Válku od logistiky zkrátka neoddělíš. Milí čtenáři, dostal jsem několik dotazů, proč už dlouho nebyl žádný článek o válce na Ukrajině; hlavně proto, že jsem neměl dobré téma. Nicméně současné dění si o článek přímo říká.
Kdo sleduje vývoj, asi ví, že na jižní frontě se odehrávají nejtvrdší boje ve dvou místech: jsou to vesnice Robotyne a Urožajne, nacházející se od sebe cca 80 km vzdušnou čarou. Fronta se v létě moc nehýbala, což lze přičíst hlavně naprosto fantastickému zaminování celé oblasti před ruskými obrannými liniemi. Jsem zvědav, jak dopadne poválečné hodnocení situace, a zda tam leží “jenom” miliony min, nebo dokonce desítky milionů. Každopádně je jich mnoho a “prokousat se” touto zaminovanou oblastí metr po metru trvá adekvátně dlouho, zejména když do toho musíte odrážet i útoky ruské artilerie a helikoptér Ka-52.
Minová pole mají za úkol zkomplikovat a zpomalit postup k ruským zákopům, tzv. Surovikinově linii. V oblasti, kde leží Robotyne, vypadají ruská opevnění zhruba takto:
Zdroj: Institute for Study of War
Velký kroužek opevnění na jihu této mapy prstencovitě obklopuje město Tokmak. A právě Tokmak je v tomto případě zajímavý, protože to je bezprostřední cíl ukrajinské ofenzívy v tomto směru. Na jeho dobytí či nedobytí záleží širší výsledek války.
***
Tokmak je místní dopravní uzel, sbíhá se v něm několik silnic a prochází jím vojensky důležitá železnice z Krymu do přístavu Berdjansk. Dále na jih už je jenom jedna důležitá silnice mezi Melitopolem a Berdjanskem, a vůbec žádná železnice.
Trať přes Tokmak je pro ruskou armádu životně důležitá, protože jde o jedinou železniční tepnu na jih od současné fronty. Bude-li přerušena, nebo dokonce jen ohrožena dělostřeleckou palbou zdálky, stane se zásobování ruských vojsk v současných obranných liniích velmi komplikovaným. Ruská armáda ve své doktríně silně spoléhá na přepravu materiálu po železnici; jedním z důvodů, proč se loni na jaře musela stáhnout od Kyjeva, byla skutečnost, že nedokázala uzásobovat svoje vlastní jednotky v dané oblasti pomocí nákladních aut. Pamatujete si na ten šedesátikilometrový konvoj, který se tam tehdy zasekl? Yup.
I proto Ukrajinci tak tvrdošíjně útočí tím směrem, a proto Rusové Robotyne tak tvrdošíjně bránili. Ve hře jsou ale ještě další faktory.
Mapa, kterou vidíte nahoře, poněkud klame tím, že na ní není patrný reliéf terénu. Ukrajina není tak totálně plochá, jak si ji někdy představujeme, a zrovna u Robotyne se nachází poměrně vysoký kopec, “kóta 166”, ze které se dá obhlížet celý region i pouhýma očima, bez nutnosti použití dronů. Jinými slovy, lze odsud řídit dělostřeleckou palbu na značné vzdálenosti.
Zdroj: Topographymap.com, převzato z Daily Kos
Tento kopec je klíčem k výsledku celé bitvy. Pokud se tohoto hřebene útočící Ukrajinci zmocní a udrží jej, budou mít většinu bojiště jako na dlani, a ruské jednotky v nížinách kolem řek budou vystaveny značně nepříjemnému ostřelování. Pokud naopak zůstane v rukou Rusů, bude trčet jako hrot v boku celého pokusu o útok a může jej odsoudit k neúspěchu.
Jde o hodně, protože padne-li Tokmak, ocitnou se ukrajinské jednotky v daleko volnějším terénu, který není tak silně zaminovaný jako území před ruskými zákopy. Ani už zde není tolik zákopů a pevnůstek jako u staré fronty, která se celý rok prakticky nehýbala a kterou bylo možno za dlouhé měsíce práce opevnit do alelujá.
Terén za Tokmakem směrem k moři, to už byl ruský týl, kde se museli pohybovat i Rusové sami, a kde je tím pádem min daleko méně a bezpečných cest více. Nějaká minová pole lze samozřejmě naklást i narychlo pomocí artilerie (třeba při ústupu), ale ne v takovém rozsahu, v jakém je za Surovikinova velení kladli po celé měsíce v nárazníkovém pásmu; ten problém by byl řádově menší.
Ve volnějším terénu se dá lépe manévrovat, třeba pomocí obrněných vozidel, kterých mají Ukrajinci od západních států značné množství, a kterými zatím po počátečních ztrátách spíš šetřili. Méně min, méně opevnění, méně zákopů = potenciální průlom až k moři. Toto všechno ovšem záleží na tom, kdo získá či uhájí Tokmak. A v tom zase hraje roli “kóta 166”, až donedávna tak nevýznamná, že jsem na žádné západní mapě ani nenašel její jméno.
Na takových kopcích se někdy točí osudy celých národů.
M. Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme