Vlivem nejrůznějších okolností, které rozvedu níže, byl rozpoután mediální hon na několik gentlemanů, kteří se ve středu 27. dubna večer setkali v pražském Arcibiskupském paláci. Co to bylo za setkání?
Jednou až dvakrát do roka je iniciováno sousedské setkání několika osob, se kterými se prolínají i mé kompetence arcibiskupského ceremoniáře, a to vzhledem k pochopitelné součinnosti se složkami Pražského hradu, v jehož areálu se nachází katedrála a několik dalších sakrálních budov. Takováto setkání jsou zejména informační, sdělujeme si, co nás čeká, a koordinační, protože
Z pochopitelných důvodů jsme se již více než půl roku vidět nemohli. Protože ale v současné době dochází k rozvolňování, musíme upřesnit plány akcí na další měsíce. I když šlo o setkání pracovní, z principu předběžné opatrnosti byla konzultována právní stránka věci. Případné pochybnosti pak byly vyvráceny informací, že Nejvyšší správní soud, resp. Městský soud v Praze, ruší vládní nařízení ve věci setkávání osob v soukromých prostorách.
Stanovení termínu bylo ovlivněno blížícím se třístým výročím svatořečení asi nejznámějšího Čecha – sv. Jana Nepomuckého, jehož sochy zdobí mosty v mnoha zemích světa na všech kontinentech mimo Antarktidu (kde se již jeho umístění také chystá). Toto výročí bude oslaveno v sobotu 15. května slavnostní bohoslužbou v katedrále, kterou bude přenášet Česká televize, a následným procesím a tradičními slavnostmi na Vltavě s názvem NAVALIS. Pevně doufám, že média se tomuto výročí budou věnovat minimálně stejně intenzivně jako naší přípravné schůzce.
Proto jsem také pozval hlavního pořadatele slavností NAVALIS – převozníka pražského pana Zdeňka Bergmana a několik lidí, kteří mi se zajištěním akcí dlouhodobě pomáhají. Schůzka začala v 17:30 hodin; v průběhu času několik lidí odešlo, několik lidí zůstalo a někteří neodmítli pražským převozníkem nabídnutý doutník, mimochodem vynikající. Pokud v době konzumace doutníku někdo zaslechl z venkovních prostor paláce hřmotný smích pražského převozníka, rozléhající se po Hradčanském náměstí, nebylo to nějakým nepřiměřeným veselím či „pařbou“; byl to jeho obvyklý smích, kterým kdekoli a kdykoli odzbrojuje (a někdy až děsí…) lidi a kterým je po Praze již dobře znám. Ostatně, pokud někdo navštíví Pražské Benátky u Karlova mostu, může se sám přesvědčit…
Od rána následujícího dne byl úřad arcibiskupství i já osobně pod tlakem desítek telefonátů a žádostí o vyjádření, a to kvůli fotoreportáži pořízené vskutku profesionálními „agenty“ deníku Blesk. Tito byli o akci informováni pravděpodobně na základě udání prozatím mně neznámé osoby. Hodiny fotografovali příchozí i odchozí z Arcibiskupského paláce a moji maličkost dokonce vyprovázeli téměř až domů – ve stříbrném Volvu s černými skly. Je pro mne zajímavé, že když jsem následného dne šel ve 23:15 hodin domů z práce utrmácený více než čtyřhodinovým zasedáním jisté rady, takovou pozornost mi nikdo nevěnoval. „Agenti“ odvedli dobrou práci a zjevně ne levnou – Blesk z toho žije již několik dní, kdy každý půlden zveřejňuje další jména účastníků setkání.
Ne, reagovat nebudeme!
Nechci srovnávat tisk a tajnou policii, ale marná sláva – některé vzpomínky z hlavy nevymažete. Třeba tu, jak jsme jako děti chodily v sobotu dopoledne k tetě na výuku náboženství. Za záclonou protější administrativní budovy textilního podniku se skrývali důstojníci StB, kteří fotili příchozí děti, měřili čas, kdy odcházejí, a předvolávali si rodiče k výslechům, co tam děti dělaly. Teta byla poté odsouzena za maření dozoru nad církvemi. U výslechu si tak silně předsevzala, že nezapláče, že jí pak už – až do smrti – plakat nešlo…
Všichni známe z výstav o době totality fotografie, kdy StB přesně z těch úhlů, které jsme mohli vidět na stránkách Blesku, fotografuje příchozí a odchozí z Arcibiskupského paláce. Tehdy je zajímalo, kdo jde navštívit blahé paměti kardinála Berana či kardinála Tomáška (viz úvodní fotografie z dílny StB). Zajímalo je, co jim lidé nesou, co jim asi chtěli říci… Ze spisů StB víme, jak agentka StB, převlečená za řeholní sestru, podávala kardinálu Beranovi, toho času v internaci, afrodiziaka, a existují i nákresy kameramanů StB, jak mají stát kamery za okny, aby případný poklesek, který se s Boží pomocí nikdy nestal, správně natočili… Nezbývá než věřit, že navzdory podobnému rukopisu a metodám agenti Blesku nepocházejí ze stejné školy jako fotografové z řad tehdejší StB.
