KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jednoho mám odnepaměti rád a druhý mě vždy nechával lhostejným a spíš mě svým způsobem iritoval. Oba se teď dočkali ve Velké Británii mimořádné satisfakce. Kevin Spacey a Nigel Farage.
Ten první je geniální herec, známý ze seriálu Dům z karet anebo z filmů Obvyklí podezřelí či Americká krása; druhý je politik, jenž se do značné míry zasadil o odchod Velké Británie z Evropské unie.
Zatímco ve druhém případě šlo zdánlivě „jen“ o osobní spor vlivného „politika na penzi“ s bankou, ve druhém se jednalo bez nadsázky o život. Oba muži své spory vyhráli a jejich vítězství má – a ještě bude mít – velký význam nejen pro ně samotné, ale i pro západní svět.
Kauza Kevin Spacey
Jak už to bývá, můj text je, přinejmenším v prvním případě, poněkud osobní. Kromě již zmíněného seriálu Dům z karet (House of Cards; 2013–2018) a filmů Americká krása (American Beauty; 1999) či Obvyklí podezřelí (The Usual Suspects; 1995) si budu Kevina Spaceyho navždy pamatovat jako policajta Jacka Vincennese z vynikající kriminálky režiséra Curtise Hansona L.A. – Přísně tajné (L. A. Confidential; 1997), jednoho z nejlepších amerických retro filmů vůbec. Doba, kdy jsem film viděl, pro mě nebyla jednoduchá a Spaceyho protřelý, lehce zkorumpovaný, ale v zásadě schopný policista a slušný chlap, ke mně promlouval mnohem víc, než tušil.
Spaceyho herectví nebylo nikdy okázalé (žádný Jack Nicholson, s dovolením), ale spíš intimní, byť byl schopen pozoruhodných, takřka neuvěřitelných proměn, například ve filmu Sedm (Se7en či Seven; 1995) Davida Finchera nebo v již zmíněném Domu z karet, který většina mých přátel a známých sledovala hlavně kvůli němu. Dva Oskary, zlatý glóbus a cena BAFTA byly zaslouženou odměnou pro muže, jenž fascinoval publikum jako málokterý jiný a jenž navíc působil mimořádně civilně a sympaticky. Jako by ani nepatřil mezi globální Stars…
Na podzim 2017 ale přišel šok v podobě obvinění ze sexuálního obtěžování, k němuž mělo dojít před třiceti lety, a vzápětí následovala další a další, často od mužů; Spacey totiž přiznal, že ačkoli udržoval vztahy se ženami i s muži, cítí se být gay.
#MeToo
Vzhledem k tomu, že aféra propukla uprostřed kampaně #MeToo, jíž padli za oběť, zaslouženě i nezaslouženě, mnozí prominenti (seznam by byl delší než tento text), uspořádala média na Kevina Spaceyho doslova hon, k němuž se přidali i vlivní producenti, režiséři a velká studia, takže se jeho herecká kariéra ocitla rázem v troskách. Spacey se choval po celou dobu štvanice důstojně. Odmítal, že byl sexuálním predátorem, a pokud připustil nevhodné chování (jehož si po tolika letech nebyl, jak říkal, vědom), litoval ho a „obětem“ se omlouval.
Kromě Spojených států jej na základě udání obvinila ze sexuálního napadení i britská policie a leccos nasvědčovalo tomu, že by herec mohl skončit za mřížemi. Jenže! V roce 2022 Kevin Spacey nejprve vyhrál soud v New Yorku a před dvěma dny jej všech obvinění zbavil také soudní dvůr v Londýně.
Televizní záběry, fotografie a kresby dojatého, plačícího Spaceyho, jenž se dočkal ohromující satisfakce, prolétly snad všemi světovými médii. Komentář stíhá komentář a většina lidí, kteří měli a mají rádi jeho i jeho práci, mu to nejspíš ze srdce přeje.
Progresivistické a radikálně feministické úderky jsou zčásti „znechucené“, zčásti dokonce „vyděšené“, neschopné strávit rozhodnutí soudu, a proto tvrdí, že soud pouze „neprokázal vinu“, tj. „nepodařilo se mu prokázat“, že se Kevin Spacey obvinění dopustil a že je sexuálním predátorem, jako tvrdí jeho „oběti“.
Aby bylo jasno – ani já netvrdím, že se herec vždycky a za všech okolností choval vzorně, ale co jiného by mělo být smyslem soudu než „rozhodnout o (ne)vině“? Řev médií a touha po krvi, v tomto případě světoznámého herce (jenom na okraj – vzpomeňme si na podobný útok třeba na Dustina Hoffmana), nemají se spravedlností nic společného, zvlášť je-li to řev médií daný „společenskou objednávkou“ a atmosférou ve společnosti.
Pokud jde o hnutí #MeToo, na jedné straně není pochyb o tom, že se mu podařilo dosáhnout odškodnění řady skutečných obětí „sexuálního predátorství“, ať už těch mediálně propíraných (nejkřiklavěji asi v případě producenta Harveyho Weinsteina), či těch bezejmenných a ve většině případů vlastně důležitějších (byť připouštím, že by na ně dost možná nedošlo, nebýt oněch „velkých kauz“).
Na druhé straně se ale oběťmi hnutí stali lidé, jejichž vina byla přinejmenším sporná, anebo byli zcela nevinní. Pokud tomu tak bylo, jejich životy byly zásadním způsobem poničeny, jejich pověst zneuctěna, to všechno s důsledky, které nejdou napravit.
