Série medailonků ruských představitelů, hlásných trub a válečných zločinců. První dvojici svedla dohromady nejen neúčast na Putinově včerejším výročním projevu. Tváří v tvář odporu oficiálních armádních struktur začal Jevgenij Prigožin hledat v Ramzanu Kadyrovovi oporu.
Bojovníci kadyrovského praporu Achmat přislíbili podělit se s Wagnerovci o munici, kterou jim oficiální kanály zřejmě přestaly distribuovat. Podle Vladimira Osečkina, zakladatele disidentské skupiny Gulagu.net, vytvořili Prigožin a Kadyrov ve spolupráci s tehdejším velitelem generálem Sergejem Surovikinem již loni na podzim triumvirát, který se neúspěšně pokusil ovládnout ruské ministerstvo obrany a převzít kontrolu nad ruským válečným úsilím na Ukrajině.
Prigožin údajně usiloval o post prvního náměstka ministerstva obrany nebo o post ministra obrany, zatímco Kadyrov měl v plánu stanout v čele Národní gardy. Podle Osečkina se však o spiknutí dozvěděla ruská agentura vnitřní bezpečnosti FSB, načež se trojice zalekla sama sebe. „Každý z nich nebyl ochoten riskovat vlastní blaho v zájmu společné světlé budoucnosti.“ Na rozdíl od Kadyrova je však Prigožin pro ruský donucovací aparát poměrně snadným cílem.
Od ostatních je odděluje také to, že na násilí aktivně participují.
KADYROV RAMZAN ACHMATOVIČ
Narodil se roku 1976 do jednoho z největších čečenských klanů, dětství strávil ve vesnici Achmat Jurta (dříve Centaroj). Jeho otcem byl Achmat-Chadži Kadyrov, který se narodil v Kazachstánu, kam byla jeho rodina deportována bolševiky. Otec v mládí pracoval manuálně na rýžových farmách a sibiřských staveništích, pak se však začal nábožensky vzdělávat v medresách a islámských institutech v tehdejším SSSR, působil jako zástupce imáma a imám v mešitách.
Islámské právo šaría studoval na univerzitě v Jordánsku. Otec pravděpodobně v 80. letech navázal spolupráci s tehdejším sovětským státním aparátem, který měl v islámských centrech své lidi, aby dohlíželi na vliv radikálního wahhábismu, považovaného za rizikový a protistátní.
Po vyhlášení nezávislosti Čečenské republiky Ičkerije roku 1991 se stal Kadyrov členem duchovní správy (muftíjátu) neuznané republiky, později byl jmenován zástupcem muftího a muftím Ičkerije.
Jako nový duchovní vůdce Čečenska vyhlásil Achmat Kadyrov džihád Rusku a účastnil se vojenských akcí proti federálním vojskům. Syn Ramzan vyrůstal v tradiční a pobožné společnosti, absolvoval školu a byl oženěn s dívkou ze stejné vesnice. Byl vychováván v poslušnosti k autoritám a patriarchům rodu, jeho otec má dnes v Čečensku jakýsi oficiálně podporovaný kult světce. Spolu s otcem bojoval v řadách čečenských separatistů a bojoval proti ruským ozbrojeným silám.
Dne 21. dubna 1996 ruské jednotky zavraždily separatistického vůdce Džochara Dudajeva. Nahradil ho Aslan Maschadov, kterého Kadyrov dlouho podporoval. Až do roku 1996 se Achmat Kadyrov se svým synem Ramzanem účastnil bojů proti ruským silám v řadách ičkerijské armády.
Dne 31. srpna 1996 podepsali zástupci Ruska a Ičkerije ve městě Chasavjurt dohodu o příměří. Ruská vojska byla z Čečenska zcela stažena a rozhodnutí o statusu republiky bylo odloženo do 31. prosince 2001. Ramzan v té dohě začal působit jako asistent a osobní strážce svého otce, který po stažení ruských vojsk začal veřejně vystupovat proti wahhábismu.
