Českého vydání se dočkala kniha Když se z Harryho stala Sally, která v Americe poprvé vyšla v roce 2018. Od začátku ji provázejí četné kontroverze a její autor, konzervativní katolický myslitel Ryan T. Anderson, byl v několika významných médiích ostře kritizován a označen za netolerantního a bigotního. Jak je to ale s jeho knihou doopravdy?
Pro ty čtenáře, kteří si stejně jako já nepotrpí na romantické komedie, připomenu název filmu z roku 1989 Když Harry potkal Sally, v hlavních rolích s Billym Crystalem a Meg Ryanovou. Zde podobnost končí, Andersonova kniha se na rozdíl od filmu stala nepoměrně kontroverznější a v roce 2021 byla dokonce stažena z prodeje na Amazonu. Pro ilustraci: Mein Kampf si zde můžete do své čtečky dodnes zakoupit za dolar…
Transaktivisté jako nový Martin Luther King?
To je ostatně pro celou debatu o transgenderu jaksi příznačné. Stalo se z něj jedno z bojišť kulturních válek mezi americkými konzervativci a liberály. A co se děje v Americe, to se, jak známo, s určitým zpožděním vždy projeví také v Evropě.
Andersonovi se tak pochopitelně nevyhnula obvinění z transfobie. Zařadil se tak třeba vedle J. K. Rowlingové (mimochodem poměrně výrazné feministky), která na článek o rovných právech pro „lidi, co menstruují“ sarkasticky zareagovala následujícím tweetem: „Lidé, kteří mají menstruaci. Jsem si stoprocentně jistá, že pro ně máme vžité označení. Někdo mi s tím pomožte. Wumben? Wimpund? Woomud?“ Následná bouře zahrnovala i odstranění jejího jména z výstavy o Harrym Potterovi v Seattlu a její srovnávání s postavou Voldemorta z jejích knih ze strany kurátora výstavy. Tolik tedy k odtrženosti současné debaty od reality.
Andersonovi tak nepomáhá ani mimořádně citlivý přístup, který celou knihou prochází. Jak říká hned na úvod: genderová dysforie je závažný stav, k lidem, kteří jej prožívají, bychom měli přistupovat s úctou a hledat cesty, jak jim nejlépe pomoct. Jejich pocity jsou skutečné. Andersonovy námitky ale směřují jinam. Proč existuje takový tlak na užívání blokátorů puberty u dětí? Proč je tranzice prezentována jako jediný způsob řešení genderové dysforie? Proč jsou aktivisty stigmatizováni lidé, kteří procházejí detranzicí?
Anderson dává nejdříve prostor samotným aktivistům a představuje jejich argumenty. Je poměrně evidentní, že minimálně pro část z nich představuje současná agenda transgenderu pokračování boje za občanská práva. Neváhají např. srovnávat oddělení toalet dle biologického pohlaví s rasovou segregací. Zcela jim uniká, že zatímco barva pleti je pro užívání toalety zcela irelevantní, biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou pro oddělení toalet podstatným důvodem. Přesvědčivým způsobem je zachycena roky trvající nátlaková kampaň ze strany aktivistů zahrnující různé indexy rovnosti zdravotní péče nebo vyhrožování lékařským zařízením, která nechtěla provádět operativní změnu pohlaví.
Zjevná pravda?
Anderson poukazuje na skutečnost, že aktivisté zkrátka věří, že transgender chlapec je chlapec a že jeho identita je klíčovým a určujícím znakem jeho biologického pohlaví. Tento extrémně problematický názor poté vykládají jako zjevnou pravdu, o které se nediskutuje. Tato genderová identita je pak daná a neměnná – ačkoliv je podle studií zřejmé, že naprostá většina dětí, které se neztotožňují se svým tělem, jej nakonec přijme a v transgenderové identitě nesetrvá. U dospělých zároveň ignorují četné náznaky, že tranzice zahrnující chirurgickou operaci často zlepšení života dotyčných nepřinese a k jejich duševní spokojenosti nevede.
Tento způsob myšlení má, jak Anderson ukazuje, závažné dopady v oblasti veřejné politiky i ve zpochybňování rodičovské autority. Kromě notoricky známého přístupu na záchody opačného pohlaví jde třeba o školní směrnice, které radí, jak před rodiči utajit fakt, že se jejich dítě identifikuje jako transgender (používání běžných zájmen při kontaktu s rodiči a studentem preferovaných zájmen při výuce apod.).
Anderson přináší i příběhy lidí, kteří procházejí detranzicí. Jejich opakující se problémy je vedou k pocitu, že byli k tranzici donuceni, když jim byla předkládána jako jediná možnost bez důkladnějšího zkoumání psychických potíží. Skutečný klid ale dokázali najít až poté, co vyřešili svá hlubší a dřívější traumata. Anderson zde kriticky uznává, že k jejich rozhodnutí pro tranzici mohla přispět nevraživost, kterou společnost k genderově nekonformním lidem chová, což by, jak správně říká, mělo vést sociální konzervativce k obezřetnosti a snad i větší citlivosti k těmto problémům.
A co děti?
Zvláštní pozornost věnuje Anderson dětem. Oprávněně. U dospělých je možné říct, že svobodné rozhodnutí – jakkoliv jej mohou později litovat – je jejich vlastní záležitostí, a debata by se neměla vést ani tak o něm, jako spíše o souvisejících otázkách – například hrazení tranzice z veřejného zdravotního pojištění apod. U dětí je však situace jiná. O svobodném rozhodnutí nemůže být tak úplně řeč a zároveň je nutné mít na paměti veřejný zájem na jejich ochraně. Anderson cituje zprávy, které dokládají, že genderová identita dítěte je elastická a může být silně ovlivněna vnějšími vlivy – 80 až 95 procent dětí, které se identifikují jako transgender, nakonec v adolescenci své pohlaví přirozeně přijmou. Tranzice je naopak může v jejich pocitech utvrdit a zabránit jejich vyrovnání s biologickou realitou. I terapeuti, kteří jinak považují tranzici u dospělých za vhodnou, tento přístup u dětí kritizují.
Otázka, kterou si Anderson klade, je, zda současná „hvězdná hodina transgenderu“ může přetrvat dlouhodobě. Zmiňuje bojkoty proti soukromým firmám, které propagovaly to, co nazývá transgender ideologií. Stranou nenechává ani účelové koalice konzervativních a progresivních žen, které společně poukazují na nebezpečí, která pro ženy přináší politika genderové identity, a dokumentuje četné případy, kdy byl přístup na toalety na základě genderové identity a nikoliv biologického pohlaví zneužit sexuálními predátory. V závěru Anderson předkládá i některá (spíše obecnější) doporučení pro veřejnou politiku. Pro ilustraci současného stavu veřejné debaty lze dodat, že některé právníky a lékaře, kteří s ním na knize pracovali a pomáhali mu s výzkumem, nezmiňuje v poděkování jménem – pro jejich oprávněné obavy z profesních důsledků.
Silnou stránkou knihy je její důkladné zdrojování a systematičnost. Anderson se vyhýbá emotivním argumentům a svá tvrzení podkládá důkazy a analýzami. Celkově lze říct, že kniha Když se z Harryho stala Sally je provokativní čtení pro každého, kdo se snaží zorientovat v kontroverzním tématu. Bez ohledu na to, jestli s Andersonem souhlasíme či nikoliv, nabízí jeho kniha důležitý konzervativní pohled na jedno z nejpalčivějších témat současnosti.
Převzato u časopisu Kontexty
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
