Asi drtivá většina z nás žije v představě, že nejdůležitějším českým spojencem je Německo. Samozřejmě kromě Slovenska, které považujeme svým způsobem za „bratrské“, ale z hospodářského hlediska pro nás nemá valný význam. Rozhodně ne takový jako sousední Němci. Poslední dění v Evropě ovšem ukazuje, že tato neochvějná jistota nemusí být vůbec neochvějná. Je zjevné, že s odchodem Angely Merkelové se česko-německé vztahy mohou jen zhoršovat, na čemž se shoduje celá politická scéna. Mnoho si nelze slibovat ani od vlády Olafa Scholze, jejíž program se s národními zájmy Česka nekryje takřka vůbec.
To si samozřejmě uvědomují nejen čeští politici, ale také představitelé ostatních zemí v regionu. Logicky tak hledají protiváhu, což je poněkud snazší v situaci, kdy už agendu Evropské unie nebude bezvýhradně udávat německá vláda. Mohli bychom přeneseně a poněkud kýčovitě říct, že země Visegrádské čtyřky hledají nového ženicha. O Británii přišly po brexitu a o Německo pravděpodobně přijdou s odchodem Angely Merkelové.
Nový přítel z Paříže
Není vůbec náhoda, že se na setkání V4 v Budapešti tento týden objevil francouzský prezident Emmanuel Macron. Toho čeká poměrně horké období, kdy Francie bude v první polovině 2022 předsedat Evropské unii a Macron bude navíc už v dubnu obhajovat prezidentský post ve volbách. Do toho můžete směle zamíchat i debaty o takzvané taxonomii a boj o jádro a máte tu jasný důkaz, že Francie má mocenské ambice, přičemž právě odchod Merkelové uvolňuje Macronovi prostor. Při vší úctě nikdy nedisponoval takovou silou jako německá kancléřka, nicméně nový kancléř Olaf Scholz už by takovým soupeřem být neměl.
Francouzsko-německý motor Evropské unie navíc poslední dobou povážlivě zadrhává. V případě Německa je jasně patrný odklon doleva, zatímco Francie míří jednoznačně doprava. A to se zdaleka netýká jen energetiky, v níž se obě země rozcházejí nejvíce. My jsme v paradoxní situaci. S Německem jsme neoddělitelně propojeni, tamní energetika přímo ovlivňuje tu českou, ale s Francií tvoříme jakýsi jaderný klub a zdaleka nejen to. U Macrona a dalších evropských politiků jsou patrné i určité známky zděšení nad dekadencí, která tu a tam v Evropě probublává, byť zatím nedosahuje takové úrovně jako ve Spojených státech či Velké Británii.
Když se podíváte na hlavní favority francouzských prezidentských voleb, je zjevné, že posun Francie doprava není jen výstřelkem jednotlivých politiků. Uspět ve volbách mohou prakticky jen čtyři jména – Emmanuel Macron, Valérie Pécresse, Éric Zemmour a Marine Le Pen. Všechno jsou to de facto kandidáti z pravé strany spektra, zatímco Německo vykročilo zcela jednoznačně nalevo. Evropská unie se tak vrací do doby, kdy politiku bude definovat do značné míry ideologický střet pravice versus levice. Vzhledem ke složení české vlády je zcela zřejmé, ke komu bude mít blíže Česká republika. Poprvé po 30 letech budeme „ideologicky“ blíže k Francii než k Německu a není třeba se toho bát.
Doba se mění…
Pro drtivou většinu z nás je takové vychýlení naší evropské politiky novou zkušeností, ale minimálně z historického hlediska máme k Francii poměrně blízko. Mnozí už dávno zapomněli, že Francie byla první zemí, která uznala Československo, podporovala země Malé dohody a Česko je v současnosti také pozorovatelskou zemí takzvané Frankofonie. Hospodářské vztahy samozřejmě nelze poměřovat s Německem, ale naše obchodní bilance s Francií je výrazně kladná, což není rozhodně na škodu.
Česko už podruhé navíc čeká předsednictví EU, které i tentokrát navazuje na předsednictví francouzské. To opět přináší velmi těsné vztahy obou zemí. Pokud bychom to chtěli poněkud zjednodušit, můžeme prohlásit, že to, co určí Macron za priority francouzského předsednictví, budou i priority předsednictví českého. Stejného jevu jsme byli svědky v minulosti, kdy českému předsednictví v čele s Mirkem Topolánkem „předskakoval“ Nicolas Sarkozy. Přestože si oba státníci příliš nerozuměli, vztahy obou zemí tato událost spíše prohloubila.
V souvislosti s tím se mi vybavuje i mé poslední setkání s europoslancem Alexandrem Vondrou, které se uskutečnilo před dvěma týdny. Vondra přijel naprosto rozjařený z tradiční Jaderné výstavy ve Francii a liboval si, jak si s tamními politiky rozumí. A to včetně zatraceně zeleného předsedy výboru pro životního prostředí (tam je Vondra rovněž členem) Pascala Canfina, s nímž si při svém vstupu do Evropského parlamentu příliš nerozuměl. Doba se zkrátka mění a možná je na čase, aby Česko zaměřilo svoji pozornost i jinam do Evropy než do Německa či zemí V4.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!