, Rob Smith a mnoho dalších), homosexuálové mohou být pravicoví i levicoví, konzervativní i liberální, a rozhodně nemusí být woke. Také nemusí svou sexuální orientaci považovat za jediný a nejdůležitější atribut svého života, ba dokonce ani své politické kariéry, jejich životním zájmem nemusí být manželství homosexuálů a už vůbec nemusí cítit automaticky spřízněnost s dalšími písmeny LGBT abecedy, zvláště s „T“ (byť i pod „téčkem“ se ukrývá několik veřejně známých lidí, kteří nejsou woke a snaží se této ideologii čelit).
I homosexualita je už passé…
Mějme to na paměti. Náš odpor by se neměl nikdy stáčet ke zneužívaným menšinám, ale k těm, kteří je využívají jako instrument pro zničení údajně opresivních společenských struktur. Těch struktur, v nichž nakonec spokojeně existuje i většina homosexuálů; jejich sexuální identita je koneckonců založená na realitě binárního pohlaví – a pouze v ní dává smysl.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!