V červenci 1998 uspořádal Kongres muslimů severního Kavkazu. Účastníci kongresu odsoudili wahhábismus a také iniciovali založení Koordinačního centra muslimů Severního Kavkazu, které sjednotilo tradiční duchovní správy severokavkazských republik.
„V roce 1998 jsem si uvědomil, že jsem se mýlil. Skutečnost je taková, že jsem byl proti zavedení práva šaría v republice. A byl jsem také proti šíření wahhábismu,“ uvedl později Achmat Kadyrov. V říjnu 1998 došlo v Grozném k neúspěšnému atentátu na Achmata Kadyrova.
V červnu 1999 Kadyrov využil Maschadovovy slabosti a na vlně protiváhhabismu zahájil pokus dostat pod svou kontrolu všechny orgány činné v trestním řízení v Čečensku. Na tajné schůzce, které se zúčastnili prakticky všichni šéfové bezpečnostních služeb, byl Kadyrov zvolen vojenským amirem. Podle práva šaría se měl amir stát hlavou státu po odvolání sekulárního prezidenta. V té době zůstali Maschadovovi věrní pouze velitel Národní gardy Magomed Chambijev a ministr vnitra Aidamir Abalajev. Přesto se Maschadovovi podařilo pokus o převrat zmařit.
V srpnu 1999, poté co Basajevovi bojovníci vtrhli do Dagestánu, požadoval Achmat Kadyrov, aby prezident Maschadov vydal dekrety zakazující wahhábismus, vyhostil všechny jeho zahraniční propagátory a postavil Basajeva před soud. Definitivně přešel na stranu ruských federálních úřadů – po vypuknutí druhé čečenské války odmítl vyhlásit Rusku džihád. Hrál klíčovou roli při mírovém předání většiny vesnic a měst v čečenském Gudermesu ruským federálním silám. V září a říjnu 1999 Kadyrov prohlásil, že je připraven postavit se proti wahhábistům a spolu s polními veliteli bratry Jamadajevovými vyhlásil Gudermesovský a Kurčalojovský okres Čečenska za „území osvobozené od wahhábismu“ a odmítl se účastnit nové války s ruskými federálními vojsky.
Dne 10. října 1999 byl Achmat Kadyrov dekretem ičkerského prezidenta Maschadova odvolán z funkce muftího s odůvodněním: „nepřítel čečenského lidu“, který „podléhá zničení“. Kadyrov dekret neuznal (právo na jeho odvolání měli pouze jiní imámové) a prohlásil se za prezidenta Čečenské republiky Ičkerije. Šaría soud separatistů odsoudil Achmata Kadyrova v nepřítomnosti k trestu smrti. V červnu 2000 byl Achmat Kadyrov prezidentským dekretem jmenován vedoucím správy Čečenské republiky (Čečensko), prezidentského úřadu se ujal v roce 2003. Syn Ramzan jej po celou dobu věrně následoval a od roku 2000 vedl otcovu bezpečnostní službu.
Achmat Kadyrov byl podle svého okolí smířený se smrtí, jako zbožný člověk ji považoval za vůli Všemohoucího. Mezi lety 2000 až 2003 unikl pěti pokusům o atentát. Nedovolil FSB, aby mu poskytla efektivní ochranu. V podstatě čekal, kdy přijde finální úder. Přišel 9. května 2004 na stadionu v Grozném, kde se konal koncert ke Dni vítězství. Nastražené výbušné zařízení zabilo sedm lidí a další desítky byly zraněny. Achmat Kadyrov zemřel cestou do nemocnice.