Arcibiskupský palác je sídlem úřadu (upozorňuji že nikoli státního), kde pracuje kolem stovky lidí, schází se najednou i několik různých grémií, ale je také živým místem, kde bydlí lidé, přijímají své blízké, kde dochází k duchovním rozhovorům a uzdravování osobních zranění. Fotografovat a zveřejňovat fotografie osob přicházejících a odcházejících z Arcibiskupského paláce je tedy více než neslušné. Jak dotyční vědí, že nezdokumentovali někoho, kdo pracoval přes čas či šel na návštěvu za rodinou či na nějaké jiné jednání?
Právě tyto zkušenosti z minulosti a dost otřesný současný zážitek s udavačstvím, zlobou a zcela podlými metodami mě vedl k tomu, abych se souhlasem nadřízených doporučil Odboru vnějších vztahů na věc nereagovat. Je pod úrovní každého z nás zainteresovaných a zejména úřadu arcibiskupa reagovat a tak přistoupit na zcela nedůstojnou hru, která není čistá, sleduje pochybné úmysly a používá těch nejpodlejších metod.
Doutníky to byly kvalitní…
V pátek 30. dubna, byla v katedrále na závěr bohoslužby sloužené ke cti zemského patrona sv. Zikmunda, na místě posledního spočinutí kardinála Josefa Berana, odhalena jeho busta. Tato událost byla mimochodem médii rovněž pominuta. Není pochyb, že kardinál Beran byl vynikající člověk, osobnost, která aspiruje na blahořečení. Ve své kanceláři mám na čestném místě fotografii tohoto skvělého muže, kterak s oduševnělým výrazem ve tváři kouří dlouhý kubánský doutník. Činil tak celkem pravidelně, a v těchto chvílích za ním lidé rádi přicházeli k rozhovorům. Když na střeše Arcibiskupského paláce tu a tam (a jsou to vzácné chvíle!), kouřím se vzácnými lidmi doutník a hledím na Prahu, vždy si na něj vzpomenu.
Nezastírám, že jsme od pana převozníka na onom setkání byli pohoštěni doutníkem a mohu s čistým svědomím konstatovat, že šlo o doutníky kvalitní a hodné závažnosti prostoru, kde byly konzumovány. Kdo již někdy doutník kouřil, ví, že je to otázka šedesáti až devadesáti minut, a proto se nediví onomu relativně dlouhému pobytu některých pánů na čerstvém povětří. Jen s tou rouškou to prostě úplně nejde, ale to asi každý rozumný člověk chápe. Deník Blesk by tak musel začít fotografovat kouřící chlapy bez roušky před dílnou, u zastávky, před hospodou či všude jinde a psát o nich jako o téměř zločincích. Také se nepozastavuje nad tisíci lidmi pohybujícími se v těchto dnech bez roušky ulicemi Prahy. Nemluvě o tom, že všichni účastníci, vzhledem k jejich službě, jsou pravidelně testováni a někteří očkovaní.
Tohle nekupujte!
V době, kdy stát i celá společnost trpí nedostatkem profesionálů a opravdových osobností, je téměř zázrak, že katedrála, hroby našich světců a králů, sídlo hlavy státu a celý Pražský hrad jsou ve starostlivé péči mužů, kterým není slovo vlast a vlastenectví slovem cizím. Mužů, kteří s osobním nasazením a s velkým respektem ke specifičnosti, a nebojím se říci posvátnosti místa konají věrně a profesionálně svěřenou službu. Jsem osobně velmi vděčný, že s nimi mohu spolupracovat a také se trochu podílet na jejich službě.
Pokud se vrátím k názvu tohoto článku, musím konstatovat, že jsem v uplynulém týdnu opravdu zažil dotek starých časů, ale ne časů dobrých. Zážitek časů, kdy soudruzi zaklínajíce se kolektivním blahem usilovali o vládu nad myslí, srdcem a duší každého člověka.
Nejhorší zpráva je to však pro čtenáře Konzervativních novin, který se upíná ke starým dobrým časům, kdy byl svět ještě v pořádku. Ke světu, po němž chodilo více gentlemanů a dam, kde platilo dané slovo, pěstovaly se sousedské vztahy, byla vážena hodnota opravdového přátelství atd… Výše popsaná epizoda totiž zase, sice celkem malým, ale zjevným způsobem přispěla k demontáži tohoto rychle zanikajícího světa. Pochopil bych, kdyby za ní stál nějaký chmurami stižený „ubožák“, který by tak projevil svou nevraživost například k mé osobě, někomu z účastníků, či našemu úřadu. Z profesionality provedení však vyplývá, že zřejmě šlo o relativně sofistikovanou akci se záměrem poškodit naši dobře fungující spolupráci a přispět tak k dalšímu šíření jedu nenávisti a k atomizaci naší už tak dost rozložené společnosti.
Asi jedinou obranou je nepodlehnout, pokračovat a rozhodně s využitím institutu „neviditelné ruky trhu“ nepodporovat finanční sílu nenávist šířících médií tím, že je nebudeme kupovat v tištěné či sledovat v elektronické podobě. Je třeba je prostě ignorovat!
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