Kevin Spacey měl štěstí
Soudy, zejména ten londýnský, nepodlehly „veřejné náladě“ (která už ale ani náhodou není tak divoká jako před pár lety) a soudily jej, zdá se, spravedlivě. Verdikt „nevinen“ je dobrá zpráva nejen pro Spaceyho, ale i pro společnost.
Bude-li herec důsledný, a já doufám, že bude, bude usilovat o odškodné za všechny ty roky, kdy nemohl pracovat a kdy byl vystaven drastickému veřejnému ponížení. Pokud ve své snaze uspěje, a já věřím, že uspěje, bude to varování pro všechny, kteří mají za to, že lze zničit člověka na základě nepodloženého obvinění z něčeho, co se údajně stalo před mnoha lety.
Činy zkrátka mají své důsledky, a to – zdůrazňuji – pro obě strany.
Kauza Nigel Farage
Tato slova platí i ve druhém případě, kterým je Nigel Paul Farage. Zatímco ke Spaceymu jsem vždycky cítil sympatie a náklonnost, Farage mi nikdy nijak zvlášť sympatický nebyl. Nebylo tomu tak kvůli brexitu, na němž měl značný podíl, čímž si udělal velké množství nepřátel „až za hrob“ (v tomto případě jsem zastával a dodnes zastávám spíš indiferentní postoj), nýbrž pro způsob, jakým politiku dělal – na můj vkus až příliš arogantně, nezřídka prolhaně (což po brexitu sám uznal), zkrátka jinak, než jak si představuji, že by se měli politici chovat.
To ale není vůbec podstatné. Důležité je to, že banka Coutts, jež je součástí konsorcia či holdingové společnosti NatWest Group se sídlem ve skotském Edinburghu, zrušila Farageovi účet, protože měl „nesprávné názory“, a tudíž to musel řešit „tým pro reputační riziko“. Farage ovšem není žádný Mr. No Name, nýbrž protřelý politik s kontakty, a tak celou záležitost s chutí jaksepatří rozmázl.
A vida, BBC, která o jeho kauze „jednostranně a neprofesionálně informovala“, se mu hned dvakrát pokorně omluvila, šéfka NatWest Alison Rose, se musela pod tlakem ze strany vlády (jež má v NatWest 39% podíl) rovněž omluvit, a navíc odstoupit ze svého postu, a krátce nato rezignoval i šéf Coutts Bank Peter Flavel.
Farage, za něhož se postavili britský premiér Rishi Sunak, ministr financí Jeremy Hunt a další přední politici (bez ohledu na to, že jsou všechno, jenom ne Farageovi přátelé), ale stále není spokojen. Požaduje odchod celého vedení Coutts Bank a vyvození dalších důsledků a v tuto chvíli není vyloučeno, že bude úspěšný. Britská vláda navíc finišuje práci nad zákonem, který by podobné jednání v budoucnu znemožnil…
Dvojí lekce
Obě dvě kauzy mají, jakkoli se to na první pohled nezdá, mnoho společného. Jak Kevin Spacey, tak Nigel Farage totiž vyhráli bitvy, v nichž by si na ně jenom málokdo vsadil. Stalo se tak navíc ve Velké Británii, ve Spojeném království, kde jsou progresivismus, woke a cancel culture takříkajíc „v kurzu“ víc než jinde a kde řadu znaků, charakteristických pro progresivismus, vykazuje i Sunakova konzervativní vláda. Jak je tedy možné, že soud, respektive vláda a přední bankovní holding jednaly tak, jak jednaly?
Je to prosté. Britské soudy vždy byly a stále jsou skutečně nezávislé a britská vláda v čele s premiérem Sunakem projevila v pravou chvíli pud sebezáchovy.
Londýnský soud zkrátka v kauze Spacey nepodlehl tlaku levicových médií, podle kterých má údajná oběť vždycky pravdu, a Sunak a jeho lidé pochopili, že Coutts Bank nerozehrála pouze „hru o Farage“, nýbrž i o ně samotné, o celou společnost, o její budoucnost. Představa, že progresivistické a aktivistické bankéřky a jejich kolegové budou o tom, kdo u nich smí a nesmí mít účet, rozhodovat na základě toho, že se vyslovuje, například, pro brexit (mimochodem odhlasovaný v celostátním referendu), nebo má jiný názor na zahraniční politiku kabinetu, byla, i pro Sunakovy ministry šílená. Naštěstí.
Cesta k čínským „sociálním kreditům“, je ve skutečnosti i na Západě blíž, než si přiznáváme, tedy kromě těch, kteří o „něco takového, ale na rozdíl od Číny správného“ sami usilují. Tj. kromě těch, kteří se, napíše-li někdo to co já v minulé větě, smějí a „vysvětlují“, že tomu nerozumím, že přeháním a bezdůvodně straším, ale že je to vlastně nepřekvapuje, protože co jiného by mohli od sedmapadesátiletého bílého heterosexuálního privilegovaného muže z bohaté metropole čekat…
Jejich problém spočívá v tom, že tento muž se cítí být celý dospělý život integrální součástí Západu se vším, co k němu patří, tj. i s „wokeisty“, „cancelisty“ atd. (jinde než na Západě, proti němuž, přiznaně i nepřiznaně bojují, totiž v zásadě nejsou), jenom nehodlá nutně přitakávat každé pitomosti, jež se tu v posledních letech zrodila či vygradovala.
Fakt, že britský soud a britská vláda rozhodly před pár dny ve dvou vysoce sledovaných kauzách, jak rozhodly, mě, naplňuje nadějí, že si Západ jako celek, jeho elity, anebo přinejmenším část jeho elit dobře uvědomují, že se ocitl/ocitly na hraně, zpoza které by nemuselo být návratu. A to je dobře, moc dobře.