Když jsme dělali rozhovor se Sašou Vondrou, došli jsme k tomu, jak je důležitá hospoda – jako jedno z mála míst, kde se ještě scházejí lidé napříč sociálními vrstvami. A jak je na tom hospoda dnes špatně – a to i na venkově. Psal jsem o tom před rokem do Psychologie dnes, ale platí to stále…
Centrem společenského života býval kostel a škola, farář a učitel. Hospoda a hasiči k nim přibyly až později. Dnes (pokud tedy nežijete na jižní Moravě či na Valašsku) je kostel passé, do školy se dojíždí, hospoda je zavřená, takže zbývají jen hasiči. U náš na chalupě nedaleko Čáslavi to hasiči chvíli táhli a v budově bývalé školy jednou týdně otevírali svoji klubovnu, co sloužila jako neformální hospoda. Ale už nefunguje ani to.Zato fungují jiné věci. Máme schopného starostu, a tak jsou v obci dvě dětská hřiště a sportoviště, jaké by nám mohli závidět i na okrese… Jen tam tedy nikdo moc nebývá. Ale jak říkají místní, „je to zadarmo“. Protože je to samozřejmě z dotací. Na hospodu dotace nejsou. Na obchod taky ne. Naopak! Zatopíme jim elektronickou evidencí tržeb, kontrolami z finančního úřadu, hygienickými normami… Co kdyby na těch pár pivech vydělali a utajili nějaké daně. A co kdyby neměli oddělenou polici na utopence a hermelín. Ministr zemědělství blahé paměti Marián Jurečka (poté co nejprve zdvihl ruku pro EET) začal vymýšlet plán na dotace drobným venkovským provozovnám. Už to nestihl. I tak to trochu připomíná slavný výrok amerického prezidenta Ronalda Reagana: „Pokud se to hýbe, zdaň to. Když se to stále hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.“ V Česku jsme se dostali jenom k tomu zdanění. Takže nemáme ani hospodu, ani obchod. Zato ta hřiště. Dotace se holt zrovna vypisovaly na hřiště…
Jenže někde se lidi na venkově scházet musí. „Když sem něco potřeboval, zašel sem do hospody a vždycky tam byl někdo, kdo poradil nebo to uměl,“ stěžuje si soused. Jenže teď není kde. Ti mladší si píší přes faceboook, ti starší nedělají nic a ti úplně nejstarší pořád ještě sedí na lavičce před domem. Jen kolem chodí stále méně lidí, se kterými by mohli poklábosit. Pěšky nebo na kole už moc lidí ven nevyráží. Mají auta. Bylo by zajímavé, jak moc se to podepsalo na kondici dnešních důchodců. Ještě před dvaceti lety tu staré babky a dědové, pěkně svým tempem, šlapali tam a zpět. Jediní, kdo pořád chodí, jsou Cikáni. Ano, Cikáni, protože sem ještě Romové nepronikli. Jedna skupina bydlí na jednom konci vesnice, druhá na druhém. A zjevně se mají rádi, protože se pořád chodí navštěvovat. Tam a zpět. I oni se ale mění. Dříve jsme je znali jmény. Byli – pravda – jiní, ale patřili k vesnici. Pak jedni zmizeli, přišli jiní a v těch se už nevyznáme.
Lidská touha po pospolitosti ale zůstává a najde si cestu. Takže chlapi se schází ráno na návsi, když přijíždí pojízdná prodejna s pečivem. Posedí, popovídají si, koupí půlku chleba a jdou. „Celý život se posmívám ženským, jak se na návsi schází a kafrají,“ říká soused. „A teď to dělám taky!“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!