Už před otcovou smrtí působil Ramzan na ministerstvu vnitra, kde vyjednával s příslušníky nelegálních ozbrojených formací o jejich přechodu na stranu federální vlády. Většina vzdavších se bojovníků byla zařazena do bezpečnostní služby prezidenta Čečenské republiky; v důsledku toho tvořili bývalí separatističtí bojovníci do konce roku 2003 už drtivou většinu „kadyrovců“
Den po otcově smrti byl tehdy osmadvacetiletý Ramzan Kadyrov jmenován prvním místopředsedou vlády Čečenské republiky. Slíbil, že „osobně zlikviduje Šamila Basajeva a jeho teroristické jednotky“, které nově vinil ze smrti svého otce. V září 2004 obklíčil Kadyrov spolu se svou bezpečnostní službou početný (odhadem stočlenný) oddíl takzvaných „gardistů“ Aslana Maschadova vedený jeho osobním bezpečnostním šéfem Achmatem Avdorchanovem u vesnice Alleroi v Kurčalojevském a Nožajsko-jurtovském okrese (předtím Avdorchanov vstoupil do Alleroi a zabil tam několik obyvatel, kteří spolupracovali s federálními orgány). Během bitvy, která trvala několik dní, Kadyrov tehdy podle svých slov zabil 23 partyzánů a utrpěl zranění.
Poté, co byl v roce 2005 čečenský premiér, Rus Sergej Abramov, vážně zraněn při dopravní nehodě, stal se Ramzan Kadyrov úřadujícím předsedou vlády republiky. V roce 2006 se také stal tajemníkem regionální pobočky prezidentské strany Jednotné Rusko.
Kadyrovovi se už blížila třicítka – podle federálních zákonů jde o věk, kdy se člověk může stát prezidentem republiky federace (Putin byl již dříve vyzván, aby to změnil a umožnil Kadyrovovi stát se prezidentem; ten tak neučinil). Tehdejší prezident Alchanov se postavil proti a mezi jejich ochrankami došlo k přestřelce, kterou musel řešit Vladimir Putin na osobním setkání s oběma aktéry. Alchanov byl přiměn podat demisi a prezidentem se stal Ramzan Kadyrov.
Od té doby se situace v Čečensku stabilizovala, Kadyrov přesvědčil mnoho bývalých separatistů k přechodu na stranu čečenských úřadů, mnozí také uprchli nebo byli zabiti.
Kadyrovovo prezidentství se vyznačovalo rozsáhlou výstavbou a rekonstrukcí infrastruktury v Čečensku, která byla umožněna především díky dotacím z federálního rozpočtu. Kadyrovova vláda pevné ruky, kombinující regionální a náboženské tradice a vůdcovský princip, udělala z Čečenska vcelku bezpečný a upravený stát, vyznačující se na poměry Kavkazu efektivní byrokracií, nižší mírou korupce, kvalitní infrastrukturou apod. Navzdory formální existenci institucí je skutečná mocenská struktura tvořena muži, kteří velí armádě, osobní gardě a zabijákům působícím v Moskvě. S oponenty je zacházeno krutě, lidé jsou popravováni, unášeni či mučeni bez soudů a čečenští nájemní zabijáci jsou v Rusku obecně využíváni k likvidaci nepohodlných osob.
Kadyrov je přesto vnímán v Rusku hlavně pozitivně – řadou etnických Rusů je oblíbený pro svůj svébytný způsob komunikace, podporu bojových sportů a aktivní působení na sociálních sítích. Oceňují, že ukončil válku na Kavkaze, že „na Kavkaze je díky němu klid“. Svou demonstrativní účastí na invazi na Ukrajinu potvrdil loajalitu a v očích řady Rusů vykoupil velkorysou finanční podporu, která z Moskvy do Čečenska směřovala. Zároveň na něj etničtí Rusové pohlížejí jako na showmana a zástupce specifické subkultury, řada jeho komických vyjádření nebo činů (jako například institut „Veřejných omluv Ramzanu Kadyrovovi“) se stala v Rusku memem.
Kadyrov klade velký důraz na náboženství, často obhajuje právo šaría a v Čečensku převažující tradiční súfismus považuje za hlavní prostředek boje proti salafismu, pročež v zemi neustále přibývá mešit a náboženských škol, také se pravidelně vyjadřuje ke světovým událostem, které považuje za „útoky na islám“. Navzdory objevujícím se zvěstem o nových ženách a otevřené podpoře mnohoženství má Kadyrov jen jednu oficiální manželku – Medni Kadyrovovou ze své rodné vesnice, s níž byl v mládí oženěn. Celkem mají čtrnáct dětí, z nichž ty starší již zastávají funkce v rámci republiky. Dcera Ajšat je například čečenskou ministryní kultury.
Ramzanovým dědicem je prvorozený syn Achmat narozený v roce 2005. Významnou součástí rodu je Ramzanova matka Ajmani, která má v rodině značný vliv.
PRIGOŽIN JEVGENIJ VIKTOROVIČ
Pochází z petrohradské intelektuální rodiny, otec Viktor byl Žid, matka Violetta má skandinávské kořeny. Otec zemřel brzy, matka pracovala jako lékařka a profesorka infektologie na lékařské fakultě. Část dětství strávil u svého strýce, důlního inženýra v Žovti Vody na Ukrajině. Matka si posléze našla nového partnera, lyžařského instruktora Samuela Fridmanoviče, který jej vedl k profesionálnímu sportu. Věnoval se běhu na lyžích, reprezentoval v juniorských kategoriích.
Navštěvoval petrohradskou školu pro olympijské naděje. Podle spolužáků se učil dobře a v kolektivu byl poměrně oblíbený, „neměl však žádné hranice“. Poprvé soudně trestán v osmnácti letech po pokusu o krádež automobilu. Z výchovného ústavu však utekl a s dalšími mladistvými chlapci a dívkou vytvořili kriminální skupinu. Vykrádali byty, kšeftovali a podváděli.
Osudným se jim stal večer, kdy nakradené peníze roztáčeli v luxusní petrohradské restauraci. Na odchodu se opilý Prigožin jal s nožem pronásledovat neznámou mladou ženu. Dívku požádal o cigaretu, potom ji chytil do kravaty a povalil na zem. Dívku se zbytkem bandy okradli o kabelku, kabát, náušnice a boty. Dívka křičela o pomoc a přivolala policejní hlídku, která na místě zadržela nezletilého člena gangu. Ten se rozpovídal a pro ostatní si policie dojela do jejich bytu. Prigožin dostal 13 let, odseděl devět. Prošel nejtvrdšími sovětskými koloniemi. Podle spoluvězňů byl psychicky odolný, nevzdával se, měl spoustu zájmů a plánů a ve vězení proslul jako kšeftař.
Rodina stála vždy při něm, nikdy jej nepřestala podporovat. Propuštěn na svobodu byl roku 1990, nastěhoval se zpět k rodičům a začal studovat farmacii. S otčímem také začali ihned podnikat, prodávali v Petrohradu hot dogy. Odešel ze školy a začal se věnovat podnikání naplno, vedl síť prodejen s luxusními potravinami, investoval také do hazardu. Pravděpodobně v hazardní branži se setkal s Vladimirem Putinem, který měl na petrohradské radnici na starost jeho regulaci.
Zrekonstruoval část petrohradské Kunstkamery, kde se společníky v roce 1996 otevřeli luxusní restauraci Old Customs. Často v té době cestoval na Západ, kde sbíral inspiraci pro svůj byznys. Otevřel i další elitní podniky, kde se začala scházet místní byznysová a politická smetánka.
V roce 1998 otevřel na zrekonstruované staré lodi restauraci New Island. Restaurace se stala zvlášť proslulou, v roce 1999 tu jednal ruský premiér Sergej Stěpašin a výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu Michel Camdessus, v roce 2001 tu nový ruský premiér Vladimir Putin hostil svého ruského protějška Jacquese Chiraca, o rok později pak George Bushe, kterého Prigožin osobně obsluhoval. Pomalu si získával důvěru Putina a jeho petrohradského okolí; byl dobrým vypravěčem, okouzlujícím a zábavným, „na recepcích plnil úlohu jakéhosi královského šaška“.
