Pakt Molotov-Ribbentrop byl velmi hořkou pilulkou pro mnoho komunistů na Západě. Pokud jste viděli film Oppenheimer, tak tam bylo, jak byli ti mladí a nadšení technici a vědci ve třicátých letech zároveň nadšenými komunisty nebo levičáky. Pakt Stalina s Hitlerem byl velkou ranou, po které velká část z nich komunistickou stranu opustila.
Zdá se, že existuje nějaká historická sinusovka – objeví se nadšená levicová generace a pak dojde k události, která ji zasadí ránu a deziluzi. Takovou ranou bylo léto 1939 a oznámení, že z dosavadních úhlavních nepřátel jsou skoro přátelé, kteří si během pár měsíců rozdělili všechny menší národy, co měly tu smůlu, že obývaly prostor mezi nimi. V ujednání, které vypadalo jako velmocenská politika i pro ty lidi, kteří do té doby věřili, že Sovětský svaz je ideálem, který takovou špinavou mocenskou politiku nedělá.
Geniální tah?
Skalní komunisti si ale našli ospravedlňující příběh. Protože Stalin geniálně předpověděl všechno, co se stane, těch 200km co získal navíc mu nakonec umožnilo válku neprohrát a celé to byly od něho takové ty 4D šachy atd.
Tohle samozřejmě ignoruje několik věcí.
Kdyby Hitler neměl záruku Stalinova přátelství a skoro spojenectví, tak by do války v roce 1939 nešel. Německá generalita měla z První války dvě poučení – 1. Německo nemůže bojovat na dvou frontách, 2. Německo položil akutní nedostatek surovin z důvodu blokády, protože vždycky bylo závislé na dovozech. Německo si mohlo dlouhodobě opatřit dostatek ropy na válčení buď dovozem z USA nebo dovozem ze SSSR. Při nepřátelství s oběma pro něj velká válka nepřichází v úvahu. To bylo dogma na Německém generálním štábu. Dohoda Stalina s Hitlerem bylo to, co válku v Evropě odstartovalo a umožnilo.
Za další těch získaných dvě stě kilometrů bylo místem, kde Sovětská armáda utrpěla svou vůbec nejdrtivější porážku. Sověti budovali podél staré hranice soustavu opevnění – Stalinovu linii. Po anexi Pobaltí, poloviny Polska a části Rumunska se všechny jednotky posunuly na novou hranici a Stalinova linie zůstala nedobudovaná a opuštěná. Na nové hranici se začala budovat Molotovova linie, která ale neměla žádnou hloubku – skončilo to několika betonovými pevnůstkami na břehu hraničních řek, které Wehrmacht překonal nebo obešel v prvním dnu invaze. Dlouhý odpor byl kladen v Brestu, ale ten neměl žádný strategický význam – mosty, přes které se převalily tankové divize a přes které probíhalo jejich zásobování byly v německých rukou a stará pevnost je neblokovala.
Sovětské jednotky padaly do obklíčení a byly masakrovány v tomhle novém pásmu, takže když se Němci dostali ke Stalinově linii, už tu nezbyly jednotky, co by jí dokázaly bránit.
Moc si nepomohl…
Stalin tou anexí území v roce 1939 daleko spíš svou obranu oslabil, než že by jí zesílil. Získal pásmo asi 200 km na kterých ale nebyla zbudovaná obrana a bylo plné obyvatel, kteří Rusy vnímali jako okupanty a Němce na začátku války jako osvoboditele. Pásmo, přes které se Němci velmi snadno přehnali, protože zde ještě existovala logistická síť silnic a železnic víceméně evropského standardu.
Navíc tím SSSR ztratil obrovské množství kreditu u Západních intelektuálů, kteří jinak byli schopní manipulovat svými vládami tak, aby byla se Sovětským svazem nastolena větší míra spolupráce a přátelštější styky. Jen si připomeňme, že to byla práce právě téhle intelektuální třídy, která způsobila, že Franklin Roosevelt v roce 1934 Sovětskou vládu uznal, navázal s ní diplomatické a obchodní styky a to umožnilo, aby inženýři od Forda a General Motors šli do Sovětského svazu a stavěli tam ty obří továrny po vzoru amerických provozů. Kdyby Stalin konzistentně trval na tom, že je proti Hitlerovi i v roce 1939, měl by v těchhle lidech chápavé přátele a zastánce.
Německá nepružnost
Nakonec osud Druhé světové války na těch dvou set kilometrech nezávisel. Na čem na východě záleželo byla ideologická nepružnost německého vedení, které nebylo schopno národům SSSR nabídnout lákavější alternativu než Stalin – byť se to přímo samo nabízelo na talíři – a žilo si ve svém fiktivním světě snů o kolonizaci podlidí. Pak mohl Stalin svou říši udržet. Osud války by byl možná jiný, kdyby Němci založili Vlasovce už v roce 1941 místo 1944 a nenechali miliony zajatců z roku 1941 pomřít hladem v táborech. Cesta k vítězství byla zablokována vlastní ideologií a dobytí jakéhokoliv velkého města by na tomhle nic nezměnilo. Boj by pokračoval, protože ten ideologický přístup nedával jinou možnost než bojovat a mezi tím by se stále více projevovala materiální převaha USA.
Stalinova anexe byla naprosto nemorálním krokem činěným ze zcela zištných velmocenských pohnutek a není ospravedlnitelná ani tím, že by v konečném výsledku měla nějaký zásadní vliv na výsledky Druhé světové války.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
