Světová zdravotnická organizace (WHO) je vcelku obskurní podnik. Poměrně jasné náznaky jsou k disposici již nějaký čas – tedy každému, kdo před nimi záměrně nezavírá oči. Např. v r. 2014 v Keni spolu s UNICEFem nabízela „očkování proti tetanu“, jehož pravým účelem bylo způsobit neplodnost takřka dvou a půl milionů žen – samozřejmě bez jejich vědomí. Chování této organizace v rámci současné pandemie vyhodnotila administrativa Donalda Trumpa tak, že pozastavila platby USA do jejího rozpočtu. Není se příliš co divit, když v řadách representantů WHO jsou takoví chlapáci, že raději předstírají špatné internetové připojení, než by odpověděli na přímou otázku týkající se Taiwanu. A když něco takového zaznamená i The Guardian, tak to už musí být…
Organizace tohoto typu (za dalšího výtečníka bychom mohli považovat třeba UNESCO) se vyznačují tím, že je financují země Západu (jistě nikoli bezchybné, ale přece jen stále bezpečné a pod vládou zákona…), aby se pak od vlád ostatních zemí (mnohdy vyloženě diktátorských…), které v nich tvoří početní většinu, nechaly poučovat o morálce a mezinárodním právu. Měli bychom s tímhle masochismem skoncovat – čím dříve, tím lépe.
Jednou z vážných obav, které jsou v souvislosti s aktuální virovou epidemií artikulovány, je obava z nárůstu státní moci – tedy že krizovou situací budou jaksi přirozeně legitimizovány hlasy volající po jejím rozšíření. Vždyť někdo to musí řídit, rychle a bez zbytečných diskusí rozhodovat… a stát je k tomu nejpovolanější. Jak to tak bývá, úplná pitomost to není, což těmto názorům dodává zdání rozumnosti: no samozřejmě že skutečné ohrožení je časem exekutivy a dokud trvá, moc by se jí nikdo neměl plést pod nohy. Jenže požadovat jakousi volnou extrapolaci takového uspořádání do běžných poměrů je pomýlené i nebezpečné. Tak např. Libor Musil ve svém komentáři „Podivná válka“ žehrá nad tím, že náměstci na ministerstvech jsou politiky a ne odborníky, a prohlašuje za nemožné, aby „strategickou výrobu vlastnili cizinci“. Jenže vymanění některých otázek z oblasti politického rozhodování a jejich svěření ryze odborníkům má svá velká úskalí. Jednak to snadno sklouzne k přístupu „nejsi odborník, tak mlč!“. Dále, odborný konsensus je většinou fikce a dva odborníci mívají na tutéž otázku nezřídka tři různé odpovědi. Co je však hlavní, odborníci mají přinášet fakta a alternativy s analýzou jejich přepokládaného dopadu, a politici mají rozhodovat. Proč? Protože mají mandát z voleb. A k té „strategické výrobě“? Inu, která to tedy je? A má tedy např. polská vláda vyvlastnit elektrárny, které v Polsku vlastní ČEZ?
Praha 6 odstranila z veřejného prostranství sochu maršála Koněva. V Moskvě chtějí oficiální kruhy věc řešit jaksi soudně a ty neoficiální fyzicky útočí na naši ambasádu. Pro mě je v celé kauze nejsilnějším dojmem zklamání z počínání pana Čarnogurského. Ale už dříve jsem z jeho úst zaznamenal výroky, nad kterými zůstával můj rozum stát, takže bych se vlastně moc divit neměl. Každopádně záležitost zvýrazňuje diskusi o charakteru osvobození, kterého se naší zemi před 75 lety ze strany Kremlu dostalo. Nahlížet se dá z různých hledisek a např. cena oběti padlých řadových vojáků, které jejich důstojníci hnali na smrt (vždyť přece „nas mnogo“…), by neměla být zpochybňována či dokonce znevažována nikdy. Co je to však za osvoboditele, pro kterého je jednou z prvních věcí podniknutých na takto osvobozeném území zatýkání občanů osvobozené země a jejich odvlékání do koncentračních táborů? Právě tak činili sověti. Takový osvoboditel je falešný a takové osvobození je domnělé a mělo by být nazýváno spíše dobytím – byť na úkor předchozího okupanta.
Vláda se rozhodla poněkud uspíšit uvolňování restriktivních opatření. Situace se mění velmi rychle, takže možná, že odstup mezi napsáním těchto řádků (24.4.) a jejich publikací bude stačit k tomu, aby bylo zase všechno jinak. Teď to ale takhle vypadá. Co se však ve výčtu uvolňovaných aktivit dlouho vůbec neobjevovalo, byly bohoslužby. Křesťané mezi poslanci mlčeli. Proč? Mezi komerčními aktivitami, které mají být uvolněny dříve, jsou např. služby kadeřnictví. Na přetřes v minulých dnech přišla otázka, jak jen to dělá paní ministryně financí, že chodí stále s upraveným účesem. Ano, může se to zdát malicherné až bulvární. Ale má to přinejmenším dva podstatné aspekty: jednak, kdo ochotně dělá z lidí hlupáky ve věci podružné, bude tak činit i ve věci podstatné. A také, tyhle manýry jsou neklamným příznakem papalášské mentality. Právě takovéto maličkosti zůstávají v paměti a drolí důvěru v „systém“. Pohled na učesanou a obarvenou hlavu paní Schillerové je pro velké množství „obyčejných lidí“ srozumitelnější, než navýšení schodku státního rozpočtu na aktuálních 300 mld. Kč. Až bude někdo příště žehrat nad jejich ochotou věřit kdejaké obskurní teorii a nad vzestupem tzv. antisystémových stran, může si vzpomenout i na účes paní ministryně.
Puritánské požadavky i zásahy přicházejí z míst, ze kterých by to člověk ještě před pár lety opravdu nečekal. Tak dnes Hollywood cenzuruje nahotu. No představte si ten křik, kdyby něco takového požadovala třeba katolická církev…
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!