V nultých letech založil i cateringovou společnost Concord, v průběhu let se zbavil svých společníků a osamostnil se. Na přelomu první a druhé dekády začal intenzivně obchodovat se státem, jeho společnost začala dodávat jídlo nejen na bankety, ale také do institucí, škol a školek, nemocnic a vojenských jednotek. V roce 2017 proti němu zasáhla Federální antimonopolní služba, když jeho podnikání „naplnilo všechny znaky monopolu“. To se opakovalo ještě několikrát.
Postupně se stal jedním z největších petrohradských oligarchů. Pro svůj původ v kriminálních strukturách, značný cynismus, bezohlednost a sadistické sklony, začal být využíván i na špinavou práci, pravděpodobně v koordinaci s tajnou službou GRU. Tato spolupráce zahrnovala založení a řízení Wagnerovy skupiny, Institutu pro výzkum internetu nebo organizování různých provokací proti ruské opozici. Politicky nebo vojensky působil kromě Sýrie v Alžírsku, Libyi, Demokratické republice Kongo, Nigérii, Etiopii, Keni, Madagaskaru, Středoafrické republice, Súdánu a Angole, kam také pravidelně cestovával svým soukromým letadlem. Ve Wagnerově skupině původně shromažďoval především profesionály – bývalé vojáky, kteří často nespokojeně odešli ze státních služeb, ale i gangstery nebo veterány dřívějších ruských válek, kteří nedokázali žít v míru.
Bylo zde o ně dobře postaráno – soudržná komunita, vysoké platy, dovolené a bonusy, jasná pravidla i velitelská struktura. Tato oficiální kostra skupiny byla během invaze na Ukrajinu obalena „masem“ z řad ruských vězňů, jejichž rekrutaci Prigožin osobně prováděl v ruských kriminálech. Pro tyto bojovníky, kteří brzy přečíslili původní profesionály, byla zavedena vlastní pravidla.
Financování si skupina patrně zajišťovala zčásti sama díky obchodování s nerosty, jinak je však zcela závislá na ruské armádě a zbrojním průmyslu – jejich zbraně jsou ruské výroby, dále využívají armádní kasárna, poligony a výcviková střediska, vojenské nemocnice a další státní servis.
Kvůli svému podnikání měl Prigožin opakovaně problémy s ruskými úřady, má problematický vztah i s petrohradským starostou Alexandrem Beglovem, jehož kampaň dříve financoval. V roce 2020 byl již sankcionovaný Prigožin v Mnichově na letišti zatčen, vyslechnut německými tajnými službami a po přímé intervenci Kremlu propuštěn. Přes třicet let žije v manželství s někdejší spolužačkou z farmacie Ljubov, mají dvě dospělé děti, obě žijí v Rusku; dcera Polina (1992) je součástí rodinného byznysu, syn Pavel (1998) členem Wagnerovy skupiny, bojoval v Sýrii a na Ukrajině. Manželé také vychovávají Prigožinovu dceru Veroniku z nemanželského poměru.
Společně s manželkou podniká v řadě dalších oborů, vlastní rozsáhlé stavební a úklidové firmy, společnosti na výstavbu vojenských cvičišť a kasáren, developerské firmy na výstavbu bytů a komunálních služeb a mnoho dalších. Ljubov Prigožinová dále vlastní síť butiků, specializované obchody s čokoládou, obchodní dům, několik wellness a spa center, butikový hotel atd.
Není pobožný, ale má dobré vztahy s pravoslavnou církví a patriarchou Kirillem osobně – jeho dcera Polina měla v dětství rakovinu a jako poděkování za její uzdravení financoval rekonstrukci kláštera a dalších pravoslavných památek, jeho manželka má za tímto účelem nadaci.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme