„Freude, Freude, vždycky na tě dojde,“ říkával můj bývalý ředitel školy, který učil společenské vědy a dějepis. A měl pravdu. Došlo na něj i při hodinách Úvodu do studia genderových studií. Jsem toho názoru, že konzervativec by se neměl názoru svých oponentů vyhýbat, měl by jej ctít jako ctí svůj vlastní a měl by se jej snažit pochopit, případně alespoň respektovat, že jeho názor není jediný. Nechtěl jsem soudit knihu podle obalu a rozhodl jsem se o obsahu výuky přesvědčit osobně. Proto jsem u nás na fakultě zavítal na přednášku genderových studií.
S lítostí musím pointu trochu vyzradit už na samotném začátku – žil jsem v představě, že jedná-li se o univerzitní předmět, je představa konzervativců o genderových studiích přehnaná a celý obor je trochu démonizován. Poměrně rychle jsem bohužel z této představy vystřízlivěl. První přednáška, na kterou jsem se vetřel, se týkala tématu násilí.
Nesoudit, ale odsoudit…
Vždy jsem žil v tom, že základem genderových studií je nesoudit. To bylo úspěšně vyvráceno slovy, že „muži si myslí, že jsou zajímavější a nerozpakují se promluvit, zatímco ženy neustále uvažují, jestli něco je nebo není hodno probírání.“ Samozřejmě celá promluva byla doprovázena gesty připomínajícími maskulinní namachrované samce a rozvážné a opatrnější dámy. Na přetřes přišla i slova jednoho bývalého ředitele mužské věznice: „Hlavní rozdíl je v tom, že muži jsou muži a ženy jsou ženy. Na tom se nic změnit nedá. No podívejte se, to máte tak, pokud se žena dopustí trestného činu, tak je nějak vyšinutá. Muži ve vězení, to jsou normální chlapi, co mají jen nějak posunutý ten hodnotový řád, to jsou lidi jako my. Žena páchající trestnou činnost je totálně ujetá, vybočuje ze své přirozenosti. To je spíš něco patologického, to jsou spíš pošuci a magoři.“ Jako důkaz si vyučující vybrala případ Jiřího Kajínka. Bylo podle ní na výsost jasné, že protože to byl muž, tak měl větší obdiv veřejnosti, a protože obelstil systém, stal se hrdinou. Za jednu z perel přednášky považuji tezi, že ženy jsou považovány za ty, co se musí starat o rodinu a nejsou společností vedeny k riskování tolik jako muži, přičemž jim tedy ani není umožněno páchat tolik trestných činů a dostat se do vězení.
Na konci přednášky se pak debata ovšem stočila k ještě tenčímu ledu – ke kampani MeToo. Ze židle mě nezvedala ani tak kritika amerického producenta Harveyho Weinsteina a snažil jsem se zůstat klidný i při odsouzení Tomáše Töpfera a jeho rozhovoru pro Český rozhlas. Kromě bývalé ministryně Kovářové se pak ale dostalo i na Ondřeje Havelku a jeho vyjádření pro DVTV. V roce 2019 prohlásil: „Gentlemanství vyprchalo. Když dámě podržíte dveře, už harašíte. Tak haraším.“ Narážel tak samozřejmě na hysterii, která přerostla původní snad i dobře míněnou podporu obtěžovaných žen. Do výkladu vyučující o tom, jak Havelka zesměšnil celou kampaň MeToo jsem se opatrně zapojil a jednoho z největších gentlemanů, jaké si dokážu vybavit, jsem se snažil hájit. Z celé třídy čtyřiceti lidí jsme Havelku bohužel hájili jen dva, i to ale stačilo k mírnému znejistění přednášející. Při obhajobě své kritiky vypustila slova, která jsem si zapsal doslova a přepisuji je doslovně z poznámek: „Mně stačil ten titulek a říkala jsem si, že ho použiju, neměla jsem nervy se na to podívat, toto je hrozně situační a nedá se říct…“ Co se však dá říct s jistotou, je fakt, že jsem odcházel s naběhlou žílou.
Zpátečník Freud
Podstatně skeptičtější jsem pak byl, když jsem se vydal na další přednášku o pár týdnů později. Trefil jsem téma sexuality a společnosti. Levicové přesvědčení ve smyslu zlehčování všech závazků a svazků se zde projevilo v čiré podobě. Při poměrně zajímavém výkladu o historii pojímání sexuality byl Freud označen pomalu za zpátečníka, který vše řeší jen pudově a příliš biologicky. Byl jsem byl poučen, že nic není motivováno přírodou, ale společností, kterou je třeba srovnat. Jak jsem zjistil, motivy ke styku mohou být podle nejnovějších trendů v genderových studiích nikoliv biologické, ale například ekonomické, politické, spirituální či morální. Na poslední kategorii jsem se bohužel ale nestihl dotázat, i když slibovala jistě zajímavé vysvětlení.
Současnou společnost nám měl přiblížit koncept kulturních scénářů – zaběhlých norem, které jsou typické pro určitý okruh lidí. Zní vám to povědomě? Měl jsem nezvratný pocit, že snad všechny jazyky na označení těchto kulturních očekávání mají pojem minimálně pár set let, a to tradice. Asi ale není k podivu, že tento pojem nezazněl ani jednou. Nakonec, při vysvětlení, že například taková manželská věrnost je pouze kulturní scénář, jsem se snažil vžít do typické situace. Přiznám se, že přistihnout partnerku s cizím mužem či jakýmkoliv jiným cizoložníkem, (ať už by se identifikoval jakkoliv), nijak by mě neuklidnilo ani nezmírnilo můj vztek vědomí, že jde vlastně jen o porušení kulturního scénáře a nevěra je jen jiný koncept sexuality…
Muž se nedá, žena se nevzdá
Pomyslnou poslední ránu pak zasadil rozbor textů. Když ke mně připutovaly texty písní Sorry od Beyoncé a Cry Me a River od Justina Timberlakea, znejistil jsem. Nakonec se ukázalo, že jde o ukázkový případ, jak se muž a žena postaví k nevěře partnerky/partnera. Nebudu zacházet do kompletního výkladu obou textů, správnému studentovi genderových studií by mělo naskočit alespoň to hlavní. Je přeci naprosto jasně vidět, že muž je při nevěře ze strany své partnerky vulgární a přeje jí jen to zlé, žena si drží úroveň a hlavu vztyčenou. Mužským heslem je tak podle této teorie „Já se nedám,“ zatímco žena se řídí sloganem „Já se nevzdám.“ Příklad byl tak inspirativní, že mi skutečně dal ve spojení s předchozími zážitky jednu velkou lekci – že až se příště zase budu snažit pochopit levicový genderismus, půjde v mém případě nejspíš opět o snahu marnou.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
